středa 22. června 2016

Odjezd na prázdniny, aneb Letos se koupu dole bez


Blížící se odjezd na dovolenou je něco, co u svobodných a bezdětných spouští stříhání metru, a u rodičů potom zvýšenou spotřebu diazepamu a panáků slivovice. Už několik let to má neměnný průběh. Několik měsíců před předpokládaným prázdninovým termínem začnu vykřikovat, že celý rok dřu jako kůň a mám tudíž právo si na dovolené odpočinout. Že letos se vyvalím u bazénu, nechám se obskakovat fešnými číšníky a zvednu zadek tak maximálně proto, abych si šla užít dobrodiní all inclusive. Rodinní příslušníci mě shovívavě poslouchají a nijak mi moje emotivní výlevy nenarušují. Dokonce mám občas dojem, že souhlasně přikyvují.

Takže absolutně nechápu, kde přesně nastane ten zlom, a jak je možné, že každý rok opět znovu sedím v autě narvaném až po strop kuchyňským náčiním, poživatinami, sportovním vybavením a samozřejmě trojicí jízdních kol. Přičemž je jasné, že all inclusive bude přesně tak bohaté, jaké ho uvařím. Za číšnici tu budu já a ve volných chvílích budu poslouchat poznámky o tom, jak jsou mé cyklistické výkony zoufale nedostatečné.

neděle 19. června 2016

Na vodě, aneb Kde je ten rum?


Každé své bezdětné léto jsem jezdila na vodu. Vzpomínky na vodácké okamžiky používám jako ohříváček v okamžicích, kdy Kubu ve tři ráno chytne ucho, nebo mi cestou z nákupu začne v plně naloženém autě blikat podezřelá kontrolka, která se tváří, že má nějakou souvislost s tím, že auto hodlá v následujících deseti vteřinách explodovat.

Přehrávám si v hlavě ty vlahá rána, kdy jsme nasávali tuzemák přímo z lahve a opilecky se dojímali nad romantikou ranního mlžného oparu. Okamžiky, kdy si člověk vyložil nohy na špici kánoe, a jedinou jeho starostí bylo, aby se opálil pěkně stejnoměrně. Noci, kdy jsme hulákali Slavíky z Madridu tak urputně, že polovina výpravy ztratila hlas a ta druhá si to pro jistotu ani nepamatovala. Výpravu, kdy nám napršelo do stanu takovým způsobem, že se v něm vytvořilo jezírko, v němž plavala štangle loveckého salámu – a na jeho dně ležel beznadějně nacucaný spacák. Anebo ten vřelý okamžik, kdy kamarádka (ahoj, Zdeni!) žertovně zalovila v kapsičce košile chlapíka, se kterým celý večer ve vodácké hospůdce flirtovala, a překvapeně vytáhla jeho snubní prstýnek (teď, s odstupem let musíte, paneužnevímjakjstesejmenoval, uznat, že to teda nebyla úplně nápaditá skrýš).

středa 15. června 2016

Takové normální ráno, aneb uděláme si pohodu, jo?


Dlouho jsem si o sobě myslela, že jsem poměrně organizačně zdatná. Zásadně jsem nechodila pozdě a většinu věcí se mi dařilo dokončovat v naplánovaném termínu. Měla jsem prostě pocit, že mám svůj život pod kontrolou a když se rozhodnu někam přijít v osm hodin, nejpozději za pět osm tam spolehlivě budu. Pak jsem porodila, zeměkoule zařadila dvojitou rychlost a já jsem se pokorně zařadila mezi chronické nestíhače. A přitom to vždycky vypadá tak nadějně a já znovu a znovu propadám klamnému pocitu, že bych se třeba někdy mohla vrátit do stavu, kdy bych se někam dostavila včas. Tak třeba dnes ráno:

6:30
  • Super! Dneska jsme se probudili fakt brzo. Uděláme si pohodové ráno, jo?
  • Můžu k vám do postele? … Néé, já nechci ležet na kraji, chci mezi vás!
  • Nekopej do mě!
  • Mami, drbej mě na zádech, jo?... Ne, tam ne, musíš vejš!
  • Říkám ti, abys do mě nekopal.
  • Ježiš, Kubo, ležíš mi na vlasech. Au, au, au!
  • Ty vůbec nedrbeš. Musíš rychlejc!
  • Hele, tak už asi budeme vstávat, ne?

neděle 12. června 2016

Síla kamarádství, aneb Broku, přines kachnu!


Hned na úvod si vyhrazuji právo neidentifikovat hlavního aktéra, respektive aktérku, následující příhody. A také okamžitě pochopíte proč. Začneme idylicky: Žily byly jednou dvě velmi dobré kamarádky. Chodily spolu do jedné třídy ve školce, půjčovaly si panenky, chodily se vzájemně navštěvovat domů, aby si spolu ještě po školce mohly pohrát. Zkrátka všechno hrálo do karet tomu, aby vzniklo přátelství, které přetrvá věky. A teď pozor. Střih. Ve filmovém zpracování jejich příběhu by začala hrát dramatická hudba, aby zpozorněl i ten nejslabomyslnější divák.

