čtvrtek 26. listopadu 2015

Jen klid, matko!


Před porodem jsem pořád dokola slýchala, že je to nejhorší bolest, jakou můžete zažít, že na ni nikdy nezapomenu a není s ničím srovnatelná. Slyšela jsem historku o kamarádce mé známé, která prokousla při porodu ruku svému manželovi. Slyšela jsem o sestře své kamarádky, na kterou přišly porodní bolesti v porodnici na chodbě, načež se pevně chytla trubky od ústředního topení, odmítala se pustit a udělat byť jediný krok. Na porodní sál jí museli odnést násilím čtyři vzrostlí zřízenci.

Poslouchala jsem hrůzné zkazky o padesátihodinových porodech, bachařkách v uniformách zdravotních sester, které skáčou nespolupracujícím rodičkám po břiše téměř v botách. A hlavně jsem stále dokola slyšela poučení, že je nesmysl jezdit do porodnice brzo. Prý všechny prvorodičky plaší zbytečně a pak hekají na nemocničních chodbách deset hodin, aniž by se něco dělo. Do porodnice má cenu jet teprve tehdy, když jsou kontrakce po pěti minutách minimálně půl hodiny a hotovo. Tak jo.

 Na termín porodu jsem byla nachystaná na úplně všechno, ale nestalo se vůbec nic. Druhý den jsem ještě byla rozpálená doběla očekáváním a rozličnými předsevzetími. Třetí den už mě to vůbec nebavilo a každá další hodina, kterou jsem musela tahat své obrovské břicho, mi připadala k nepřežití. Vyzkoušela jsem všechno; myla jsem okna, skákala po schodech, pokoušela se svého muže přemluvit k sexu (podotýkám, že neúspěšně) a v mezidobí jsem odpovídala (stále nasupeněji) na telefonáty: "Tak co? Už?" Čtvrtý den po porodu mi připadalo, že jsem těhotná asi tak pětadvacet let a zvykala si na myšlenku, že už si nikdy v životě sama nezavážu tkaničky. Každou minutou jsem byla protivnější a nesnesitelnější.

Večer mě začalo pobolívat břicho, ale ve své tuposti jsem to připisovala obědu nevalné kvality. Kolem jedenácté už bylo zřejmé, že to asi rozbouřený žaludek nebude, ale kontrakce byly nepravidelné a nijak silné, takže jsem odeslala Lukáše spát. Chvíli jsem ještě poskakovala na míči, dala si vanu a čekala, až tedy konečně přijdou ty legendární kontrakce po pěti minutách, abych mohla začít odpočítávat půl hodinu, než se vypravíme do porodnice. A pak najednou kontrakce po deseti minutách přešly do dvouminutových. Do auta už jsem kráčela v předklonu s tím, že náš prvorozený přijde na svět na odpočívadle u silnice a Lukáš pravděpodobně překouše pupeční šňůru zubama.

V porodnici korpulentní vrátná, kterou jsme vyrušili od luštění křížovky, vyhodnotila situaci jako planý poplach a velmi neochotně nás nasměrovala do ordinace ve třetím patře: "Ale budete muset vyjít po schodech sama, páč vejtah nejezdí." Ostatně, když jsem zvládla tahat své obří břicho několik měsíců, proč bych ho nevytáhla ještě těch pár schodů. V nejhorším případě porodím opřená o zábradlí. Na vyšetřovně dostaly věci rychlý spád a konečně mi začal někdo věřit, že skutečně rodím. Nestihli mě už ani oholit. Lukáš si jen shodil boty a asistoval v ponožkách. Za půl hodiny byl Kubík na světě.

Jo a trvám na tom, že čištění kanálků u zubaře je mnohem horší!