úterý 3. ledna 2017

Drahé a drazí, aneb Novoroční doják


Rok je zvláštní časové období. Mimina se za tu dobu obvykle naučí chodit, nebo alespoň bleskurychle zdrhat po čtyřech. Prvňáci číst a základy matematiky (což je mimochodem víc, než jsem zvládla já za celý dosavadní život – mám na mysli tu matiku). Za rok se toho dá stihnout dost, nebo naopak skoro nic.

Já si například už rok slibuji, že konečně vyměním ten pokažený zip v zimní bundě (proto se stále klepu v té podzimní). Taky jsem se před rokem zařekla, že definitivně zhubnu do skvělých džínů, co jsem si koupila v letních slevách (zatím mi stále zůstávají viset v půli stehen a to už jsem při jejich natahování sáhla i k hrubému násilí) a mohla bych objednat konečně nějakého elektrikáře, který by zjistil, proč vloni v lednu přestalo svítit světlo v obýváku. To přítmí mi připadalo intimní a romantické prvních čtrnáct dní, ale po jedenácti měsících už mě moc nebaví otloukat se o rohy nábytku – o kostičkách Lega zarytých do bosého chodidla ani nemluvě.

pondělí 19. prosince 2016

Diagnóza matka, aneb Na to zapomeňte, paninko!


Jsem příšerný a nenapravitelný konzervativec. Jenom představa, že bych měla koupit jinou značku másla, než jsem zvyklá, mě katapultuje do hlubin nezmezného zoufalství. Nejnovější technické vynálezy a vychytáky mě zcela míjí a za svůj vrcholný kousek považuji, že jsem se naučila ovládat navigaci v autě.

Jak strašně strašné to se mnou je, jsem ale pochopila na jednom velmi komorním večírku. Nad ránem už jsme mezi živými zůstaly jen já a jedna kamarádka. Tři láhve výborného bílého vína v nás a nastal čas na vyměňování nejrůznějších intimních informací a historek. Atmosféra byla skutečně a opravdu důvěrná. „Můžu se tě na něco zeptat?“ začala opatrně moje společnice. „No nazdar,“ pomyslela jsem si a udělalo se mi trošku slabo v očekávání dotazu na nějakou mou úchylku, která někde vyplula na povrch. „Hmm,“ zahuhlala jsem a snažila se zvládnout nápor paniky. „A nenaštveš se?“ sondovala kamarádka, čímž mě definitivně utvrdila v tom, že bude následovat dotaz, který zacílí na mé nejtemnější stránky. Začala jsem litovat, že jsem nešla spát tak o dvě hodiny dřív a váhavě jsem zavrtěla hlavou, i když jsem si byla skoro jistá, že se teda nejspíš naštvu fakt hodně. Kamarádka se mi podívala upřeně do očí a pronesla otázku, která ji očividně už velmi dlouho trápila: „Prosím tě, proč máš takovej telefon?!“

neděle 4. prosince 2016

Dejte mi jen minutku, aneb Letadla nežerou psí granule


Takové úplně normální odpoledne. Pádím pro dítě do ústavu a jako obvykle jsem v příšerném časovém presu. Rozepnutá bunda za mnou vlaje, z kabelky v běhu trousím papírové kapesníky a podpatkem samozřejmě vyšlápnu jedinou rozbahněnou louži v okruhu dvou kilometrů. V tomto optimistickém rozpoložení přibíhám do školky. Upravené a naondulované matky se při pohledu na mě tváří, jako kdyby lovily z polévky mouchu. Naprosto je chápu. Při pohledu do zrcadla zažívám už několik let stejné pocity.

V okamžiku, kdy se snažím Kubu odmanévrovat do šatny, zvoní telefon. Volají z práce. Je potřeba urgentně něco předělat. Přirozeně, že ihned. Včera bylo pozdě. Naštěstí jsou to relativně kosmetické úpravy, zhruba tak na deset minut práce. A já přece nejsem žádný béčko. Možná si sice ráno nezvládnu namalovat na obličej přijatelnější vizáž, ale na své pracovní výkonnosti si zakládám navzdory všem nevypratelným skvrnám od vařené mrkve a vlastní neschopnosti složit z Lega vesmírnou stanici. Takže samozřejmě slibuji, že pracovní úkol briskně splním. V podstatě už o něm můžeme mluvit jako o hotové věci!

neděle 27. listopadu 2016

Jak se vydává kniha, aneb Proboha, vystříhejte mě z toho!


Vyšla mi knížka. Neříkám to proto, že byste si ji měli koupit – ačkoli je snad každému jasné, že právě vy máte ve svých rukou osud našeho rodinného Štědrého večera. Řízky, nebo chleba od včerejška? Hračky a svůdně zabalené dárky pod stromečkem, nebo několik kamínků, šišek a omalovánky? No, ne že bych vás samozřejmě chtěla vydírat. Udělejte si to, jak chcete, a jak vám velí vlastní svědomí...

