středa 6. ledna 2016

Návštěva pošty, aneb Nezabiješ!


Návštěva pošty s dítětem spadá do vyšších levelů mateřství a rozhodně není zážitkem pro nezkušené matky nebo dokonce jedince s labilnější psychikou. Než se k ní odhodláte, měli byste absolvovat kurz asertivity, sebeovládání, první pomoci, hypnózy a ještě předtím si dát tak čtyři, pět jointů marihuany.

Aby bylo jasno. Nejsem masochista a nic podobného bych dobrovolně nepodstoupila, kdyby se na mě neurazil náš pošťák. Balíčky nám několik měsíců doručoval žoviální starší mužíček, z kterého semtam táhl rum s pivem, a mimo to měl skutečně okouzlující zvyk. S každou zásilkou si ustlal na domovním zvonku a ležel na něm tak dlouho, dokud jsem neseskákala pět pater dolů a zase jsem ho neodlepila. Samozřejmě nebylo ani řeči o tom, že by v takovém případě mohl Kubík setrvat ve stavu spícím, protože vytrvalé zvonění ho spolehlivě rozječelo, i když byl vzhůru - a původně v dobré náladě. Po jedno z těchto roztomilých záchvatů jsem si troufla požádat poštovního mužíčka, jestli by nemohl příště zazvonit pouze jednou a krátce. Načež reagoval tak, že mi pro jistotu přestal doručovat veškerou poštu. Rovnou hází do schránky upozornění, že mám naklusat na poštu, nebo zásilku pošlou zpátky a mě zapíšou do registru dobrovolných dárců orgánů, nebo tak něco.

Bylo jen otázkou času, kdy dojde k nejhoršímu. Naše místní pošta je mrňavá a úřednicí (a tudíž neomezenou vládkyní) se tu může stát pouze paní ve středních letech, která má na hlavě buď beránkovou trvalou, nebo drdůlek sepnutý lesklou sponkou ve stylu osmdesátých let. U přijímacího pohovoru jsou po uchazečkách vyžadovány mimořádně pomalé reakce a po nástupu do zaměstnání absolvují speciální školení neefektivnosti práce a protažených ksichtů. Prostě prostředí, kde každá matka doufá strávit dopoledne s batoletem.

Když na mě tedy ze schránky vypadlo poštovní předvolání, dala jsem si panáka na kuráž a vyrazila do boje. Vyzbrojila jsem se lahvičkou mléka, balíkem batolecích křupek (které vypadají i chutnají tak, jako by byly vyrobené z polystyrénu), dětskou knihou a doběla rozpálenou dobrou vůlí.

Po příchodu zjišťuji, že na poště jsou dvě okénka na dva čekající lidi – paní ve středních letech a důchodce. To mě povzbudí a zalije vlnou optimismu (protože moje naivita v některých okamžicích hraničí až se slabomyslností). Vlna optimismu se ale začne podobat tsunami, když se ukáže, že za jednou z přepážek sice sedí úřednice, ale neobsluhuje. Místo toho si velmi zevrubně zkoumá manikúru – moment, tak ne – velmi, velmi pomalu počítá známky. Scéna zmaru je dokonána zjištěním, že u jediné funkční přepážky stojí Vietnamec, jehož česká slovní zásoba čítá asi tak patnáct slov.

A začíná krasojízda! „Ty seš ale klásnej chlapeček, ňuňanej, viď?“ šišlá a prská na Kubíka spolučekající paní, jejíž vydatný parfém činí vzduch nedýchatelným. Kuba má vrozenou nedůvěru ke všem příliš kontaktním osobám a nasazuje nenávistný výraz satanova dítěte. Kdyby měl na čele vytetované tři šestky, byl by obraz dokonalý. Když ještě temně zavrčí, paní bere uraženou zpátečku a přednáší mumlavý monolog na téma nevděčné děti a matky, které nezvládají výchovu. Dělám, že jsem hluchá.

U přepážky zatím graduje drama: „To musíte mít notářsky ověřenou plnou moc!“ Vietnamec snaživě pomrkává. Z věty mu je povědomé jediné slovo: „Áááá, noc!“ Teď je zase s pomrkáváním řada na úřednici. „P-l-n-o-u m-o-c! Od notáře! S razítkem!“ Doposud jsem netušila, že se dá mluvit tak pomalu. Vietnamský klient vážně pokyvuje hlavou, jako kdyby v tom okamžiku vstřebal nekonečnou tíhu světa: „Moc! Moc!“ Klidně by jí odkýval i to, že je rodným bratrem Draculy.

Kuba už se otrkal a vydává se na průzkum okolí. Vrací se s bohatým úlovkem několika propisek a umělohmotných spirálek, na kterých byly ty propisky původně přidělané. Válí se s nimi na zablácené zemi a čmárá na ukradené letáky. Jsem celá šťastná, že se zabavil. Do té doby, než zjistím, že čmárá také po nákupní tašce, kterou paní prskavá odložila na zem.

