úterý 29. prosince 2015

Rodič s kocovinou, aneb nechte mě zemřít


 
Velmi zřetelně si vzpomínám na období, kdy jsem to táhla až do rána. Při radostném návratu z mejdanů jsem potkávala pracující lid, který mi připadal nesmyslně zasmušilý a v nepochopitelné depresi. Padla jsem do postele a otevřela oči pozdě odpoledne jen proto, abych si dala lehkou sprchu a došla si do hospody naproti kolejím na česnečku a vyprošťováka. Načež jsem se došla zpátky dospat, abych byla pěkně čerstvá na další večerní tah. Tolik k minulosti.



Teď je mojí hlavní životní rolí mateřství, což znamená, že můj, doposud plochý, život získal nový rozměr, posunula jsem se o několik levelů výše a jsem strašlivě šťastná. Zejména tehdy, když se mi nějakým zázrakem podaří urvat se z dětské hřišťové společnosti mezi nešišlající dospělou populaci. Přiznávám, že v těchto řídkých okamžicích se zase ochotně rozvzpomínám na propařené roky a otravuji své okolí výkřiky o tom, že nikdo nepůjde spát, dokud nezakokrhají kohouti (což je v Praze dost těžko uskutečnitelná podmínka). Tady ale také podoba s minulostí definitivně končí.

neděle 27. prosince 2015

Novoroční předsevzetí, aneb extra porce mateřské naivity


S předsevzetími je to podobné jako s mnohonásobným orgasmem. Všichni k nim mají co říct, mockrát se o ně pokoušeli, ale jen mizivý zlomek je dotáhl do vítězného finále. Příští rok to ale bude všechno úplně a definitivně jinak. Učinila jsem rozhodnutí, že přestanu žvanit o tom, jak konečně něco provedu s tou pneumatikou kolem pasu, jak se zlepším v angličtině, nebo jak se už ani nepodívám na chipsy s paprikovou příchutí. Stejně tomu už nikdo v mém okolí nevěří a já se pak nemůžu tvářit odhodlaně. Takže letošní konec roku bude ve znamení předsevzetí, které ze mě udělá novou a lepší matku. Takže...

  • Slibuji, že už nikdy nebudu používat dětské vlhčené ubrousky na zadek místo prachovky, hadru na podlahu, houbičky na nádobí, ani kosmetického tampónu.


  • Slibuji, že už si nikdy nebudu představovat všechny možné druhy mučení, které by se daly aplikovat na vlezlých důchodkyních udílejících mi nevyžádané rady ohledně výchovy dětí.

neděle 20. prosince 2015

Vánoční dvoreček, aneb jak se z toho nezbláznit


Vánoce jsou zcela speciálním obdobím. S vlahým zrakem dáváme padesátikorunu žebrajícímu bezdomovci, ačkoli po zbytek roku vykřikujeme, že za naše pracně vydělané peníze si nikdo flašky rumu kupovat nebude. Kočku, která nám rozsápala záclony, fotíme s vtipným komentářem na Facebook,i když bychom kdykoli jindy bojovali s pokušením prodat ji na nejbližší jatka. Pro nákup dárků jsme ochotni zapomenout na to, že naše nezaplacené účty dosahují rozměrů menší laviny. A samozřejmě se strašlivě těšíme, až budeme mít vlastní děti, protože jak každý ví, teprve s dětmi získávají Vánoce ten správný a úplně jiný rozměr. Byli jsme ve správném vánočním rozměru až po uši.
 
Já sama mám vánoční vzpomínky z dětství lehce zkalené skutečností, že vlastním chorobně pravdomluvného otce. Zhruba ve čtyřech letech jsem se ho čistě konverzačně zeptala, jestli existuje Ježíšek. Chápejte, do té doby jsem o tom vůbec nepochybovala. Šlo o jakousi dětskou verzi řečnické otázky. Bez zaváhání odpověděl, že nikoli. Když už jsem se tak hezky rozjela, zeptala jsem se rovnou na čerty a Mikuláše a dozvěděla se syrovou pravdu i o nich. Na obranu mého otce je potřeba dodat, že není necitelný cynik, pouze zastává názor, že dětem je potřeba říkat pravdu. Myslete si o tom, co chcete.

středa 16. prosince 2015

Mateřská demence


Jsem přesvědčená, že se to děje každé matce na mateřské bez ohledu na inteligenční profil, dosažené vzdělání a sociální status. Můžete odpromovat s červeným diplomem, být esem firmy, nepřekonatelnou manažerkou, která úspěšně řídí početný tým lidí, ale jakmile se vám k prsu přisaje mimino, s hrůzou zjistíte, že jste spolu s potomkem porodila i půlku mozku. Alespoň u mě to tak bylo.

