Vyšla mi knížka. Neříkám to
proto, že byste si ji měli koupit – ačkoli je snad každému
jasné, že právě vy máte ve svých rukou osud našeho rodinného
Štědrého večera. Řízky, nebo chleba od včerejška? Hračky a
svůdně zabalené dárky pod stromečkem, nebo několik kamínků,
šišek a omalovánky? No, ne že bych vás samozřejmě chtěla
vydírat. Udělejte si to, jak chcete, a jak vám velí vlastní
svědomí...
Každopádně s vydáním knihy se pojí
událost slavnostního křtu. To je akce veskrze příjemná, pokud
ovšem netrpíte příšernou a ochromují trémou. Tedy pokud nejste
já. Moje tréma je vyhlášená široko daleko a jakákoli situace,
kdy mám promluvit veřejně, ve mně probouzí silné nutkání
děsivě se opít. Vzhledem k tomu, že je to ale knížka pro děti
a očekávala se hojná účast juniorů, připadalo mi to poněkud
nevhodné. Od rána toho dne, kdy se měl křest konat, jsem tak
nejvíc ze všeho připomínala pingpongový míček. Nebyla jsem
schopná se soustředit absolutně na nic, poletovala jsem z jednoho
konce bytu na druhý a učila jsem se nazpaměť, nepochybně
brilantní a třeskutě vtipný proslov, kterým jsem doufala ohromit
publikum.
Kdysi mi kdosi poradil, že pro
vypilování mluveného projevu je ideální nahrát se na diktafon a
zjistit tak, jak bude vaše vyjadřování působit na publikum.
Protože jsem naivní pitomec, udělala jsem to. Jediné, k čemu
jsem prostřednictvím této metody dospěla, bylo poznání, že se
vyjadřuji jako slabomyslná a bez „éééé“ a „hmmm“ nejsem
schopna sestavit ani větu holou. Propadla jsem panice, že od
verbálně zaostalé autorky si třeba nikdo nebude chtít knihu
koupit (já bych to teda rozhodně neudělala). Nastal proto čas na
techniky zvedající sebevědomí.
Dočetla jsem se, že před veřejným
vystoupením je vhodné dělat (rozumí se samo sebou, že v soukromí)
vítězná gesta. Mozek se prý nechá těmito tělesnými projevy
(jako jsou například zdvižené ruce optimisticky zaťaté v
pěst a podobně) oklamat a cítí se pak mnohem sebevědoměji.
Postavila jsem se před zrcadlo, udělala jsem vítězné gesto – a
zablokovala jsem si záda pod pravou lopatkou. Ehm, tak to bychom
měli. Takže kolem poledne jsem nejenže neuměla mluvit, ale navíc
jsem se pohybovala jako po mrtvici a táhlo mě to dost viditelně na
pravou stranu.
Hodinu před křtem, kdy nervozita
dostoupila vrcholu, jsem seznala, že není čas na hrdinství a v
rychlém sledu jsem do sebe kopla několik panáků vodky. Hodí se
podotknout, že křest se konal v aule základní školy, tudíž
jsem se do společenských šatů převlékala na holčičích
záchodech. Odhopkala jsem tam značně optimisticky, protože ta
vodka mi dodala falešný pocit, že už se záda tak nějak sama od
sebe odblokovala. Taková blbost!
Silonky se mi na sebe podařilo ještě
natáhnout poměrně svižně. Tristní bylo, že šaty měly zip
přes celá záda a jeho zapnutí je oříšek i pro průměrně
zdatného akrobata. Dostala jsem se tak do čtvrtiny, než mě vzala
křeč pod inkriminovanou lopatkou. Ve snaze zapnout to co
nejrychleji, jsem velmi nerozvážně trhla rukou a přiskřípla si
do zipu lem silonek. O tom, že už jsem do stejného úhlu
nedokázala ruku vykloubit a cokoli s tím udělat, je asi zbytečné
se zmiňovat.
Já nevím, jak jste na tom vy, ale v
mých představách o výjimečném dni nijak nefiguruje pobyt na
školních záchodcích s vyhozenou lopatkou a polorozepnutými šaty.
A co teprve ten trapný a potupný okamžik, kdy musíte mobilem
přivolat kamarádku, aby vám přišla ze zaseknutých šatů
pomoci. Za velmi zaujatého sledování svého školou povinného
syna chvíli marně zápolila se zipem a mě zatím běžel hlavou 3D
film s názvem: „Polonahá, ochrnutá autorka pokřtila svou
knihu.“ Nakonec jsme školáčkovi prohrabaly penál, vypůjčily
si nůžky s kulatou špičkou a ze zaseknutých punčocháčů jsem
byla vystříhána. Myslím, že je každému naprosto jasné, že
tuto příhodu už mohlo v průběhu večera jen stěží něco
překonat.
Nicméně dráha knihy křtem teprve
začíná. Neméně poetickou zkušeností v životě autora dětských
knih jsou čtení ve školách, školkách a na dětských akcích.
Ten okamžik, kdy je kolem vás shromážděn chumel dychtivě
poslouchajících dětí (no dobře, tak chumel dětí) a paní
učitelka moderuje diskusi:
- Děti chcete se paní spisovatelky na něco zeptat? Třeba jak vzniká kniha?
- Já, já, já! Já bych se chtěl zeptat!!!
- Ano, Jiříčku?
- Ty si máma vod Kuby?!
- A jak ta knížka končí?
- Poslední věta začíná: „Ježíšek letěl po nebi...“
- Ty vole, to je teda hustý!
- Já se z Vánoc nejvíc těším na babičku, dědu, ale teda hlavně na to jídlo.
- Si myslím, že se ta hlavní postava příběhu zachovala tak špatně, protože byla asi v pubertě.
Teď už ale určitě sami uznáte, že
vám prostě musím prozradit, že kniha se jmenuje Vánoce za dveřmi
a vydalo ji nakladatelství Albatros. To jen pro případ, kdy byste
zjistili, že bez ní nebude mít váš život smysl. Aneb jak mi
sdělila nějaká paní na autogramiádě: „Já teda nevím co
text, ale ty vobrázky jsou v tý knížce fakt vohromný.“
Žádné komentáře:
Okomentovat