Rok je zvláštní časové období.
Mimina se za tu dobu obvykle naučí chodit, nebo alespoň
bleskurychle zdrhat po čtyřech. Prvňáci číst a základy
matematiky (což je mimochodem víc, než jsem zvládla já za celý
dosavadní život – mám na mysli tu matiku). Za rok se toho dá
stihnout dost, nebo naopak skoro nic.
Já si například už rok slibuji, že
konečně vyměním ten pokažený zip v zimní bundě (proto se
stále klepu v té podzimní). Taky jsem se před rokem zařekla, že
definitivně zhubnu do skvělých džínů, co jsem si koupila v
letních slevách (zatím mi stále zůstávají viset v půli stehen
a to už jsem při jejich natahování sáhla i k hrubému násilí)
a mohla bych objednat konečně nějakého elektrikáře, který by
zjistil, proč vloni v lednu přestalo svítit světlo v obýváku.
To přítmí mi připadalo intimní a romantické prvních čtrnáct
dní, ale po jedenácti měsících už mě moc nebaví otloukat se o
rohy nábytku – o kostičkách Lega zarytých do bosého chodidla
ani nemluvě.
