V amerických filmech jsem vídala, jak vypadá ideální přivítání rodičky a její návrat do otevřené náruče rodiny. Už před jejím příjezdem přetéká dům nejrůznějšími dary, pochutinami ve tvaru nočníčků, chrastítek a dětských zadečků, dekoracemi v pastelových barvách a bohatě větvenou rodinou, která z oken nedočkavě vyhlíží novopečenou matku, aby mohla složit hold jejím nehynoucím zásluhám. Všeobecnou idylu dokreslují transparenty oslavující hrdinnou rodičku.
Moje naivita je sice v širém okolí vyhlášená, ale nic podobného jsem neočekávala. Většinu příbuzných mám nejraději, pokud se nachází v dostatečné vzdálenosti ode mě. Kdyby si můj manžel oblékl cokoli pastelového, začala bych mít vážné pochybnosti o jeho dušením zdraví a kdyby mi namaloval transparent, pravděpodobně bych se s ním rozvedla. Nečekala jsem žádné ovace za to, že jsem protlačila mango nosní dírkou (myslím, že příhodnější příměr pro porod ještě nebyl vynalezen), ale své představy o návratu domů jsem měla.
Zatímco jsem se v porodnici dívala na spícího Kubíka, malovala jsem si v duchu dojemné obrázky, v nichž mi manžel přiváží do porodnice barevně sladěnou soupravu pro mě i pro miminko, abychom měli krásné fotky při odjezdu z porodnice. Pokračovalo to připraveným občerstvením, které na nás bude čekat v uklizeném bytě, kdybychom snad měli chuť něco zakousnout. Sladkobolné představy gradovaly společným koupáním našeho roztomilého smějícího se potomka (teď už samozřejmě vím, že novorozeňata se neumí smát). V závěru našeho prvního dne doma jsme se s manželem skláněli nad čerstvě povlečenou postýlkou, v níž bude sladce spinkat Kubík a po večeři možná dojde i na nějaký drobný dárek jako hold mé statečnosti. Vymyšlené jsem to měla pěkně a postupem času jsem k této fantazijní verzi přidávala i barvité detaily, jako třeba jak mi to na fotkách z onoho prvního dne doma bude slušet a rodinná pohoda z nich bude přímo odkapávat.
Čáru přes rozpočet mi udělala dětská doktorka, která ráno při vizitě zcela nečekaně (a v rozporu se svým prohlášením z předchozího dne) konstatovala, že jsme s Kubíkem zcela připraveni jet domů. Sotva za ní zaklaply dveře, vdusala do pokoje sestra s náručí čistého povlečení: "Tak šup šup oblékat, musím to tady povléct." Moje reakce byla poněkud slaboduchá: "Ehm?" Sestra netrpělivě přešlápla z nohy na nohu, obrátila oči v sloup: "No jedete domů, tak honem." Velmi jsem se snažila o klidný tón, když jsem vysvětlovala, že jsme počítali s propuštěním až zítra, tudíž je Lukáš v práci a bude pro nás moci přijet nejdříve odpoledne (bylo deset ráno). Otázala jsem se, zda můžu počkat na pokoji. Sestra se zatvářila, jako kdybych po ní žádala, aby mi prodala ledvinu a rezolutně to odmítla s tím, že volný pokoj potřebují. Moje představa, v níž se choulím na studené nemocniční chodbě a zahřívám Kubíka vlastním tělem, začala získávat zcela reálné obrysy. Z posledních sil jsem zaujala bojovný postoj a chvějícím se hlasem prohlásila, že se odtud do příjezdu manžela nehnu.
Lukáš přijel o polední pauze a vše připomínalo němou grotesku. Protože balil ve velkém spěchu, nenašel připravené (barevně sladěné!) soupravy speciálně pořízené pro odjezd z porodnice. Kubíkovi přivezl oblečení pro půlroční dítě, do kterého by se kromě něj vešlo ještě jedno stejně velké mimino, a mě těhotenské tepláky se skvrnou od pomerančového džusu. Foťák zapomněl, což v celém kontextu vyznělo jako dobrá zpráva. Vysadil nás doma, otočil se na podpatku a běžel zpátky do práce.
Osaměli jsme s Kubíkem v prázdném bytě. Rozhlížela jsem se kolem, jako kdybych tu byla poprvé: Nepořádek, chaos, zcela vyjedená lednička, vypnuté topení. Kubík vycítil vážnost situace a rozhodl se mě podpořit tím, že začal řvát. Bojovala jsem s pokušením napodobit ho. Nakonec jsem se rozhodla, že kdybychom v bytě vřískali dva, na situaci by to nic zásadního nezměnilo. Zkusila jsem mu zazpívat ukolébavku (další moment, který jsem si před porodem malovala v pastelových barvách). Zjevně nebyl na zážitky podobné kulturní úrovně připraven, protože se rozeřval ještě víc.
Než skončil den a Lukáš se vrátil z práce, zjitřené emoce poněkud opadly, oba s Kubíkem jsme byli lehce ochraptělí a značně unavení. Nastal čas zvěčnit rodinnou idylku na fotografii, aby se alespoň v jednom bodě naplnily mé původní představy. Zjistili jsme, že jsme zapomněli dát nabít baterku do foťáku, takže jsme si naše první fotografie leda tak nakreslit. Na druhou stranu mi to s odstupem času ani moc nechybí, protože když jsem ten den poprvé míjela zrcadlo, musela jsem upřímně uznat, že tak děsně jsem nevypadala ani při dvoudenní kocovině po jednom vydatném mejdanu v mých požehnaných single časech.
Žádné komentáře:
Okomentovat