Kouzlo zimních procházek, aneb vzhůru do Bohnic

Přiznávám – jsem naivní a navíc jsem v jistém směru mentálně ustrnula v předminulém století. V důsledku kombinace těchto dvou faktorů jsem se nemohla zimy s dítětem dočkat. Malovala jsem si to v duchu Ladovských obrázků a představovala jsem si, jak budeme sáňkovat na zasněžených svazích, budeme stavět sněhuláka nadživotní velikosti (a na hlavu mu nejspíš posadíme příšerně drahý nerezový hrnec na indukční desku) a budeme si užívat dlouhých procházek zasněženým lesem. No tak dobře. Moje naivita občas hraničí se slabomyslností.

Byla jsem doběla rozpálená odhodláním a to je vždycky nebezpečný stav. Začala jsem se oblékat. Jsem chytrá a zkušená matka, takže vím, že se při odchodu z domu obléká nejprve rodič, aby se dítě nemuselo pařit v mnoha vrstvách a nestalo se následkem toho mrzutým.

Důvěřivě jsem si natáhla softhellové kalhoty, svetr s rolákem (velmi výhřevný) a tlusté ponožky. Oblečení pro Kubíka jsem měla prozíravě připravené vedle přebalovacího pultu a začala jsem ho soukat to vatovaných kalhot. Podobné nosí cvičitelé bojových psích plemen, aby je jejich svěřenci nepokousali. Kubík se zřejmě domníval, že ho chci podobnou výbavou zadusit (což se, na druhou stranu, není co divit) a rozeřval se, jako kdyby mu za to platili. Srdceryvný řev doprovázel mohutným svíjením a rozhazováním končetin do všech světových směrů. Začalo mi být trochu teplo a nepohodlně.

S maximálním vypětím a hrozícím vykloubením ramen jsem vecpala Kubíka do velmi fotogenického svetýrku, který měl ovšem tak malý otvor na hlavu, že by jím pohodlně prošel pouze průměrně velký pomeranč a nikoli dětská hlava (přemýšlím o hromadné žalobě na výrobce dětského oblečení, které se nedá oblékat). To už jsme se potili oba. Zřejmě, aby vyjádřil beznadějnost situace, se Kubík za výrazného zvukového doprovodu podělal. Svíjejícímu dítěti jsem svlékla kalhoty typu Michelin a zjistila, že obsah plenky nejenže protekl na punčocháče (velmi výhřevné), ale protlačil se vrchem i na záda zimního bodýčka (přemýšlím o hromadné žalobě na tvůrce podobně zrůdných slov, jako je bodýčko, těhulka a manža). Když jsem prováděla kompletní odsvlečení dítěte, tekly už mi čůrky potu po zádech a plynule pokračovaly za kalhotky. Velmi sexy pocit. Pletený rolák tak nasákl potem, že jsem měla pocit, jako kdybych si kolem krku omotala nasáklou mycí houbu.

Po očistě podělaného zadku jsem se ponořila do hlubin skříně, aby našla náhradní sadu dětského oblečení – samozřejmě výhřevného. To už mi kapalo i z vlasů a jen při představě toho, jak do něj budu tu malou chobotnici mermomocnit, mi vyrážely kapičky potu na kořeni nosu. Nahý Kubík se spokojeně procházel po koberci a podtrhl kouzlo okamžiku tím, že na něm vytvořil loužičku. Začala mě přemáhat beznaděj a lehoučce se mi rozklepala brada. Když jsem lezla po čtyřech, abych mokrý flek vysušila, idyla Ladovských zimních pohlednic mi začala připadat jako vrcholně debilní záležitost. Poměrně dost nešetrně jsem narvala na vzpouzejícího se Kubíka všechny ty vyteplené krámy a začala ho strkat ke dveřím. My si prostě půjdeme užít sněhu, i kdyby to mělo být to poslední, co ve svém životě udělám!

S úlevným výdechem, který mi málem zhroutil plíce, jsem zabouchla vchodové dveře a začala zamykat, když se Kubík rozeřval, že má hlad. Udělalo se mi mdlo a při nejlepší vůli jsem si nedokázala představit, že bych se měla v propoceném oblečení sehnout, abych se zula. Vdusala jsem do obýváku v botech, z jejichž podrážky odpadávalo zachlé bahno z poslední procházky, popadla housku a vrazila ji synovi do ruky. Konečně jsme sjeli výtahem do přízemí. Pot mě štípal v očích, když jsem ze sklepa vyprostila sáně a vynesla je před vchod. Kubíka vláčíc za sebou. Venku jsem se zhluboka nadechla v očekávání nadcházejících radovánek a roztřásla mě příšerná zima. Trvalo mi asi pět minut, než mi došlo, že jsem si nahoře zapomněla bundu. A víte co? Kde je vůbec psáno, že musí malé děti chodit v zimě ven?!