Nastalo ono osudové odpoledne, kdy byl jejich kamarádský vztah rozmetán na prvočinitele. Představte si tu situaci. Holčičky si hrají s panenkami. Hra nabírá grády a řeší se takové životně důležité problémy, jako jestli jim obléci na odpolední čaj růžové volánkové šaty, nebo červené s puntíky. Jedné z aktérek se začíná chtít čůrat, ale děj hry je natolik zajímavý a strhující, že se rozhodne své fyzické potřeby o něco odložit. Za chvíli je nutkání silnější, ale právě probíhá diskuse o tom, kterého plyšového psa vezme ta která panenka na procházku, a každému pitomci musí být jasné, že v takový okamžik se zkrátka na záchod neodchází.

úterý 7. června 2016

Sportující matka, aneb dělej, makej!


Mám poměrně specifický vztah ke sportu. Nebaví mě v žádné podobě a kdyby mi to moje tělesné proporce umožňovaly, s radostí bych jakýkoli pohyb ignorovala. Bohužel jsem se narodila s takovou genetickou výbavou, že jediné možné řešení na usměrnění přetékajících špeků by v tom případě bylo operativní zašití úst. Moje antipatie ke sportu nevylepšuje ani skutečnost, že můj mozek jaksi nezvládá zkoordinovat pohyb končetin. Takže místo toho, abych okouzlovala všechny přihlížející ladným pohybem, mám co dělat, abych si nezlámala kosti.

Vlastní zoufalost a pohybovou tupost, dle mého názoru, výstižně ilustruje situace, kdy jsem se ve dvaceti letech poprvé postavila na lyže (protože oba školní lyžařské výcviky doprovázela obleva a místo brázdění zasněžených svahů jsme se brodili rozbahněným terénem). Při čekání na vlek jsem sama sebe vycukala k nepříčetnosti zíráním na třímetrovou tabuli s výstražným upozorněním, že se na talířek pomy nesmí sedat. Nabyla jsem tudíž (logicky!) dojmu, že nahoru na svah je potřeba dostat se pouze za pomoci držení se tyče a umělohmotný talířek slouží pouze pro případ nouze, když už vám umdlí ruce.

neděle 5. června 2016

Prázdninová nostalgie, aneb chuť letních jablek


Takhle před prázdninami mívám kostilámající záchvaty nostalgie. Jakmile začnou dozrávat první třešně, mám pocit, že se mi zastaví mozek a katapultuje mě zpátky do doby, kdy se mě ještě nějaké prázdniny týkaly. Respektive jsem je pociťovala jinak, než pouhou absencí ranního sprintu za vykřikování hesel: „Dělej, pospěš, přidej, chvátej! Mě je to jedno, tobě zavřou školku! Pomalejc už jíst neumíš? Kde máš ty ponožky? No bezva, na tričko sis kecl jogurt!“ Tak schválně, jestli to máte podobně:

Ještě úplně fyzicky cítím tu charakteristickou vůni učebnic odevzdávaných a nově fasovaných na konci roku. A skutečně by mě zajímalo, jestli mají ještě na zadní stránce takové ty tabulky, do kterých se zapisovalo, jak moc salátové vydání jste z nich v průběhu školního roku udělali.

Zase bych si s chutí postavila bunkr z balíků slámy, nakradených na poli čerstvě po nájezdu kombajnů.

středa 1. června 2016

Mužský faktor, aneb kde je, sakra, nějaký chlap?


Tak jsem si přečetla moudrý a poučený článek o tom, jak je důležité, aby děti vyrůstaly s mužským vzorem – a jak je v dětském životě mužského faktoru chronický nedostatek. Samozřejmě bych ani nepomyslela na to, že bych mohla s autorem článku polemizovat. Jen bych ráda upozornila na to, že absencí chlapů netrpí jen děti, ale i matky na mateřské. A je to dost na hlavu!

Ostatně chtít po normální ženě, která se celý svůj dosavadní život pohybovala ve smíšeném kolektivu, aby s potěšením a jásotem ze dne na den začala existovat ve výhradně ženské společnosti, je podobné, jako kdybyste hodili neplavce do hlubokého bazénu a řvali na něj, aby se, sakra už, přestal topit. Estrogenem přetékají dětská hřiště, kroužky i herny a tahle hormonální tsunami nutně válcuje všechny zúčastněné. Náhlá přítomnost jakéhokoli muže jakýchkoli kvalit potom vyvolává skutečné pozdvižení.