Rodič s kocovinou, aneb nechte mě zemřít

 

Velmi zřetelně si vzpomínám na období, kdy jsem to táhla až do rána. Při radostném návratu z mejdanů jsem potkávala pracující lid, který mi připadal nesmyslně zasmušilý a v nepochopitelné depresi. Padla jsem do postele a otevřela oči pozdě odpoledne jen proto, abych si dala lehkou sprchu a došla si do hospody naproti kolejím na česnečku a vyprošťováka. Načež jsem se došla zpátky dospat, abych byla pěkně čerstvá na další večerní tah. Tolik k minulosti.

Teď je mojí hlavní životní rolí mateřství, což znamená, že můj, doposud plochý, život získal nový rozměr, posunula jsem se o několik levelů výše a jsem strašlivě šťastná. Zejména tehdy, když se mi nějakým zázrakem podaří urvat se z dětské hřišťové společnosti mezi nešišlající dospělou populaci. Přiznávám, že v těchto řídkých okamžicích se zase ochotně rozvzpomínám na propařené roky a otravuji své okolí výkřiky o tom, že nikdo nepůjde spát, dokud nezakokrhají kohouti (což je v Praze dost těžko uskutečnitelná podmínka). Tady ale také podoba s minulostí definitivně končí.

Novoroční předsevzetí, aneb extra porce mateřské naivity

S předsevzetími je to podobné jako s mnohonásobným orgasmem. Všichni k nim mají co říct, mockrát se o ně pokoušeli, ale jen mizivý zlomek je dotáhl do vítězného finále. Příští rok to ale bude všechno úplně a definitivně jinak. Učinila jsem rozhodnutí, že přestanu žvanit o tom, jak konečně něco provedu s tou pneumatikou kolem pasu, jak se zlepším v angličtině, nebo jak se už ani nepodívám na chipsy s paprikovou příchutí. Stejně tomu už nikdo v mém okolí nevěří a já se pak nemůžu tvářit odhodlaně. Takže letošní konec roku bude ve znamení předsevzetí, které ze mě udělá novou a lepší matku. Takže...

• Slibuji, že už nikdy nebudu používat dětské vlhčené ubrousky na zadek místo prachovky, hadru na podlahu, houbičky na nádobí, ani kosmetického tampónu.

• Slibuji, že už si nikdy nebudu představovat všechny možné druhy mučení, které by se daly aplikovat na vlezlých důchodkyních udílejících mi nevyžádané rady ohledně výchovy dětí.

Vánoční dvoreček, aneb jak se z toho nezbláznit

Vánoce jsou zcela speciálním obdobím. S vlahým zrakem dáváme padesátikorunu žebrajícímu bezdomovci, ačkoli po zbytek roku vykřikujeme, že za naše pracně vydělané peníze si nikdo flašky rumu kupovat nebude. Kočku, která nám rozsápala záclony, fotíme s vtipným komentářem na Facebook,i když bychom kdykoli jindy bojovali s pokušením prodat ji na nejbližší jatka. Pro nákup dárků jsme ochotni zapomenout na to, že naše nezaplacené účty dosahují rozměrů menší laviny. A samozřejmě se strašlivě těšíme, až budeme mít vlastní děti, protože jak každý ví, teprve s dětmi získávají Vánoce ten správný a úplně jiný rozměr. Byli jsme ve správném vánočním rozměru až po uši.
 

Já sama mám vánoční vzpomínky z dětství lehce zkalené skutečností, že vlastním chorobně pravdomluvného otce. Zhruba ve čtyřech letech jsem se ho čistě konverzačně zeptala, jestli existuje Ježíšek. Chápejte, do té doby jsem o tom vůbec nepochybovala. Šlo o jakousi dětskou verzi řečnické otázky. Bez zaváhání odpověděl, že nikoli. Když už jsem se tak hezky rozjela, zeptala jsem se rovnou na čerty a Mikuláše a dozvěděla se syrovou pravdu i o nich. Na obranu mého otce je potřeba dodat, že není necitelný cynik, pouze zastává názor, že dětem je potřeba říkat pravdu. Myslete si o tom, co chcete.

Mateřská demence

Jsem přesvědčená, že se to děje každé matce na mateřské bez ohledu na inteligenční profil, dosažené vzdělání a sociální status. Můžete odpromovat s červeným diplomem, být esem firmy, nepřekonatelnou manažerkou, která úspěšně řídí početný tým lidí, ale jakmile se vám k prsu přisaje mimino, s hrůzou zjistíte, že jste spolu s potomkem porodila i půlku mozku. Alespoň u mě to tak bylo.

Toho, že není něco v pořádku, jsem si všimla poměrně záhy, když jsem začala při vykládání nákupu umisťovat šampóny do lednice a máslo nacházela na okraji vany. Stále jsem to považovala jen za vysvětlitelnou roztržitost, která je v podstatě roztomilá. A jako takovou jsem ji prezentovala i Lukášovi. Tvářil se chápavě, a pokud to nechápal, alespoň to nekomentoval. Pak se mi podařily dva záseky v průběhu jednoho večera:

Návrat zpátky

Šestinedělí je naprosto zvláštní duševní stav, kdy jste se svým dítětem spojeni zcela nepružným poutem a máte pocit, jako kdyby pupeční šňůra vůbec nebyla porodem přerušena. Nedokážete si představit, že byste svého potomka měla opustit byť jen na minutu, protože samozřejmě nikdo na světě nedokáže ten bezbranný uzlíček opatřit tak dobře jako vy. Máte výčitky téměř i z toho, když se dojdete osprchovat a zanecháte ho na sedm a půl minuty samotného (ačkoli v té době spí a je rád, že má svůj klid). Alespoň já to tak měla.

