neděle 6. prosince 2015

Dětské (ne)moci


Všechny matky jsou na tom stejně a pokud některá tvrdí opak, zkrátka kecá. Celé těhotenství se strachujete a užíráte tím, jestli je mrňous v pořádku, žijete od ultrazvuku k ultrazvuku. A to ještě netušíte, že od chvíle, kdy se poprvé rozeřve v porodnici, bude váš strach už jen horší a všudypřítomný. Že budete neustále přemítat, jestli jsou ty které projevy a charakteristiky vašeho dítěte normální a nejsou příznakem nějaké choroby.

Velmi příznačně to vystihla Jana, která mi u oběda hrdě ukazovala ultrazvukový snímek svého dvanáctitýdenního obyvatele dělohy. Zcela chápu emocionální náboj, který má ultrazvuk pro každou matku v očekávání, nicméně to nic nemění na faktu, že pro nezúčastněného pozorovatele jde o podivuhodný shluk šmouh a světlejších míst. Vyloudila jsem ze sebe pár pochvalných vzdechů a chystala jsem se přejít k neutrálnějšímu tématu, když na mě najednou vypálila otázku, která ji očividně ležela v hlavě už dlouho: "Hele a upřímně, nezdá se ti, že má velkej nos?" Oněměla jsem na delší dobu, než by mohlo být považováno za slušné. Velkej nos? Těžko říct, vzhledem k tomu, že jsem si nebyla úplně jistá, kde má hlavu.

A pak jsem porodila a ke svému překvapení a nelibosti okolí jsem zjistila, že i já spadám do kategorie matek pátrajících u svého potomka po projevech podivných onemocnění. První zkušenost s dětskými nemocemi jsem učinila zhruba na konci šestinedělí, když jsem si v kalném ranním světle všimla podivných šmouh na Kubíkově obličeji. Zhrozila jsem se, zpanikařila a úprkem se s kočárem hnala k pediatričce. Po cestě jsem si v barvách malovala nejhorší scénáře od hospitalizace v nemocnici, po moje uvěznění v důsledku zanedbání péče. V čekárně jsem neklidně pozorovala šmouhy na Kubíkově obličeji, z nichž některé zmizely, zatímco jiné získaly tmavě červený až fialový nádech a charakter škrábanců. Zatímco syn spokojeně vrněl, mě bylo čím dál hůř. Naše pediatrička je žena ve středních letech, světa znalá. Za své působnosti již nepochybně přišla do styku s celou řadou hysterických matek, takže s kamennou tváří vyslechla mé dramatické líčení. Pak popatřila na Kubíkův obličej, doporučila mi, abych mu konečně ostříhala nehty a zase nás vyprovodila ven. Celé odborné vyšetření trvalo maximálně dvacet sekund a netřeba podotýkat, že jsem se s jeho průběhem nikde nechlubila. Mimochodem, ostříhání nehtů skutečně pomohlo.

Na chvíli jsem se uklidnila a pak jsem si v průběhu jednoho koupání povšimla, že Kubíkovi jakoby trošku srůstají dva prstíky na každé nožičce. Bylo to nepříliš nápadné, ale když jste se na to zaměřili a podívali jste se ze správného úhlu ve správném světle, bylo to tam. Tentokrát jsem byla opatrnější a vrhla jsem se nejprve k internetu. Vyhledala jsem si dostupný materiál a zjistila jsem, že jde o příznak vzácného onemocnění, které se vyskytuje zejména ve Venezuele. To mě poněkud zmátlo. Nebyla jsem si úplně jistá, jak by se k této diagnóze stavěla Kubíkova doktorka. Už jsem se se svým podezřením téměř svěřila manželovi, když jsem si v poslední vteřině všimla, že stejně "srostlé" prsty na nohou má i on. Po jedenácti letech vztahu! Omlouvá ho pouze skutečnost, že "srůsty" jsou vidět skutečně jen z několika málo úhlů a po velmi detailním zkoumání. No dobře!

Samozřejmě, že přišly i skutečné a serióznější nemoci. Bděli jsme u Kubíka rozpáleného horečkou, převlékali pětkrát za noc pozvracenou postýlku, nebo ho násilím drželi, aby mu mohli píchnout ouško. Nicméně po všech těchto dílčích a krátkodobých příhodách zase vyšlo slunce a my jsme si opět mohli říci: Díkybohu, za zdravé dítě!