Velmi zřetelně si vzpomínám na
období, kdy jsem to táhla až do rána. Při radostném návratu z
mejdanů jsem potkávala pracující lid, který mi připadal
nesmyslně zasmušilý a v nepochopitelné depresi. Padla jsem do
postele a otevřela oči pozdě odpoledne jen proto, abych si dala
lehkou sprchu a došla si do hospody naproti kolejím na česnečku a
vyprošťováka. Načež jsem se došla zpátky dospat, abych byla
pěkně čerstvá na další večerní tah. Tolik k minulosti.
Teď je mojí hlavní životní rolí
mateřství, což znamená, že můj, doposud plochý, život získal
nový rozměr, posunula jsem se o několik levelů výše a jsem
strašlivě šťastná. Zejména tehdy, když se mi nějakým
zázrakem podaří urvat se z dětské hřišťové společnosti mezi
nešišlající dospělou populaci. Přiznávám, že v těchto
řídkých okamžicích se zase ochotně rozvzpomínám na propařené
roky a otravuji své okolí výkřiky o tom, že nikdo nepůjde spát,
dokud nezakokrhají kohouti (což je v Praze dost těžko
uskutečnitelná podmínka). Tady ale také podoba s minulostí
definitivně končí.
Něžný dětský hlásek se začne
ozývat zhruba sedm a půl minuty poté, co se moje ovíněná hlava
dotkne polštáře. Batolata projevují obecně pramálo pochopení
pro to, že maminka se nejprve musí vynořit z hlubin bezvědomí,
nechat se převézt přes alkoholovou řeku Styx a teprve potom může
zkusit – ovšem velmi opatrně – promluvit. Hlásek tudíž
rychle nabývá na intenzitě a kromě toho dítě dokáže během
patnácti vteřin vychytat takovou frekvenci, při které hlava
dospělého hrozí explozí. Je čas vstávat. Při shybu nad
postýlku se utěšuji tím, že mě přece dítě pozvracelo už
tolikrát, že by mu nemělo vadit, kdyby to bylo jednou naopak.
Není čas na hrdinství a hraje se o
minuty, takže přesouvám Kubíka do své postele a s velmi
zastřenou artikulací mumlám, že teď budeme spolu pěkně spinkat
a hezky si odpočineme. Okamžitě se nořím do hlubin spánku,
který se nejvíc ze všeho podobá kómatu. To je pro každé dítě
na světe jasný impuls, že vám má začít skákat na břiše,
případně si vám sednout na hlavu. Představa, že bych měla dál
setrvávat v posteli, je podobná snaze relaxovat, zatímco po vás
jezdí sekačka na trávu. Seberu tedy žaludek do hrsti a soukám se
z postele.
Bohužel můj alkoholem zastřený
mozek ještě neuvedl do chodu všechny smysly, takže v uších mi
zvoní a vidím asi tak na deset centimetrů před sebe. Takže kdy
jindy se naskytne lepší příležitost uklouznout na počůrané
plence, kterou ze sebe dítě v běhu strhlo, a šlápnout bosou
nohou na kostku z Dupla? Drtíc mezi zuby slova, na které správná
matka ani nepomyslí, připravuji Kubovi snídani. Ukopnutý palec a
naražená kostrč se nakonec ukazují jako velká výhoda, protože
se přes bolest nemusím soustředit na pachy spojené s jídlem.
Mimochodem všimli jste si někdy, že i tak nevinná věc, jako je
dětské mléko, při kocovině nesnesitelně smrdí?
Mám jasný plán na přežití: Pustím
dítěti pohádky, na které se bude ukázněně dívat nejlépe celý
den a já u toho budu fungovat jako pasivní dozor. Možná se mi i
podaří zamhouřit oko, aniž by si toho ten malý tyran všiml.
Zapínám kreslenou pohádku, která Kubu za normálních okolností
dokonale uzemní. Za normálních okolností! To znamená, že právě
teď o ní neprojevuje ani minimální zájem. Místo toho se snaží
z televize amputovat všechny kabely a ječí, že chce na hřiště.
Mám pocit, že mi někdo strčil hlavu do svěráku a zauzloval mi
střeva.
S vidinou, že mě třeba čerstvý
vzduch probere k životu (o úrovni mé naivity už byla řeč v
minulosti), se obléknu a několik vrstev natáhnu i na Kubu. To je
pokyn pro jeho vnitřnosti, aby poslaly do pleny pořádnou nálož.
Kombinace protékajícího obsahu pleny a fyzické námahy je pro můj
zmučený žaludek už moc. Zatímco visím hlavou v záchodě, do
dveří vytrvale kopou něžné dětské nožičky. Přechodné
zlepšení stavu po vyluxování žaludku mi dodá přesně tolik
energie, abych nás oba opět převlékla a doklusala za dítětem na
hřiště.
Mezitím si moje játra řeknou, že mě
pro přístě vyškolí a začnou shromažďovat všechen zbytkový
alkohol v těle, aby mi ho mohly omlátit o hlavu. Opět se ocitám
ve stavu, kdy by mi bylo nejlépe v márnici. Za nesouhlasných
pohledů přítomných matek se skládám na lavičku. Kubík stojí
vedle, mlátí mě do hlavy traktorem se zatraceně tvrdými koly a
řve, že se chce houpat. Ano, houpavý pohyb je přesně to, co mi
chybí ke štěstí! Pěkně se spolu pohoupeme a já mám alespoň
možnost vyzkoušet si v praxi autohypnózu: „Nebudeš zvracet před
lidmi!“ Po půlhodině měním předsevzetí na: „Zkusíš
alespoň přežít.“ Periférně slyším, jak Kuba vykládá
hloučku supermatek, že maminka byla venku až do rána a zvracela.
Je mi to úplně jedno.
Hurá! Jde se na oběd a pak bude Kuba
spát! Na konci tunelu mi svítá světélko. Kašlu na všechny
zásady zdravého stravování a zbaběle ohřívám skleničku s
hotovým jídlem. I kdyby v ní pesticidy panáčkovaly, ještě jim
zamávám. Běžně usíná Kuba do pěti minut po obědě, takže
hádejte co?! Velmi správně! Dneska odvrhne spánek jako zhola
nepotřebnou věc. Místo toho, abych mohla svůj zmučený mozek
ukolébat spánkem, poslouchám, jak Kuba řeže paličkami do
plechového bubínku, mlátí o sebe kostkami a prudí se zvukovými
hračkami, kterých si posledního půlroku ani nevšiml. Přísahám,
že už se nikdy v životě k alkoholu ani nepřiblížím.
Klopím do sebe všechno, co obsahuje
alespoň stopové množství kofeinu, a přemýšlím, jestli by mi v
lékárně – s ohledem na můj aktuální stav – jednorázově
nevydali nějaké drogy. Nebo alespoň sedativa pro Kubu. V průběhu
odpoledne několikrát klepu na hodiny, abych se ujistila, že se
nezastavily. Bohužel nikoli. Náš byt aktuálně připomíná
vybydlený squat. Je mi to jedno. V nejhorším ho zapálíme a
začneme někde jinde znovu a lépe. V okamžiku, kdy mám pocit, že
už nevydržím ani sekundu, se otevírají dveře a vchází Luukáš.
Chválabohu! Přemýšlím, že si otevřu víno na oslavu toho, že
jsem přežila.
Žádné komentáře:
Okomentovat