pondělí 26. října 2020

Rodinné focení, aneb Usmívej se, sakra!


 


Znáte ty vlahé podzimní dny, kdy je svět zalitý měkkým slunečním světlem a ve vzduchu poletuje babí léto? Kdy se i v největších a zapřísáhlých cynicích probouzí zasuté poetické sklony a neodpustitelná naivita? Kdy si člověk říká, že si vzpomínku na takové dny musí schovat, coby „ohříváček“ pro okamžiky deprese a beznaděje? Tak v přesně tehdy jsem se rozhodla zdokumentovat, jaké máme v příbuzenstvu přenádherné děti, a vytvořit několik něžně romantických fotek.


Sehnala jsem do houfu čtyři výrostky ve věku od jednoho do dvanácti let a s lehkým popěvkem na rtech jsem začala organizovat focení. Před očima jasný obrázek idylického odpoledne, kdy se k sobě dětičky budou vinout, puberťák bude chovat miminko a všichni se budou smát. Užijeme si legrace i pospolitosti a jako vedlejší produkt vzniknou krásné momentky.


První zádrhel nastává hned při oblékání: „Todle neci!“ „Ježiš, mami, nebuď trapá!“ „Mě to škrtí.“ „Mně jsou ty nohavice nějaký krátký!“ „Todle mě taky škrtí.“ „Tak tohle nepůjde. Těm kalhotám chybí mezi nohama patent a pak mu z toho kouká plena.“ „My tady nemáme ty třpytivý šatičky s duhovým jednorožcem? Tak to se teda asi fotit nepudu.“ „A todle mě už úplně škrtí!“ „A proč?! Proč si jako nemůžu vzít něco normálního, co nosí normální lidi?!“ „Ach jo! Mám samý škrtivý oblečení!“


Vyčerpaná a zpocená ženu svoje stádečko do přírody. Mám vymyšlené takové fotogenické místečko, kde rostou mohutné javory, pod kterými je vrstva spadaného listí ve zlatavých odstínech. Bude to všechno mimořádně půvabné. Z fotografického snění mě trochu ruší křik dětí, které se po cestě perou o to, kdo půjde první, kdo o čí nohu zakopnul a kdo se chová jako větší pitomec.


Jsme na místě. Mrzuté je, že přes noc pršelo, zem je rozbahněná a zlatavé listí bych si mohla leda tak nakreslit. To, co leží na zemi, není ani zlatavé, ani fotogenické. No nic. Nějak to uděláme. Takže si, děti, pěkně stoupněte k sobě, opřete se tady o ten kmen a začneme. Cvak. Rozmazaná. „Dobý, teto. To už stačí!“ hlásí čtyřletá Magdalenka. Laskavě a mile vysvětluji, že tohle je teprve začátek. Teta si nastaví foťák a pak začneme fotit, až se z nás bude kouřit. Teta je totiž vtipná až na půdu, skoro by se chtělo říct – šibalka.


„Ne, už du,“ sděluje stejně laskavě Magdalenka a odchází pryč. Během přemlouvání se roční Davídek odbatolil do oranice. „Chyť ho!“ úkoluji syna, zatímco se snažím neteř pohnout k tomu, aby se vrátila na původní místo. Ve hře jsou všechny sladké úplatky, které mě napadnou. Z pole se ozývá řev. Jenda táhne vzpouzejícího se Davídka zpátky. Oba dva jsou obalení bahnem.


Ani já nejsem tam naivní, abych si myslela, že se mi v tomhle rozpoložení podaří zformovat pokojně stojící skupinku. „Vezmi si ho na klín. Holky si sednou po stranách a budou se usmívat.“ To už skoro prosím. Synovec řve jako zjednaný. Na tvářích mu zůstávají slané cestičky. Dcera se tváří, jako kdybych jí chtěla amputovat nohu pod kolenem. Puberťák protáčí oči. Neteř si cucá vlasy. „Pozor! Vyletí ptáček!“ Teď už si připadám trapně i sama před sebou. Cvak. Na fotce mají dvě děti zavřené oči a dvě otevřenou pusu.


„No vy jste ale šikulkové,“ zkouším to licoměrně, i když bych si nejraději ze zoufalství ukousala všechny nehty včetně posledních článků prstů. Protože jak známo, děti jsou citlivé duše a musí se s nimi jednat jemně a diplomaticky. A dostává se mi zasloužené odměny: „Ježiš, já jsem si sedla do něčeho mokrýho!“ „Mě to nééébááá!“ „Éééé... Ááááá... Uááá!“ „Mně se chce čurat.“ „Auauau! Davídek mě štípnul!“ „Tereza mi dělá rohy!“ Cvak. Cvak.


Dělá se mi slaboučko a celé focení mi už připadá jako mimořádně debilní nápad, ale nechci se vzdát. „Okamžitě si všichni sednete, budete zticha a kdo se nebude usmívat, půjde do Prahy pěšky!“ Vysoká diplomatická v praxi. Dětští psychologové by mě nechali zastřelit pro výstrahu. „I Davídek?“ ptá se zájmem Tereza. „Všichni!“ trvám na svém. „A nevadí, že tam nebydlí?“ informuje se poťouchle. Jediný, kdo tu má šrámy na duši a v důsledku frustrace se zřejmě začne v noci počůrávat, jsem já. První spontánní úsměvy se účastníkům focení rozlijí na tvářích v okamžiku, kdy oznámím, že na ně kašlu a jdeme domů.


