čtvrtek 21. ledna 2016

Na lyžích, aneb co jsme komu udělali?!


Každý správný rodič při pohledu na první sníh zdivočí a má pocit, že jestli se okamžitě se svými potomky nevrhne po hlavě do zimních sportů, propadne se jeho rodičovská duše do pekla. V důsledku toho vleče svíjejícího a protestujícího potomka, který by nejraději nezvedl zadek z pohovky před televizí, na lyže nebo brusle - a zvyšuje tak pravděpodobnost, že skončí ve svěrací kazajce.

Po prosněžené víkendové noci jsme i my dospěli k názoru, že pro Kubíkův zdravý duševní vývoj je naprosto nezbytné postavit ho na lyže a ukázat mu, zač je toho loket. Vyrazili jsme za svítání se zcela jasnou vidinou, jak předběhneme lyžařské davy, užijeme si volné sjezdovky a všechno bude pozitivní, krásné a bude se vznášet v narůžovělém oparu. V oparu se všechno skutečně vznášelo, jen barvy byly poněkud jiné.
 
První zádrhel nastal hned na cestě. Celou noc chumelilo a silničáři byli opět a zcela logicky zaskočeni tím, že v lednu napadl sníh. Kdo by to byl řekl?! Silnice tudíž připomínaly sáňkařské dráhy a do cíle jsme se dosmýkali přes ruční brzdu. S každým dalším smykem získával Kuba průsvitnější odstín, takže jsem chvatně začala vytahovat z igelitky svačinku, a chystat tašku do pohotovostní polohy. A pak nastala takováta shoda, která je vděčným obsahem béčkových komedií. Ve zlomku vteřiny se zkombinovalo Kubovo poblití, přistrčení igelitky ke jeho obličeji a další smyk, který igelitku vychýlil ze zamýšleného směru. Vydatný proud proletěl uchem igelitky a trefil můj termorukáv – kromě asi sedmadvaceti dalších věcí. „Už je to dobrý!“ pravilo dítě spokojeně, stoicky se odvrátilo od poblitého interiéru auta a kochalo se zasněženou krajinou.

Drhnutí dětských zvratků vlhčenými ubrousky ve sněhové vánici, která vám hází za ztuhlý krk další a další náruče sněhu, považuji za jednu z nejroztomilejších kratochvílí, jakým jsem se kdy věnovala. Ale nejsme troškaři, že? Teď už konečně nastane čas na skutečnou zimní idylu! Bohužel se ukázalo, že nápad s brzkým příjezdem a předběhnutím davů nebyl až zas tak originální, jak se nám původně zdálo. V dlouhém hadovi, který se vinul k půjčovně lyží, si Kubík vystačil s poskakování snožmo v loužích z roztátého sněhu. Káravým pohledům ostatních matek jsem se rozhodla čelit napůl nepřítomným a napůl slabomyslným pohledem, který je měl spolehlivě odradit od jakýchkoli komentářů nebo podobného kontaktu. Zabralo to. Ačkoli si nejsem úplně jistá, jestli za to vděčím svému vražednému pohledu, nebo poblitému odéru, který ze mě stoupal, a v dusné půjčovně rozrůstal do rozměrů účinné biologické zbraně.
 
V druhém hadovi, vinoucím se k pokladně na skipasy, už bylo dítě silně nepobavené a kňourání začínalo nabývat nebezpečné intenzity. V rámci alespoň dočasného zacpání pusy jsem mu rozdala všechny bonbóny, které jsem si šetřila na úplatky na svah. Jestli znovu vrhne a poblije toho třeskutě vtipného frajera před námi, alespoň se zkrátí fronta. K mému nezměrnému zklamání se tak nestalo. S nově nabitým skipasem jsme se přesunuli do třetího hada na pohyblivý koberec v dětském areálu s tím, všechno potřebné navlečeme na Kubu v průběhu čekání.
 
