Rodinné focení, aneb Usmívej se, sakra!

 

Znáte ty vlahé podzimní dny, kdy je svět zalitý měkkým slunečním světlem a ve vzduchu poletuje babí léto? Kdy se i v největších a zapřísáhlých cynicích probouzí zasuté poetické sklony a neodpustitelná naivita? Kdy si člověk říká, že si vzpomínku na takové dny musí schovat, coby „ohříváček“ pro okamžiky deprese a beznaděje? Tak v přesně tehdy jsem se rozhodla zdokumentovat, jaké máme v příbuzenstvu přenádherné děti, a vytvořit několik něžně romantických fotek.

Sehnala jsem do houfu čtyři výrostky ve věku od jednoho do dvanácti let a s lehkým popěvkem na rtech jsem začala organizovat focení. Před očima jasný obrázek idylického odpoledne, kdy se k sobě dětičky budou vinout, puberťák bude chovat miminko a všichni se budou smát. Užijeme si legrace i pospolitosti a jako vedlejší produkt vzniknou krásné momentky.

První zádrhel nastává hned při oblékání: „Todle neci!“ „Ježiš, mami, nebuď trapá!“ „Mě to škrtí.“ „Mně jsou ty nohavice nějaký krátký!“ „Todle mě taky škrtí.“ „Tak tohle nepůjde. Těm kalhotám chybí mezi nohama patent a pak mu z toho kouká plena.“ „My tady nemáme ty třpytivý šatičky s duhovým jednorožcem? Tak to se teda asi fotit nepudu.“ „A todle mě už úplně škrtí!“ „A proč?! Proč si jako nemůžu vzít něco normálního, co nosí normální lidi?!“ „Ach jo! Mám samý škrtivý oblečení!“

Vyčerpaná a zpocená ženu svoje stádečko do přírody. Mám vymyšlené takové fotogenické místečko, kde rostou mohutné javory, pod kterými je vrstva spadaného listí ve zlatavých odstínech. Bude to všechno mimořádně půvabné. Z fotografického snění mě trochu ruší křik dětí, které se po cestě perou o to, kdo půjde první, kdo o čí nohu zakopnul a kdo se chová jako větší pitomec.

Jsme na místě. Mrzuté je, že přes noc pršelo, zem je rozbahněná a zlatavé listí bych si mohla leda tak nakreslit. To, co leží na zemi, není ani zlatavé, ani fotogenické. No nic. Nějak to uděláme. Takže si, děti, pěkně stoupněte k sobě, opřete se tady o ten kmen a začneme. Cvak. Rozmazaná. „Dobý, teto. To už stačí!“ hlásí čtyřletá Magdalenka. Laskavě a mile vysvětluji, že tohle je teprve začátek. Teta si nastaví foťák a pak začneme fotit, až se z nás bude kouřit. Teta je totiž vtipná až na půdu, skoro by se chtělo říct – šibalka.

„Ne, už du,“ sděluje stejně laskavě Magdalenka a odchází pryč. Během přemlouvání se roční Davídek odbatolil do oranice. „Chyť ho!“ úkoluji syna, zatímco se snažím neteř pohnout k tomu, aby se vrátila na původní místo. Ve hře jsou všechny sladké úplatky, které mě napadnou. Z pole se ozývá řev. Jenda táhne vzpouzejícího se Davídka zpátky. Oba dva jsou obalení bahnem.

Ani já nejsem tam naivní, abych si myslela, že se mi v tomhle rozpoložení podaří zformovat pokojně stojící skupinku. „Vezmi si ho na klín. Holky si sednou po stranách a budou se usmívat.“ To už skoro prosím. Synovec řve jako zjednaný. Na tvářích mu zůstávají slané cestičky. Dcera se tváří, jako kdybych jí chtěla amputovat nohu pod kolenem. Puberťák protáčí oči. Neteř si cucá vlasy. „Pozor! Vyletí ptáček!“ Teď už si připadám trapně i sama před sebou. Cvak. Na fotce mají dvě děti zavřené oči a dvě otevřenou pusu.

„No vy jste ale šikulkové,“ zkouším to licoměrně, i když bych si nejraději ze zoufalství ukousala všechny nehty včetně posledních článků prstů. Protože jak známo, děti jsou citlivé duše a musí se s nimi jednat jemně a diplomaticky. A dostává se mi zasloužené odměny: „Ježiš, já jsem si sedla do něčeho mokrýho!“ „Mě to nééébááá!“ „Éééé... Ááááá... Uááá!“ „Mně se chce čurat.“ „Auauau! Davídek mě štípnul!“ „Tereza mi dělá rohy!“ Cvak. Cvak.

Dělá se mi slaboučko a celé focení mi už připadá jako mimořádně debilní nápad, ale nechci se vzdát. „Okamžitě si všichni sednete, budete zticha a kdo se nebude usmívat, půjde do Prahy pěšky!“ Vysoká diplomatická v praxi. Dětští psychologové by mě nechali zastřelit pro výstrahu. „I Davídek?“ ptá se zájmem Tereza. „Všichni!“ trvám na svém. „A nevadí, že tam nebydlí?“ informuje se poťouchle. Jediný, kdo tu má šrámy na duši a v důsledku frustrace se zřejmě začne v noci počůrávat, jsem já. První spontánní úsměvy se účastníkům focení rozlijí na tvářích v okamžiku, kdy oznámím, že na ně kašlu a jdeme domů.

Ale abych úplně nekecala; v posledním okamžiku se mi podařilo udělat fakt hezkou fotku. Je na ní javorový list.