Ale abych úplně nekecala; v posledním okamžiku se mi podařilo udělat fakt hezkou fotku. Je na ní javorový list.

pondělí 23. března 2020

Víhradně uší kola, aneb Z deníčku koronamatky



„To je přece super! Alespoň budeme mít čas věnovat se dětem. Beztak si myslím, že koronavirus na nás seslala nějaká vyšší moc, abychom vzpamatovali a začali jsme si vážit mezilidských vztahů,“ jásala před družinou (v době, kdy ještě nějaká družina byla) matka, kterou jsem do té doby považovala za poměrně příčetnou. Bohužel už jsem matkou příliš dlouho na to, aby ve mně zůstala byť jediná stopa naivity, takže se mi na tváři rozprostřel pochmurný výraz a okamžitě jsem si došla koupit dva kartóny vína. Pochmurný výraz mi vydržel až dodneška, víno nikoli.

Už je totiž jasné, že kombinace domácího vyučování se dvěma dětmi, obstarání domácnosti a práce je víc, než dokáži zvládnout. Začalo to požadavky na domácí vyučování. Tak tedy:

Dcera si má založit deníček, do kterého si každý den bude zapisovat a kreslit, co krásného a podnětného ten den prožila. Váhám mezi upřímností („prstíčky mi přirostly k mobilu“) a zápisy typu: „Milá paní učitelko, dnes jsem si vyšla na balkón. Pofukoval vlahý větřík, pohrával si s mými vlasy a já se kochala výhledem na chodník a odpadkový koš.“

U syna jsem původně chtěla následovat výchovných rad specialistů, darovat mu svou důvěru a vést ho k samostatnosti. Poté, co jsem zjistila, že v potu tváře a za nepřetržitého brblání samostatně zplodil větu: „... ktomu se víhradně používají uší kola...“, mu byla důvěra velmi rychle odebrána. A ano, přiznávám, dost jsem u toho ječela.

V rámci prvouky máme zasadit fazoli a hrášek a v něžné pospolitosti pak pozorovat, jak klíčí a rostou. Popisovat to do dalšího deníčku (množství deníčků v naší domácnosti narůstá geometrickou řadou) a doplnit nákresy. Pokud možno realistickými. Zapomněla jsem koupit vatu, do které se dají fazole a hrách naklíčit, tudíž jsem pro ni musela znovu do obchodu. Balíček vaty mi připadal v košíku zoufale opuštěný a smutný, doplnila jsem ho několika lahvemi vína. Rázem jsme byli veselejší oba.

Synovi dorazil dotazník mapující jeho sociální interakci s vrstevníky a momentální náladu. Jeho nálada i sociální interakce (zhusta udržovaná společným hraním internetových her) je podle mě úplně v pohodě. Já jsem na tom výrazně hůř, ale na moji náladu se nikdo neptá, takže držím pusu a krok.

Ukázalo se, že se v naší domácnosti nenachází žádný úhloměr, což je sice nepochybně ostudné, ale v reálu to znamená, že jsme schopni zkonstruovat (s použitím krabice od rýže) pouze pravý úhel.

Zjistila jsem, že tak úplně přesně nevím, co je přívlastek jmenný se sponou: „Ale mami! A to jsem si myslel, že ALESPOŇ tu češtinu umíš, když se v matice moc nechytáš!“

Dostali jsme (použití množného čísla není náhoda) za úkol vypracovat na A3 referát z angličtiny na téma: „Můj denní rytmus v době epidemie.“ Mám tiky v oku a bojuji s pokušením zeptat se angličtinářky, jestli se nedrží příliš při zdi. A3? Proboha, nebuďme troškaři! Proč ne formát A1? Nebo rovnou papírovou zakrývací plachtu, kterou používají malíři?

Pak je tu ta záležitost s jídlem. Obden přivleču domů nákupní tašky praskající ve švech (a s rouškou na puse je to skoro olympijský výkon), ruce mám vytahané až ke kolenům jako orangutan, ale nejfrekventovanější větou mých potomků je prohlášení: „To tady není FAKT nic jinýho k jídlu?!“ Je mi skutečnou záhadou, jak mohli přežít a neumřít hlady ve škole, kde byla jejich žravost omezená jen velkou přestávkou

A že je karanténa příležitostí zlepšit si mezilidské vztahy a zahloubat se do vlastního nitra? Cha! Rvou, pošťuchují, provokují a nadávají si od první vteřiny, co rozloupnou oči. Na vrcholu hitparády oblíbených rčení, kterými si prokazují svou náklonnost a sympatii, se umístilo: „Jsi otravnější než koronavirus.“ Bohužel mohu jen souhlasit, ať už to o mých mateřských kvalitách vypovídá cokoli.

Ze všech stran se na zoufalé matky hrnou doporučení, že mají v nastalé situaci hledat nějaká pozitiva a dívat se na ni z optimistického úhlu. Dlouze jsem se zamyslela, detailně analyzovala uplynulé dny a něco bych měla: Začala nám klíčit ta zatracená fazole a objevila jsem ještě jednu zapomenutou flašku vína.