Toho, že není něco v pořádku, jsem si všimla poměrně záhy, když jsem začala při vykládání nákupu umisťovat šampóny do lednice a máslo nacházela na okraji vany. Stále jsem to považovala jen za vysvětlitelnou roztržitost, která je v podstatě roztomilá. A jako takovou jsem ji prezentovala i Lukášovi. Tvářil se chápavě, a pokud to nechápal, alespoň to nekomentoval. Pak se mi podařily dva záseky v průběhu jednoho večera:

neděle 13. prosince 2015

Návrat zpátky


Šestinedělí je naprosto zvláštní duševní stav, kdy jste se svým dítětem spojeni zcela nepružným poutem a máte pocit, jako kdyby pupeční šňůra vůbec nebyla porodem přerušena. Nedokážete si představit, že byste svého potomka měla opustit byť jen na minutu, protože samozřejmě nikdo na světě nedokáže ten bezbranný uzlíček opatřit tak dobře jako vy. Máte výčitky téměř i z toho, když se dojdete osprchovat a zanecháte ho na sedm a půl minuty samotného (ačkoli v té době spí a je rád, že má svůj klid). Alespoň já to tak měla.

Pak si na sebe navzájem začnete zvykat a vaše pouta se začnou pomaličku rozvolňovat. Je to proces pomalý, bolestný a velmi pravděpodobně nekonečný. Dlouho jsem si sama sobě lhala do kapsy, že mě narození dítěte nijak nepoznamenalo a pořád mám stejné sociální schopnosti jako před porodem. Čas od času jsem dokonce byla schopná soustředit na fragmenty zpráv, které mi hrály jako zvuková kulisa při přebalování, pasírování vařené mrkve a zpívání ukolébavek. Měla jsem proto mlhavé povědomí o tom, která politická strana vyhrála poslední volby a o kolik zdražila vejce. Zdála jsem se být dobře připravená na jakoukoli společenskou konverzaci.

středa 9. prosince 2015

Typologie matek


Vyjeďte si párkrát s dítětem v kočárku ven a s úžasem zjistíte, kolik různých druhů matek se pohybuje v okolí vašeho domu. Pokud jste však doposud většinu svého času trávili ve společnosti dospělých, svéprávných lidí, kteří nemají potřeba probírat na veřejnosti konzistenci stolice svých potomků, jde o exkurzi, která může ohrozit vaše duševní zdraví. Do té doby, než jsem začala absolvovat procházky s Kubíkem, jsem se domnívala, že veskrze všechny matky se rekrutují z řad normálně smýšlejících žen, které dočasně vyměnily kariéru a kostýmky za džíny, triko, tenisky a dohled nad svými vřeštícími potomky. Už během několika týdnů jsem měla poznat svůj nekonečný omyl a dokonale se seznámit a několika výjimečnými exempláři mateřství:

Vymazlené matky: Bohužel se vyskytují všude a je vyloučené, abyste je přehlédla. Zatímco vy si připadáte přitažlivě, pokud nejste pozvracená na viditelném místě, ony vyráží s kočárkem zásadně na jehlách, dokonale nalíčené a vystajlované. Kdykoli je potkáte, máte touhu zavrtat se pod zem a rázem si připadáte jako Máňa z Hornídolní (pokud tedy čistě náhodou nejste oděna do velké večerní a krokodýlích lodiček). Převahu nad nimi získáváte pouze v okamžiku, kdy se obě ocitnete na pískovišti, kde se vaše špinavé kecky přece jen uplatní lépe než její bořící se kozačky na megavysokém podpatku. Pohybují se zásadně v módu: "Dlouhý kouř a rudý dráp," takže bez cigarety a kelímku kávy nedají ani ránu.

neděle 6. prosince 2015

Dětské (ne)moci


Všechny matky jsou na tom stejně a pokud některá tvrdí opak, zkrátka kecá. Celé těhotenství se strachujete a užíráte tím, jestli je mrňous v pořádku, žijete od ultrazvuku k ultrazvuku. A to ještě netušíte, že od chvíle, kdy se poprvé rozeřve v porodnici, bude váš strach už jen horší a všudypřítomný. Že budete neustále přemítat, jestli jsou ty které projevy a charakteristiky vašeho dítěte normální a nejsou příznakem nějaké choroby.