Nenápadně odklidím dítě z dosahu pokreslené tašky a doufám, že si toho prskavka všimne až doma. (Myslete si o mém morální profilu, co chcete.) „NOTÁŘ!“ přeskakuje hlas poštovní ženě a nos se jí leskne skoro víc než sponka v drdůlku. Druhá úřednice je stále klidná jako želva a při počítání (nebo co to tam dělá) pohybuje prsty tak pomalu, že přemýšlím, jestli náhodou nehibernuje. Začínají mě povážlivě bolet nohy, důchodce před námi je na tom ale mnohem hůř a kýve se ze strany na stranu tak, že připomíná metronom.

Kubík vlezl pod kočárek a vytahal křupky. Část jich rozšlapal rovnou a část až poté, co je oslintal a vyplivl. Blátíčko na podlaze získává zajímavou konzistenci a ještě zajímavější barvu. Docela by mě zajímalo, co si budou při pohledu na podlahu představovat nově příchozí. A pevně doufám, že u toho už nebudu. Kuba si strčil umělohmotnou spirálku od propisky do nosu a řve. Dokázal jí nasoukat tak hluboko, že to vypadá, jako kdyby se s její pomocí snažil o podomácku provedenou lobotomii.

Vietnamec přednáší emotivní a předlouhý monolog ve své rodné řeči a dle intonace lze soudit, že jeho obsahem není zrovna rozbor milostné básně. Úřednice má zjevně dost, protože beze slova vysvětlení odchází do zákulisí. Její natrvalé dvojče stále nevzrušeně dřepí za druhou přepážkou. Důchodce vyměkl a šourá se pryč. Pravděpodobně se rozhodl, že zaplacení složenek zahrne do své poslední vůle. Zbývající aktéři poštovního dramatu pokorně čekají na návrat hlavní aktérky.

Kuba objevil platební terminál, velmi lehkomyslně umístěný na pultíku před okénkem. Šplhá nahoru a vášnivě mačká všechna tlačítka. Teprve když se mu smekne noha a hodí záda do rozšlapaných křupek na podlaze, apatická počtářka zvedne lehce hlavu. Výborně! Není tedy v kómatu. Neuváženě se ptám, jestli by nás nemohla obsloužit ona, když kolegyně zbaběle vyklidila pole. „Mám jednom jedny ruce!“ zní rezolutní odpověď. To je jistě argument, který nelze rozporovat, ale já mám pocit, že mi v důsledku dlouhého stání odumírá mícha. Brní mě bedra a chce se mi čůrat.

Vietnamský klient evidentně vůbec nechápe, co se stalo (ne, že bychom my ostatní na tom byli lépe) a za hlasitého nadávání (nadávky tvoří očividně podstatu jeho českého slovníku) opouští poštovní zámek hrůzy. Jakmile za ním zaklapnou dveře, na scénu se vrací drdůlek. Ještě přežvykuje a na bradě má drobky, takže se nemohu zbavit dojmu, že v pozadí a v klidu vyčkávala, až otravnému zákazníkovi prasknou nervy a přestane prudit.

K okénku přistupuje parfémovaná prskavka. Intenzita mého přešlapování se výrazně zvýšila. Je možné, aby člověk zemřel na kombinaci nekonečného čekání a přeplněného měchýře? Kubík na sebe strhl umělohmotný stojan s letáky. Zatímco přemýšlím, jestli bude společensky přijatelnější, když se počůrám na podlahu, nebo mám raději tu spoušť ignorovat, úřednice odbaví prskavku. Skoro se mi z té rychlosti zatočí hlava.

Jsme na řadě! Aleluja! Do očí se mi derou slzy štěstí. Kubík potřebuje nutně vidět do okénka, takže ho držím na boku, zatímco mi zablácenými botičkami okopává čerstvě vypranou bundu. Vliv jeho vrtění a poposedání na můj močový měchýř nemá cenu pitvat. Na nalezení balíčku potřebuje drdůlek už jen asi šest minut, což se v konečném časovém součtu ztratí jako kapka v moři. Zpocená, špinavá a na pokraji nervového zhroucení za sebou zavírám dveře pošty.

Kubík řve, že chce pít. Prohrabávám tašku a hledám flašku s mlékem. Nic. Vysypu obsah tašky na zem. Nic. Velmi neochotně se vracím na poštu, abych propátrala špinavou podlahu. Nic. Po chvíli mi to dochází. Není pochyb. Kuba přemístil svou hlavičku s mlékem do !počmárané! nákupní kabely prskavky. Hořce lituji, že jsem si před odchodem nedala toho jointa.