Každopádně s vydáním knihy se pojí událost slavnostního křtu. To je akce veskrze příjemná, pokud ovšem netrpíte příšernou a ochromují trémou. Tedy pokud nejste já. Moje tréma je vyhlášená široko daleko a jakákoli situace, kdy mám promluvit veřejně, ve mně probouzí silné nutkání děsivě se opít. Vzhledem k tomu, že je to ale knížka pro děti a očekávala se hojná účast juniorů, připadalo mi to poněkud nevhodné. Od rána toho dne, kdy se měl křest konat, jsem tak nejvíc ze všeho připomínala pingpongový míček. Nebyla jsem schopná se soustředit absolutně na nic, poletovala jsem z jednoho konce bytu na druhý a učila jsem se nazpaměť, nepochybně brilantní a třeskutě vtipný proslov, kterým jsem doufala ohromit publikum.

pondělí 21. listopadu 2016

Drbejte sovy za ušima, aneb Všechno je to úplně jinak


V létě jsem chodila běhat. Ne, že by mě to nějak zvlášť bavilo nebo uspokojovalo, ale když někdo dostane do vínku metrákové geny, nemůže si moc vybírat. Takže jsem si jednoho, extra horkého, rána neochotně oblékla tílko, minišortky a vyrazila do akce. Ještě se hodí říct, že fakt mizerně vidím na dálku, tudíž se mi nejprve zdálo, že na chodníku někdo zapomněl batoh. Když jsem přiklusala blíž, ukázalo se, že je to sova. A myslím tím opravdovou sovu, velkou asi tak jako průměrně vzrostlá slepice.

Seděla si na chodníku, mžourala do ranního slunce a trošičku se kývala, jako kdyby to noc předtím přehnala s ginem. Zastavila jsem se. Jednak proto, že vítám jakoukoli příležitost k přerušení běhu, a jednak proto, že sovu hovící si na chodníku uprostřed sídliště zas tak často nepotkávám. Sova mě ignorovala, i když jsem jí zamávala rukou těsně před zobákem a téměř jsem jí prstem vyšťouchla oko. Z toho jsem usoudila, že je mimo sebe. Vrátila jsem se domů a zavolala do záchranné zvířecí stanice (nebo jak se to jmenuje), co dělat, když vám před vchodem sedí zfetovaná sova.

neděle 6. listopadu 2016

Mezi námi pětadvacítkami, aneb Kolik ti vlastně je?


Aby bylo jasno; já nestárnu! Narozeniny slavím jen tak, aby se neřeklo – a abych měla důvod plížit se ráno po oslavě po bytě a slibovat, že už nikdy, nikdy, nikdy v životě nebudu pít. Jinak jsem pořád stejně nechutně mladá, energická a perspektivní. Patrné je to zejména poté, co v průběhu noci vstávám pětkrát až desetkrát ke Kubovi, abych zahnala bubáky pod postel/podala mu pití/našla plyšáka. To ze mě mládí přímo odkapává.

Jen moje okolí tomu pořád nějak nechce rozumět. Před nějakou dobou jsem se ocitla na oslavě narozenin plné středoškoláků před maturitou. Oslavenkyně byla velmi taktní a pozvala nás upřímně a srdečně větou: „Ste teda jako zvaný, ale rači si to rozmyslete, páč tam budou samý mladý lidi!“ Jak sami jistě uznáte, takovému pozvání jednoduše nešlo odolat. Pročež jsem se rozhodla, že na tu oslavu zkrátka půjdu, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou ve svém životě udělám.

pondělí 31. října 2016

Jsem děsná, aneb udělejte mi něco s těma vlasama!


Patřím k onomu typu žen, o kterých, když chcete říct něco milého, prohlásíte, že sice nejsou klasicky krásné, ale – následuje kratičké zaváhání - že mají jistý šarm. „Jistý šarm“ má sice nepochybně i Frankenstein, ale na druhou stranu to zní mnohem lépe, než kdybyste zůstali jen u té první části. Periodicky se u mě tudíž objevují záchvaty paniky, že při současném vzhledu prostě nemůžu dál existovat a krizová situace si žádá rychlou akci...

Někdy v pubertě, kdy byly mé emoce a pochybnosti zjitřené na maximum, jsem si v jistém dívčím časopise přečetla článek, který začínal zvoláním: „Chcete mít krásné, splývavé, hollywoodské vlny? Víme, jak na to!“ To je ono! Splývavé, hollywoodské vlny! Konečně můj život získá třetí rozměr a budu prostě nádherná! Celé to spočívalo v tom, že pramínky mokrých vlasů – zhruba tak tlustých jako průměrná žížala – natočíte na papírové harmoniky, které jste si předem vyrobili z listů novin.