„To je přece super! Alespoň budeme
mít čas věnovat se dětem. Beztak si myslím, že koronavirus na
nás seslala nějaká vyšší moc, abychom vzpamatovali a začali
jsme si vážit mezilidských vztahů,“ jásala před družinou (v
době, kdy ještě nějaká družina byla) matka, kterou jsem do té
doby považovala za poměrně příčetnou. Bohužel už jsem matkou
příliš dlouho na to, aby ve mně zůstala byť jediná stopa
naivity, takže se mi na tváři rozprostřel pochmurný výraz a
okamžitě jsem si došla koupit dva kartóny vína. Pochmurný výraz
mi vydržel až dodneška, víno nikoli.
Už je totiž jasné, že kombinace
domácího vyučování se dvěma dětmi, obstarání domácnosti a
práce je víc, než dokáži zvládnout. Začalo to požadavky na
domácí vyučování. Tak tedy:
Dcera si má založit deníček, do
kterého si každý den bude zapisovat a kreslit, co krásného a
podnětného ten den prožila. Váhám mezi upřímností („prstíčky
mi přirostly k mobilu“) a zápisy typu: „Milá paní učitelko,
dnes jsem si vyšla na balkón. Pofukoval vlahý větřík, pohrával
si s mými vlasy a já se kochala výhledem na chodník a odpadkový
koš.“
U syna jsem původně chtěla
následovat výchovných rad specialistů, darovat mu svou důvěru a
vést ho k samostatnosti. Poté, co jsem zjistila, že v potu tváře
a za nepřetržitého brblání samostatně zplodil větu: „...
ktomu se víhradně používají uší kola...“, mu byla důvěra
velmi rychle odebrána. A ano, přiznávám, dost jsem u toho ječela.
V rámci prvouky máme zasadit fazoli a
hrášek a v něžné pospolitosti pak pozorovat, jak klíčí a
rostou. Popisovat to do dalšího deníčku (množství deníčků v
naší domácnosti narůstá geometrickou řadou) a doplnit nákresy.
Pokud možno realistickými. Zapomněla jsem koupit vatu, do které
se dají fazole a hrách naklíčit, tudíž jsem pro ni musela znovu
do obchodu. Balíček vaty mi připadal v košíku zoufale opuštěný
a smutný, doplnila jsem ho několika lahvemi vína. Rázem jsme byli
veselejší oba.
Synovi dorazil dotazník mapující
jeho sociální interakci s vrstevníky a momentální náladu. Jeho
nálada i sociální interakce (zhusta udržovaná společným hraním
internetových her) je podle mě úplně v pohodě. Já jsem na tom
výrazně hůř, ale na moji náladu se nikdo neptá, takže držím
pusu a krok.
Ukázalo se, že se v naší domácnosti
nenachází žádný úhloměr, což je sice nepochybně ostudné,
ale v reálu to znamená, že jsme schopni zkonstruovat (s použitím
krabice od rýže) pouze pravý úhel.
Zjistila jsem, že tak úplně přesně
nevím, co je přívlastek jmenný se sponou: „Ale mami! A to jsem
si myslel, že ALESPOŇ tu češtinu umíš, když se v matice moc
nechytáš!“
Dostali jsme (použití množného
čísla není náhoda) za úkol vypracovat na A3 referát z
angličtiny na téma: „Můj denní rytmus v době epidemie.“ Mám
tiky v oku a bojuji s pokušením zeptat se angličtinářky, jestli
se nedrží příliš při zdi. A3? Proboha, nebuďme troškaři!
Proč ne formát A1? Nebo rovnou papírovou zakrývací plachtu,
kterou používají malíři?
Pak je tu ta záležitost s jídlem.
Obden přivleču domů nákupní tašky praskající ve švech (a s
rouškou na puse je to skoro olympijský výkon), ruce mám vytahané
až ke kolenům jako orangutan, ale nejfrekventovanější větou
mých potomků je prohlášení: „To tady není FAKT nic jinýho k
jídlu?!“ Je mi skutečnou záhadou, jak mohli přežít a neumřít
hlady ve škole, kde byla jejich žravost omezená jen velkou
přestávkou
A že je karanténa příležitostí
zlepšit si mezilidské vztahy a zahloubat se do vlastního nitra?
Cha! Rvou, pošťuchují, provokují a nadávají si od první
vteřiny, co rozloupnou oči. Na vrcholu hitparády oblíbených
rčení, kterými si prokazují svou náklonnost a sympatii, se
umístilo: „Jsi otravnější než koronavirus.“ Bohužel mohu
jen souhlasit, ať už to o mých mateřských kvalitách vypovídá
cokoli.
Ze všech stran se na zoufalé matky
hrnou doporučení, že mají v nastalé situaci hledat nějaká
pozitiva a dívat se na ni z optimistického úhlu. Dlouze jsem se
zamyslela, detailně analyzovala uplynulé dny a něco bych měla:
Začala nám klíčit ta zatracená fazole a objevila jsem ještě
jednu zapomenutou flašku vína.
