neděle 24. ledna 2016

Kluci versus holky, aneb všechno je jinak


Můžete si klidně vykládat, že na pohlaví dítěte vůbec nezáleží a že jste nikdy, ale vůbec nikdy, ani na setinu vteřiny nezauvažovali o tom, že byste si o kousek víc přáli kluka/holčičku. Stejně každý ví, že kecáte. Můj rodný otec celý život zoufale toužil po synovi, v důsledku čehož se mu narodily tři dcery. S oblibou vykládá historku, podle níž krátce po narození třetí holky potkal svého kamaráda, taktéž otce tří dcer, který na něj místo pozdravu houkl: „Tak už jsi taky v prdeli, co?!“ Kluci a holky to mají prostě jinak.


Lukáš se samozřejmě, s ohledem na společenské konvence, tvářil na ultrazvuku patřičně neutrálně a statečně prohlašoval, že je mu to úplně jedno. Nicméně kámen, který mu spadl ze srdce, když doktorka oznámila, že v břiše trůní kluk, vydal téměř ohlušující rachot. Protože na pohlaví skutečně záleží. Zatímco pro mého životního partnera bylo největším traumatem, že by případnou holčičku nemohl ani naučit čůrat, já jsem záhy zjistila, že absolutně netuším, co si počít s mini pindíkem. A to ani nemluvím o tom, že je nejprve potřeba překonat základní stud, kdy jsem měla tendenci dotýkat se ho pouze špičičkami prstů, nejlépe přes sterilní gázu, abych ho náhodou nepoškodila, nebo mu nezpůsobila celoživotní trauma ústící v nenávist ke všem ženám na světě.



Slýchala jsem o tom, že nejvýraznější rozdíl mezi malými chlapci a holčičkami je v tempu, s nímž se naučí mluvit. Shovívavě jsem nad tím krčila rameny do té doby, než mě navštívily dvě kamarádky se stejně starými dětmi. Jedna je matkou syna, druhá porodila holčičku. Vyrazily jsme kolektivně na hřiště a naši chlapečci upozorňovali na okolní pozoruhodnosti nápaditým: „HE – HE!“ a šermováním rukama ve směru dané zajímavosti. Když kolem hřiště proběhl pes, intenzita šermování prudce vzrostla a chlapci spokojeně zahalekali: „HE! HAF! HAF!“ Holčička se zvolna podívala oním směrem a velmi zřetelně pravila: „Maminko! To je jezevčík?!“ Spadla mi brada a byla jsem nesmírně vděčná, že tu tábor slabomyslných nezastupuji sama a mohu zamáčknout slzu ponížení s matkou druhého verbálně nevyspělého chlapečka.


A pak jsou tu samozřejmě rozdíly mezi hrami malých holčiček a chlapečků. Malé dcery svých kamarádek jsem vídala způsobně sedět u stolečků a desítky minut se bavit malováním, prohlížením obrázkových knih, nebo vystřihováním. Od té doby, co se Kubík naučil chodit a zapojil se do houfu dalších vrstevníků stejného pohlaví, se marně snažím přijít na to, v čem spočívá princip jejich her: chvilku se na jednom místě strkají, snaží si jeden druhému vyrvat hračku, neboť přirozeně potřebují právě to, co drží v ruce někdo jiný (směnný obchod chlapečci v mém okolí neprovozují a nemají pro něj žádné porozumění), pak se za velkého řevu a všeobecného rámusu přesunou na jiné místo, kde se pro změnu začnou opět strkat a mlátit. Zatímco holčičky mají spíše tendenci zdobit, krášlit a vytvářet, kluci touží rozebírat, zjistit, co je uvnitř (nejlépe nějaké drahé a zbrusu nové věci) a pak na šroubečky rozebraný předmět opustit s výrazem zneuznaného génia. Očividná příbuznost tohoto chování s dospělými muži je sice zřejmá, ale to ji nečiní pochopitelnější.


Často jsem slýchala, že kluci jsou paradoxně mazlivější a přítulnější než holky. Možná tomu tak v jiných rodinách opravdu je a vlastně i Kubík rád ukazuje hloubku svých citů. Nicméně jeho projevy lásky připomínají spíše buldozer. Rozhodně se nespokojí s pouhým pohlazením, nebo pusinkou. To, že chce dát najevo svou lásku, poznáme podle toho, že nasadí sveřepý výraz, zatne zuby a poodstoupí od nás. Pak vyrazí bojový pokřik a s rozběhem nám skočí do náruče. Pokud se mu podaří povalit nás, má radost, protože v takovém případě nám může sednout na hlavu, což považuje za nejvyšší vyznamenání. Pokud jeho výpad čistě náhodou ustojíme, alespoň se nám snaží rozmáčknout hlavu ve svém železném objetí (tušili jste vůbec někdy, jak obrovskou sílu dokáže vyvinout i zcela malé dítě?) a spokojeně si u toho bručí. Motýlí dívčí polibky s něžnými doteky se u nás zkrátka nekonají a vždy, když mi někdo vykládá o tom, že jsou genderové rozdíly dětem vnuceny sobeckou společností, mám chuť praštit ho něčím tvrdým po hlavě.