Velmi příznačně to vystihla Jana, která mi u oběda hrdě ukazovala ultrazvukový snímek svého dvanáctitýdenního obyvatele dělohy. Zcela chápu emocionální náboj, který má ultrazvuk pro každou matku v očekávání, nicméně to nic nemění na faktu, že pro nezúčastněného pozorovatele jde o podivuhodný shluk šmouh a světlejších míst. Vyloudila jsem ze sebe pár pochvalných vzdechů a chystala jsem se přejít k neutrálnějšímu tématu, když na mě najednou vypálila otázku, která ji očividně ležela v hlavě už dlouho: "Hele a upřímně, nezdá se ti, že má velkej nos?" Oněměla jsem na delší dobu, než by mohlo být považováno za slušné. Velkej nos? Těžko říct, vzhledem k tomu, že jsem si nebyla úplně jistá, kde má hlavu.

středa 2. prosince 2015

Poporodní kila


Když jsem otěhotněla a dostala jsem se do stádia, kdy jsem nejvíc ze všeho připomínala obří kynutý knedlík, utěšovala jsem se články, které optimisticky popisovaly, kolik průměrná žena při porodu shodí. Spokojeně jsem si hladila ego větami typu: "Nemějte strach. Kilogramy, které naberete v posledních stádiích těhotenství, jsou tvořeny zejména vodou... Kojení je velmi energeticky náročné a poslední kilogramy navíc spotřebuje vaše děťátko." Tak jsem tedy neměla strach a šla jsem si přidat jahodové knedlíky, aby se mi mělo z čeho dělat mléko a moje nenarozené dítě nestrádalo podvýživou.

Záhy po porodu jsem zjistila, že tyto moudra se zřejmě líhnou v hlavičkách vyzáblých křehotinek, které před porodem vážily čtyřicet kilo i s postelí. Během těhotenství s hrůzou v očích přibraly pět, čímž se staly "p-ř-í-š-e-r-n-ě o-b-r-o-v-s-k-é" a poté, co vytlačily čtyřkilového cvalíka, se ocitly mínus jedno kilo pod svou předtěhotenskou váhou. Rozumím tomu, že život není spravedlivý a každý se nemůže narodit se štíhlým pasem a miniaturním zadkem velikosti dvou kmínků. Nerozumím tomu, proč mají podobná stvoření touhu psát články pro těhotné a uvádět je ve fatální omyl. Střet s realitou je potom velmi bolestivý a v mém případě připomínal náraz hlavou do zdi s rozběhem.

pondělí 30. listopadu 2015

Šestinedělní peklo


Naši předkové velmi dobře věděli, proč k matkám v šestinedělí přistupovali se zvláštní obezřetností a prakticky je izolovali od okolního světa. Šestinedělí je totiž zcela zvláštní stav mysli, v němž se rozumně uvažující žena mění ve zmateného a přecitlivělého tvora. Veškeré vyšší intelektuální funkce samovolně vymizí a zůstanou pouze ty vegetativní.

Vlastní šestinedělí mám s odstupem času zahalené milosrdnou mlhou, přes kterou pronikly jen ty nejvýraznější zážitky. Ve stejném okamžiku, kdy se Kubík poprvé v porodnici rozeřval, se pro mě zeměkoule přestala točit a svět se smrskl v mikroprostor s vlastním klimatem prosyceným odérem podělaných plenek. Skutečně jsem se snažila, ale nedodělané úkoly a nezvládnuté povinnosti nabíraly rozměrů solidní laviny. Při pohybu po domácnosti jsem se snažila příliš se nerozhlížet kolem sebe a pokud možno ignorovat vršící se hromady předmětů, zapatlaná okna a nevytřenou podlahu. Žehlení jsem odložila jako něco, o co se pokusím dříve, než Kubík odpromuje a na utírání prachu jsem rezignovala zcela.

