středa 2. prosince 2015

Poporodní kila


Když jsem otěhotněla a dostala jsem se do stádia, kdy jsem nejvíc ze všeho připomínala obří kynutý knedlík, utěšovala jsem se články, které optimisticky popisovaly, kolik průměrná žena při porodu shodí. Spokojeně jsem si hladila ego větami typu: "Nemějte strach. Kilogramy, které naberete v posledních stádiích těhotenství, jsou tvořeny zejména vodou... Kojení je velmi energeticky náročné a poslední kilogramy navíc spotřebuje vaše děťátko." Tak jsem tedy neměla strach a šla jsem si přidat jahodové knedlíky, aby se mi mělo z čeho dělat mléko a moje nenarozené dítě nestrádalo podvýživou.

Záhy po porodu jsem zjistila, že tyto moudra se zřejmě líhnou v hlavičkách vyzáblých křehotinek, které před porodem vážily čtyřicet kilo i s postelí. Během těhotenství s hrůzou v očích přibraly pět, čímž se staly "p-ř-í-š-e-r-n-ě o-b-r-o-v-s-k-é" a poté, co vytlačily čtyřkilového cvalíka, se ocitly mínus jedno kilo pod svou předtěhotenskou váhou. Rozumím tomu, že život není spravedlivý a každý se nemůže narodit se štíhlým pasem a miniaturním zadkem velikosti dvou kmínků. Nerozumím tomu, proč mají podobná stvoření touhu psát články pro těhotné a uvádět je ve fatální omyl. Střet s realitou je potom velmi bolestivý a v mém případě připomínal náraz hlavou do zdi s rozběhem.

Poslední dny před porodem jsem se vznášela na obláčku naivity a iluzí, když jsem před sebou valila své obří břicho. Sice jsem bojovala s pokušením řvát a zažalovat obuvnické firmy, kdykoli jsem se pokusila zavázat si tkaničky, ale stále jsem to dělala s vědomím, že jde jen o velmi krátkodobý stav. Představovala jsem si, že porod bude připomínat balónek, do kterého píchnete jehlou. Pfff a břicho bude pryč a já budu zase štíhlá a přenádherná. V porodnici, kde jsem existovala v bezpečném obalu neforemných nemocničních košil, jsem svou vizi změnila na to, že budu štíhlá s gigantickým dekoltem, což vlastně také není k zahození.

Černé mraky porážky se začaly stahovat nad mou hlavou v okamžiku, kdy jsem po příjezdu z porodnice zjistila, že jediné kalhoty, do kterých se obleču a jsem schopná se v nich nadechnout, jsou (velké překvapení!) těhotenské. To mě roztrpčilo na nejvyšší míru. Pytlovitě neforemné kalhoty jsem byla ochotná respektovat pouze po dobu nezbytně nutnou - tedy po dobu těhotenství. Stačilo ale několik váhavých otoček před zrcadlem, pohled na moje visící břicho a rázem bylo jasné, že nezbytná doba se bude muset poněkud prodloužit.

Kojila jsem prakticky do bezvědomí, ale nepozorovala jsem, že by se to na mé váze nebo postavě jakýmkoli způsobem odráželo. O tom, že to stále není ideální, mě přesvědčila sousedka mých rodičů, která mě potkala měsíc po porodu a velmi bezprostředně se mě otázala, kdy mám termín. Statečně jsem kníkla, že za dva měsíce a obrečela jsem to až za rohem.

Pak jsem se také pokusila cvičit, respektive jsem hojně mluvila o tom, že začnu cvičit. Kombinace probdělých nocí, novorozeneckých kolik a nekonečného přebalování pracovala proti mě. Když jsem se konečně odhodlala zalehnout na podložku s pevným odhodláním, že budu posilovat břicho, mohla jsem se vsadit, že Kubík začne do půl minuty ječet. A i kdyby tomu hvězdná konstelace přála, spolehlivě mě znechutila pneumatika na břiše, která se při každém pohybu třásla jako vyklopený puding.

Za několik měsíců jsem se smířila s představou, že se můj pas stal minulostí a že v podstatě můžu být ráda, když si přes břicho dohlédnu na špičky bot. A pak jsem jednoho dne s překvapením zjistila, že opět dopnu své staré oblečení. Takže buďto se zázraky skutečně dějí, nebo se ze mě ta voda nabraná v posledních stádiích těhotenství odpařovala postupně.