neděle 3. ledna 2016

Výchovné rady z časopisů, aneb jak vychovat psychopata


Když jsem oznámila, že jsem těhotná, podarovala mě kamarádka knihou jakési specialistky na výchovu dětí. Tahle ženština podnikla cestu mezi amazonské indiány (podle všeho jen lehce přesahující časový formát běžné dovolené) a usoudila, že právě jejich způsob výchovy dětí je ten jediný správný, možný a vůbec přípustný. S očima zamženýma vztekem jsem se dočetla, že pokud nebudu své dítě kojit nejméně do tří let, bude citově deprivované. Stejného duševního mrzáka z něj udělám údajně tehdy, pokud ho nebudu nosit neustále přivázané napevno na svém těle. Je prý naprosto nutné brát si ho s sebou i na záchod - a to tak dlouho, jak samo uzná za vhodné. Protože je to přece osobnost.


Celkem bez problémů chápu, že amazonskou ženu by při prodírání se pralesem klopýtající batole dost zdržovalo. Ale proč, proboha, mají přerostlé děti tahat na zádech Evropanky v minisukních? Já osobně si už ani nepamatuji, kdy mě naposledy pronásledoval jaguár.


A stačilo mi, abych si představila patnáctikilové zlatíčko, které bude viset na mých shrbených, křivých zádech a kopat mě při každém kroku do podkolenních jamek, a dělalo se mi fyzicky nevolno. Když jsem to doplnila představou o tom, jak konám svou tělesnou potřebu s tříletým dítětem na klíně, okusujícím mi při čůrání bradavku, popadla mě nutkavá touha navštívit tu skvělou odbornici a praštit jí něčím hodně tvrdým mezi oči. Ještě jsem o mateřství nevěděla ani ťuk a už mi bylo jasné, že můj potomek bude zoufale deprivovaný a já budu příšerná matka. A od té doby mě v tom výchovné rady z časopisů a knih jen utvrzují.


Mojí oblíbenou poučkou, kterou mi s železnou pravidelností servírují všechny mateřské časopisy, je doporučení, že mám, coby vyzrálá a vyrovnaná matka, zůstat za všech okolností klidná a pozitivní. Ano, každé ráno se budím s naprosto jasným úmyslem, že dneska už konečně přestanu vystupovat jako labilní hysterka – částečně také proto, že mám trochu cukání, aby u nás jednoho dne nezazvonila sociálka. Ale pokaždé mi mé čisté úmysly zkazí takové drobnosti, jako je například ublinknutí mistrně nasměrované do bedny plné plyšáků, nebo přesnídávka propasírovaná skrz kryt příšerně drahého reproduktoru. O pastelkách narvaných do hlubin DVD přehrávače ani nemluvě.


S velkou radostí a zlomyslným potěšením bych autorky (naprosto jistě bezdětné) podobných výroků zavřela na půldne do našeho obýváku. Nejlépe v okamžiku, kdy se snažím ječícího Kubu přesvědčit, že rajčata jsou vlastně jakýsi druh „strašlivě dobrých bonbónků.“ Moc ráda bych se podívala, jak zůstávají s rajčetem rozmázlým částečně po zdi a částečně mezi očima klidné a pozitivní.


„Nikdy dítěti nevyhrožujte. Rušíte tak pozitivní energii mezi vámi. Místo toho mu všechno pěkně vysvětlete. Je to mnohem efektivnější než výhrůžky, kterými nikdy ničeho nedosáhnete,“ dočetla jsem se v dalším výchovném článku. Ale neříkejte! V situacích, kdy po svém dítěti chci takové nehoráznosti jako například, aby si obulo boty, když je venku pět pod nulou, se jeho (jinak celkem normální) slovník smrskne na „NE!“ opakované do zblbnutí vřeštivou intonací. Vysvětlování, proč je důležité, aby si ty zatracený boty konečně obul, je zhruba tak účinné, jako kdybych mu objasňovala HNP Portugalska. Varovně nadzvihnuté obočí a upozornění, že brzo dostane na prdel, je mnohem účinnější a hlavně rychlejší než jakákoli psychoterapeutická seance. A pozitivní energie? Prosím vás, já nemám jiné ambice, než se vykopat na poštu, dřív než otrávená paní s natrvalenou hlavou definitivně zaklapne okénko.


„Děti do pěti let by vůbec neměly vidět televizi. Má zhoubný vliv na jejich psychický vývoj. Místo toho s nimi hrajte edukativní hry.“ Jasně, rozumím! Následujících několik let si už ráno nevyčistím zuby, sprchování mi bude uděleno jako víkendová odměna za dobré chování a na boku si nechám udělat vývod s takovým tím praktickým pytlíkem. Jíst budeme výhradně zmrazené polotovary a vždy, když už bude vrstva bordelu v bytě příliš vysoká, jednoduše koupíme nový. Edukativní hračky totiž Kuba používá výhradně k demolici nábytku, elektrospotřebičů a mých nervů. Má extra vyvinutý smysl pro identifikaci přívlastků typu „naučné – poučné – vzdělávací – rozvíjející – zlepšující“ a okamžitě tyto produkty odhodí jako mimořádně „nudné – otravné – nezajímavé – a na pytel.“ Ať žije krtek a prasátko Peppa!


A pak je tu samozřejmě metoda pevného objetí, o které se dočtete v každém civilizovaném časopisu minimálně pětkrát do roka! Jak ráda bych ji praktikovala a konečně vybila své negativní emoce a vztek estetičtějším způsobem než ječením a tlučením vlastní hlavou o zeď. Jenže mám trochu strach, že by mě přitom mohlo mé, citově deprivované, dítě pokousat.


Tak jo. Já už teda to předplatné neobnovím!