Pak si na sebe navzájem začnete zvykat a vaše pouta se začnou pomaličku rozvolňovat. Je to proces pomalý, bolestný a velmi pravděpodobně nekonečný. Dlouho jsem si sama sobě lhala do kapsy, že mě narození dítěte nijak nepoznamenalo a pořád mám stejné sociální schopnosti jako před porodem. Čas od času jsem dokonce byla schopná soustředit na fragmenty zpráv, které mi hrály jako zvuková kulisa při přebalování, pasírování vařené mrkve a zpívání ukolébavek. Měla jsem proto mlhavé povědomí o tom, která politická strana vyhrála poslední volby a o kolik zdražila vejce. Zdála jsem se být dobře připravená na jakoukoli společenskou konverzaci.

Typologie matek

Vyjeďte si párkrát s dítětem v kočárku ven a s úžasem zjistíte, kolik různých druhů matek se pohybuje v okolí vašeho domu. Pokud jste však doposud většinu svého času trávili ve společnosti dospělých, svéprávných lidí, kteří nemají potřeba probírat na veřejnosti konzistenci stolice svých potomků, jde o exkurzi, která může ohrozit vaše duševní zdraví. Do té doby, než jsem začala absolvovat procházky s Kubíkem, jsem se domnívala, že veskrze všechny matky se rekrutují z řad normálně smýšlejících žen, které dočasně vyměnily kariéru a kostýmky za džíny, triko, tenisky a dohled nad svými vřeštícími potomky. Už během několika týdnů jsem měla poznat svůj nekonečný omyl a dokonale se seznámit a několika výjimečnými exempláři mateřství:

Vymazlené matky: Bohužel se vyskytují všude a je vyloučené, abyste je přehlédla. Zatímco vy si připadáte přitažlivě, pokud nejste pozvracená na viditelném místě, ony vyráží s kočárkem zásadně na jehlách, dokonale nalíčené a vystajlované. Kdykoli je potkáte, máte touhu zavrtat se pod zem a rázem si připadáte jako Máňa z Hornídolní (pokud tedy čistě náhodou nejste oděna do velké večerní a krokodýlích lodiček). Převahu nad nimi získáváte pouze v okamžiku, kdy se obě ocitnete na pískovišti, kde se vaše špinavé kecky přece jen uplatní lépe než její bořící se kozačky na megavysokém podpatku. Pohybují se zásadně v módu: "Dlouhý kouř a rudý dráp," takže bez cigarety a kelímku kávy nedají ani ránu.

Dětské (ne)moci

Všechny matky jsou na tom stejně a pokud některá tvrdí opak, zkrátka kecá. Celé těhotenství se strachujete a užíráte tím, jestli je mrňous v pořádku, žijete od ultrazvuku k ultrazvuku. A to ještě netušíte, že od chvíle, kdy se poprvé rozeřve v porodnici, bude váš strach už jen horší a všudypřítomný. Že budete neustále přemítat, jestli jsou ty které projevy a charakteristiky vašeho dítěte normální a nejsou příznakem nějaké choroby.

Velmi příznačně to vystihla Jana, která mi u oběda hrdě ukazovala ultrazvukový snímek svého dvanáctitýdenního obyvatele dělohy. Zcela chápu emocionální náboj, který má ultrazvuk pro každou matku v očekávání, nicméně to nic nemění na faktu, že pro nezúčastněného pozorovatele jde o podivuhodný shluk šmouh a světlejších míst. Vyloudila jsem ze sebe pár pochvalných vzdechů a chystala jsem se přejít k neutrálnějšímu tématu, když na mě najednou vypálila otázku, která ji očividně ležela v hlavě už dlouho: "Hele a upřímně, nezdá se ti, že má velkej nos?" Oněměla jsem na delší dobu, než by mohlo být považováno za slušné. Velkej nos? Těžko říct, vzhledem k tomu, že jsem si nebyla úplně jistá, kde má hlavu.

Poporodní kila

Když jsem otěhotněla a dostala jsem se do stádia, kdy jsem nejvíc ze všeho připomínala obří kynutý knedlík, utěšovala jsem se články, které optimisticky popisovaly, kolik průměrná žena při porodu shodí. Spokojeně jsem si hladila ego větami typu: "Nemějte strach. Kilogramy, které naberete v posledních stádiích těhotenství, jsou tvořeny zejména vodou... Kojení je velmi energeticky náročné a poslední kilogramy navíc spotřebuje vaše děťátko." Tak jsem tedy neměla strach a šla jsem si přidat jahodové knedlíky, aby se mi mělo z čeho dělat mléko a moje nenarozené dítě nestrádalo podvýživou.

Záhy po porodu jsem zjistila, že tyto moudra se zřejmě líhnou v hlavičkách vyzáblých křehotinek, které před porodem vážily čtyřicet kilo i s postelí. Během těhotenství s hrůzou v očích přibraly pět, čímž se staly "p-ř-í-š-e-r-n-ě o-b-r-o-v-s-k-é" a poté, co vytlačily čtyřkilového cvalíka, se ocitly mínus jedno kilo pod svou předtěhotenskou váhou. Rozumím tomu, že život není spravedlivý a každý se nemůže narodit se štíhlým pasem a miniaturním zadkem velikosti dvou kmínků. Nerozumím tomu, proč mají podobná stvoření touhu psát články pro těhotné a uvádět je ve fatální omyl. Střet s realitou je potom velmi bolestivý a v mém případě připomínal náraz hlavou do zdi s rozběhem.