Začali jsme ho rvát do lyžáků. Dítě nás nejprve shovívavě a lehce pobaveně sledovalo a dokonce nám dovolilo nacpat mu chodidla do bot. Když jsme se mu ale pokusili boty zapnout, získalo dojem, že mu zřejmě chceme amputovat nohy nad kotníky a spustilo příšerný řev, vydatně prokládaný výkřiky: „NE! NECI!“ Začala jsem se potit. Vkleče na sněhu mi tuhla kolena, zatímco po čele mi stékaly kapičky potu. Kdykoli jsem se zapomněla a otřela jsem je, z poblitého rukávu ke mně stoupal pronikavý odér. Začal se mi houpat žaludek. Než jsme ve dvou (to znamená v kombinaci fyzické síly a přesvědčovacích schopností dvou dospělých lidí) dokázali zapnout Kubovi lyžáky a připnout mu lyže, oba jsme se cítili, jako kdybychom právě uběhli maratón. O tom, kolik lidí nás mezitím předběhlo, je zbytečné se rozepisovat.
 
Na pohyblivém koberci se Kuba uklidnil a dokonce si začal nahlas prozpěvovat: „Kravička zelená, to je moje potěšení. Kravička zelená, to je moje pežina!“ Zoofilní nádech, kterým obdařil dětský popěvek, už mě nechával úplně chladnou. Všechno jsem podřídila jedinému cíli: Přežít! Nahoře na kopci, zhruba tak dlouhém jako průměrná dětská klouzačka a se sklonem, který by zvládl i důchodce s francouzskými holemi, propadl Kuba hysterii, když zjistil, že lyže – jaké překvapení – kloužou. Kecl si na sníh a řval a řval a řval. Jen občas to pro změnu proložit vysokofrekvenčním ječením.

Začalo mi cukat oko a Lukáš vypadal jako někdo, kdo za minutu upadne do kómatu. Opět jsme zaklekli na provlhlá kolena a přeskakujícími hlasy vysvětlovali Kubovi, jaká to bude velikánská a obrovitá zábava, až budeme svištět z kopce. Ne, samozřejmě, že se mu nic nestane, protože tatínek pojede před ním a maminka to bude jistit zezadu. A všechny děti budou koukat a co teprve kamarádi, jak mu budou závidět, že se naučil lyžovat. Jasně, i Krtek, Křemílek a Maxipes Fík lyžují. To se ví, že potom dostane bonbónek. A doma čokoládu! A lego! A Ježíšek to vidí a připisuje si to k dobru. A pak zavoláme babičce, aby věděla, jaký je Kubík šikovný chlapeček. A maminka se klidně svlékne do půl těla a zatančí na sjezdovce kankán, jen už proboha jeď, nebo tady všichni zmrznem!
 
Dítě se, velmi pozvolna, uklidnilo. Váhavě a neochotně se postavilo na lyže a nedůvěřivě si nás měřilo. Rozhýbali jsme ztuhlé mimické svaly a nasadili značně křečovité úsměvy. Lukáš se začal hotovit k jízdě pozadu a já zatím držela Kubu za kapuci kombinézy. Marně přemýšlím, proč zrovna na nás má ten nahoře takovou pifku, ale Kuba se postavil přesně na zledovatělou plotnu skrytou pod sněhem. Lyže mu začaly ujíždět dopředu, já ve snaze zastavit ho zatáhla za kapuci, která ovšem držela pouze na patentech. Samozřejmě se stalo to, co se stát muselo. Všechny patenty povolily a mě zůstala v ruce kapuce, zatímco dítě za obrovského řevu sjíždělo dolů. Než jsme se stihli vzpamatovat, najel Kubík do vzorně sešikované lyžařské školičky a komplet všechny pokácel. Mimochodem dokážete si představit, jak neuvěřitelně fotogenicky vypadá efekt domina zářivě oranžových vestiček na zasněženém pozadí?
 
Považuji se sice za chorobného optimistu kombinovaného s mimořádnou naivitou, ale i mě bylo jasné, že spíš přemluvíme Kubu, aby si nechal vyoperovat slepé střevo bez umrtvení, než by se ještě ten den postavil na lyže. Lukáš vystál další dvacetiminutovou frontu na vrácení skipasů a lyžařského vybavení, zatímco já jsem ládovala Kubu dalšími bonbóny. Skutečně jsem nehodlala skončit za mřížemi kvůli zanedbání rodičovské péče a nervózně jsem se rozhlížela, jestli někdo z přítomných právě nevolá na sociálku.
 
Zničeně jsme dotáhli své promrzlé nohy do poblitého auta. V duchu jsem chmurně počítala, že jeden sjezd miniaturního kopce nás vyšel na šest stovek, tři hodiny a asi tak 17644873 zničených neuronů. Zezadu k nám doléhalo veselé prozpěvování: „Kravička zelená, to je moje pežina!“