čtvrtek 26. listopadu 2015

Do boje!


V amerických filmech jsem vídala, jak vypadá ideální přivítání rodičky a její návrat do otevřené náruče rodiny. Už před jejím příjezdem přetéká dům nejrůznějšími dary, pochutinami ve tvaru nočníčků, chrastítek a dětských zadečků, dekoracemi v pastelových barvách a bohatě větvenou rodinou, která z oken nedočkavě vyhlíží novopečenou matku, aby mohla složit hold jejím nehynoucím zásluhám. Všeobecnou idylu dokreslují transparenty oslavující hrdinnou rodičku.

Moje naivita je sice v širém okolí vyhlášená, ale nic podobného jsem neočekávala. Většinu příbuzných mám nejraději, pokud se nachází v dostatečné vzdálenosti ode mě. Kdyby si můj manžel oblékl cokoli pastelového, začala bych mít vážné pochybnosti o jeho dušením zdraví a kdyby mi namaloval transparent, pravděpodobně bych se s ním rozvedla. Nečekala jsem žádné ovace za to, že jsem protlačila mango nosní dírkou (myslím, že příhodnější příměr pro porod ještě nebyl vynalezen), ale své představy o návratu domů jsem měla.

Bradavková show


První hodiny po porodu jsou specifické a neopakovatelné. Stehy po nástřihu vás ještě nestačily začít bolet, dítě spí vedle vás a vy jste tak nadopovaná adrenalinem, že z vás v podstatě odkapává. Vaše radost je zatím nezkalená prvním nemocničním obědem a během rozesílání sms svým přátelům získáváte nezvratný pocit, že na tom mateřství nemůže být nic tak strašně složitého...

Kubík spal v nemocniční postýlce a já jsem se na něj nemohla vynadívat. Fascinovalo mě, jak je možné, že tak mrňavý človíček má tak dokonale funkční prstíčky, řasy, rty a vůbec všechno. Nevím, jestli je to přesně ta všeobjímající láska, o které většina matek tvrdí, že ji pocítila hned v první vteřině, ale rozhodně to byl totální údiv smíšený s fascinací. Energie jsem měla, že bych s ní mohla půl dne zásobovat menší město a měla jsem pocit, že když nebudu dalších pět let spát, vůbec nic se nestane.

Jen klid, matko!


Před porodem jsem pořád dokola slýchala, že je to nejhorší bolest, jakou můžete zažít, že na ni nikdy nezapomenu a není s ničím srovnatelná. Slyšela jsem historku o kamarádce mé známé, která prokousla při porodu ruku svému manželovi. Slyšela jsem o sestře své kamarádky, na kterou přišly porodní bolesti v porodnici na chodbě, načež se pevně chytla trubky od ústředního topení, odmítala se pustit a udělat byť jediný krok. Na porodní sál jí museli odnést násilím čtyři vzrostlí zřízenci.

Poslouchala jsem hrůzné zkazky o padesátihodinových porodech, bachařkách v uniformách zdravotních sester, které skáčou nespolupracujícím rodičkám po břiše téměř v botách. A hlavně jsem stále dokola slyšela poučení, že je nesmysl jezdit do porodnice brzo. Prý všechny prvorodičky plaší zbytečně a pak hekají na nemocničních chodbách deset hodin, aniž by se něco dělo. Do porodnice má cenu jet teprve tehdy, když jsou kontrakce po pěti minutách minimálně půl hodiny a hotovo. Tak jo.

V hlavní roli břicho


Dokud jsem měla malé a neznatelné břicho, neustále jsem čelila na pravidelných prohlídkách podezření, že nejím, snažím se své nenarozené dítě umořit hlady a držím i v těhotenství diety. Pak přišly Vánoce a já jsem za měsíc přibrala pět kilo. Od té doby mi můj gynekolog soustavně opakoval, že přibírám příliš rychle. Jakmile jsem začala působit dojmem, že mohu během půlhodiny porodit cokoli, včetně slona, poznámky okolí se omezily výhradně a jen na mé břicho. Od překvapeného vyjeknutí kamarádek: "Jéje, to je ale krásně velké bříško," až po upřímné poznámky pánů: "Ty vole, tohle bych chtěl tak tahat."

