neděle 27. listopadu 2016

Jak se vydává kniha, aneb Proboha, vystříhejte mě z toho!


Vyšla mi knížka. Neříkám to proto, že byste si ji měli koupit – ačkoli je snad každému jasné, že právě vy máte ve svých rukou osud našeho rodinného Štědrého večera. Řízky, nebo chleba od včerejška? Hračky a svůdně zabalené dárky pod stromečkem, nebo několik kamínků, šišek a omalovánky? No, ne že bych vás samozřejmě chtěla vydírat. Udělejte si to, jak chcete, a jak vám velí vlastní svědomí...

Každopádně s vydáním knihy se pojí událost slavnostního křtu. To je akce veskrze příjemná, pokud ovšem netrpíte příšernou a ochromují trémou. Tedy pokud nejste já. Moje tréma je vyhlášená široko daleko a jakákoli situace, kdy mám promluvit veřejně, ve mně probouzí silné nutkání děsivě se opít. Vzhledem k tomu, že je to ale knížka pro děti a očekávala se hojná účast juniorů, připadalo mi to poněkud nevhodné. Od rána toho dne, kdy se měl křest konat, jsem tak nejvíc ze všeho připomínala pingpongový míček. Nebyla jsem schopná se soustředit absolutně na nic, poletovala jsem z jednoho konce bytu na druhý a učila jsem se nazpaměť, nepochybně brilantní a třeskutě vtipný proslov, kterým jsem doufala ohromit publikum.


Kdysi mi kdosi poradil, že pro vypilování mluveného projevu je ideální nahrát se na diktafon a zjistit tak, jak bude vaše vyjadřování působit na publikum. Protože jsem naivní pitomec, udělala jsem to. Jediné, k čemu jsem prostřednictvím této metody dospěla, bylo poznání, že se vyjadřuji jako slabomyslná a bez „éééé“ a „hmmm“ nejsem schopna sestavit ani větu holou. Propadla jsem panice, že od verbálně zaostalé autorky si třeba nikdo nebude chtít knihu koupit (já bych to teda rozhodně neudělala). Nastal proto čas na techniky zvedající sebevědomí.

Dočetla jsem se, že před veřejným vystoupením je vhodné dělat (rozumí se samo sebou, že v soukromí) vítězná gesta. Mozek se prý nechá těmito tělesnými projevy (jako jsou například zdvižené ruce optimisticky zaťaté v pěst a podobně) oklamat a cítí se pak mnohem sebevědoměji. Postavila jsem se před zrcadlo, udělala jsem vítězné gesto – a zablokovala jsem si záda pod pravou lopatkou. Ehm, tak to bychom měli. Takže kolem poledne jsem nejenže neuměla mluvit, ale navíc jsem se pohybovala jako po mrtvici a táhlo mě to dost viditelně na pravou stranu.

Hodinu před křtem, kdy nervozita dostoupila vrcholu, jsem seznala, že není čas na hrdinství a v rychlém sledu jsem do sebe kopla několik panáků vodky. Hodí se podotknout, že křest se konal v aule základní školy, tudíž jsem se do společenských šatů převlékala na holčičích záchodech. Odhopkala jsem tam značně optimisticky, protože ta vodka mi dodala falešný pocit, že už se záda tak nějak sama od sebe odblokovala. Taková blbost!

Silonky se mi na sebe podařilo ještě natáhnout poměrně svižně. Tristní bylo, že šaty měly zip přes celá záda a jeho zapnutí je oříšek i pro průměrně zdatného akrobata. Dostala jsem se tak do čtvrtiny, než mě vzala křeč pod inkriminovanou lopatkou. Ve snaze zapnout to co nejrychleji, jsem velmi nerozvážně trhla rukou a přiskřípla si do zipu lem silonek. O tom, že už jsem do stejného úhlu nedokázala ruku vykloubit a cokoli s tím udělat, je asi zbytečné se zmiňovat.

Já nevím, jak jste na tom vy, ale v mých představách o výjimečném dni nijak nefiguruje pobyt na školních záchodcích s vyhozenou lopatkou a polorozepnutými šaty. A co teprve ten trapný a potupný okamžik, kdy musíte mobilem přivolat kamarádku, aby vám přišla ze zaseknutých šatů pomoci. Za velmi zaujatého sledování svého školou povinného syna chvíli marně zápolila se zipem a mě zatím běžel hlavou 3D film s názvem: „Polonahá, ochrnutá autorka pokřtila svou knihu.“ Nakonec jsme školáčkovi prohrabaly penál, vypůjčily si nůžky s kulatou špičkou a ze zaseknutých punčocháčů jsem byla vystříhána. Myslím, že je každému naprosto jasné, že tuto příhodu už mohlo v průběhu večera jen stěží něco překonat.

Nicméně dráha knihy křtem teprve začíná. Neméně poetickou zkušeností v životě autora dětských knih jsou čtení ve školách, školkách a na dětských akcích. Ten okamžik, kdy je kolem vás shromážděn chumel dychtivě poslouchajících dětí (no dobře, tak chumel dětí) a paní učitelka moderuje diskusi:
  • Děti chcete se paní spisovatelky na něco zeptat? Třeba jak vzniká kniha?
  • Já, já, já! Já bych se chtěl zeptat!!!
  • Ano, Jiříčku?
  • Ty si máma vod Kuby?!

  • A jak ta knížka končí?
  • Poslední věta začíná: „Ježíšek letěl po nebi...“
  • Ty vole, to je teda hustý!

  • Já se z Vánoc nejvíc těším na babičku, dědu, ale teda hlavně na to jídlo.

  • Si myslím, že se ta hlavní postava příběhu zachovala tak špatně, protože byla asi v pubertě.

Teď už ale určitě sami uznáte, že vám prostě musím prozradit, že kniha se jmenuje Vánoce za dveřmi a vydalo ji nakladatelství Albatros. To jen pro případ, kdy byste zjistili, že bez ní nebude mít váš život smysl. Aneb jak mi sdělila nějaká paní na autogramiádě: „Já teda nevím co text, ale ty vobrázky jsou v tý knížce fakt vohromný.“