Byla jsem mega obrovská. V průběhu těhotenství jsem přibrala dvacet kilo a moje klouby umíraly touhou nafackovat mi, kdykoli jsem se je snažila přimět k nějakému pohybu. Na svoje gigantická prsa bych si mohla odkládat půllitr jako na pultík v bufetu. Masochisticky jsem si prohlížela katalogy s těhotenskou módou, kde měly modelky miniaturní bříška. S hořkostí jsem si uvědomovala, že břicho podobných rozměrů jsem mívala jako netěhotná po vydatnějším nedělním obědě. Teď bych se pohodlně oblečená cítila pouze v případě, že bych přes sebe přehodila stanovou plachtu. Závistivé pošilhávání se pomalu měnilo v srdečnou nenávist, když jsem cupovala katalogové fotky na kousky a utěšovala se tím, že vyfocené krasotinky určitě dokončily stěží základní školu.

Ultrazvukové přešlapy

 
Ultrazvuk v těhotenství je zvláštní chvíle. Ležíte v zšeřelé místnosti a víte, že se může stát úplně cokoli: Můžete být postaveni před rozhodnutí, zda si necháte vážně nemocné dítě. Může se ukázat, že místo jednoho budete muset vybírat dvě jména a kupovat dvojitou výbavičku. Můžete zjistit, že váš manžel se postavil na špatnou stranu barikády při sázce o pohlaví dítěte a bude muset (společně s vaší tchyní a švagrem) oběhnout sídlištní blok ve spodním prádle. Můžete zjistit, že vaše nenarozené dítě nejvíc ze všeho připomíná fazoli, kterážto přezdívka mu vydrží až do puberty, kdy vás za ni bude srdečně nenávidět.

Ultrazvuk je zkrátka událostí, kterou považuje většina nastávajících rodičů za zcela mimořádnou a zbytečně brzo kvůli ní stepuje před lékařskou ordinací. Zodpovědní budoucí otcové si kvůli ní berou půl dne dovolené, jen aby mohli svou těhotnou ženu doprovázet, hrbit se na nepohodlné židličce a předstírat, že chápou, který z těch fleků na monitoru je noha a který jen pupeční šňůra.

Pravidla těhotenství



Jakmile jsem otěhotněla, přibylo do mého života množství pravidel, o kterých jsem do té doby neměla tušení:

- Čím větší těhotenskou nevolností trpíte, tím víc páchnoucích lidí se rozhodne jet stejnou tramvají jako vy.

- Pokud se domníváte, že svým těhotenstvím stopnete poznámky o svém věku ("Nezdá se ti, že už máš na děti ten nejvyšší věk."), velmi se pletete. Pouze se změní jejich formulace ("To je dost, že jsi ve svém věku otěhotněla.").

- Jakmile zjistíte, že jste těhotná, začne vás tlačit pásek kalhot. A to i ve stádiu, kdy vaše dítě měří půl centimetru.

Džungle těhotenských testů



K zásadním rozhodnutím dospívají lidé různě. Četla jsem o něžných, sličný, prakticky nehmotných stvořeních, které jejich partneři požádali o ruku na břehu pařížské Seiny. Slečny se při té příležitosti choulily do hedvábných plédů přehozených přes štíhlá ramena, byly snivě ponořené do úchvatně barevného západu slunce a ovšemže neměly nejmenší tušení, co bude následovat. Při předání zásnubního prstenu (samozřejmě originálně ukrytého v květu růže nebo něčem podobném) se jim na nekonečně dlouhých řasách zaleskla slza a skanula ve stejném okamžiku, kdy vyslovily osudové ano.

Mě můj manžel požádal o ruku při vybalování kufru z dovolené. Přesněji se mě konverzačně neutrálním tónem zeptal, jestli bychom se náhodou po těch letech už neměli vzít. Spokojil se s jednoslovným souhlasem a pak se mě v rámci romantické předsvatební konverzace otázal, zda se do pračky vejde ještě jeho bunda. Vešla se.