čtvrtek 26. listopadu 2015

Bradavková show


První hodiny po porodu jsou specifické a neopakovatelné. Stehy po nástřihu vás ještě nestačily začít bolet, dítě spí vedle vás a vy jste tak nadopovaná adrenalinem, že z vás v podstatě odkapává. Vaše radost je zatím nezkalená prvním nemocničním obědem a během rozesílání sms svým přátelům získáváte nezvratný pocit, že na tom mateřství nemůže být nic tak strašně složitého...

Kubík spal v nemocniční postýlce a já jsem se na něj nemohla vynadívat. Fascinovalo mě, jak je možné, že tak mrňavý človíček má tak dokonale funkční prstíčky, řasy, rty a vůbec všechno. Nevím, jestli je to přesně ta všeobjímající láska, o které většina matek tvrdí, že ji pocítila hned v první vteřině, ale rozhodně to byl totální údiv smíšený s fascinací. Energie jsem měla, že bych s ní mohla půl dne zásobovat menší město a měla jsem pocit, že když nebudu dalších pět let spát, vůbec nic se nestane.

Pak se Kuba probudil a nastal okamžik, kdy jsem se měla pokusit o první samostatné kojení. S výrazem a sebevědomím matky, která už odchovala patnáct dětí, jsem mu šoupla prso do mrňavé pusinky a málem zařvala nahlas. Sice jsem se v rámci těhotenské literatury dočetla, že je vhodné připravit si bradavky na kojení tím, že je budete třít kartáčkem na zuby, ale to mi připadalo jako skutečně nepatřičný eufemismus. Podle mě by bylo mnohem výstižnější, kdyby se matkám doporučovalo, aby si tři měsíce před porodem dávaly na bradavku kovovou svorku se závažíčkem a jemně za ní v pravidelných intervalech tahaly. Dodnes absolutně nechápu, jak je možné, že tak mrňavá pusinka dokáže vyvinout tlak srovnatelný s hydraulickým lisem. Celou dobu, co se Kubík pokoušel pít (mléko jsem samozřejmě ještě neměla), jsem bojovala s nutkáním táhle výt.

Druhý den se mi příšerně nalily prsa a zvětšily svou velikost o minimálně dvě čísla. Vypadala jsem jako pornohvězda béčkových snímků a ačkoli jsem po takovém dekoltu prahla už od svých třinácti, neměla jsem z toho vůbec žádnou radost. To pravé potěšení mi kazil jednak pocit, že mi prsa každým okamžikem vybouchnou a bradavky s tmavě modrými podlitinami (o mnoho týdnů později jsem se dozvěděla, že šlo o důsledek špatné techniky kojení). K životu se probraly všechny rány utržené v porodním klání a kdykoli jsem se pokusila sednout, živě se mi vybavovala všechna sprostá slova, která jsem stihla nasbírat od své puberty.

Samozřejmě a očekávatelně se moje poporodní energie vypařila rychleji než romantika po sexu a zoufale jsem toužila se vyspat. A samozřejmě a očekávatelně zůstalo jen u toužení, protože holčička mé spolubydlící na pokoji se kromě toho, že se jmenovala Luna (marně přemýšlím, proč mají někteří rodiče nutkavou potřebu ničit svým dětem život hned od narození), budila přesně v těch okamžicích, kdy Kubík spal.

Všechny návštěvy jsem proto vítala s takovými kruhy pod očima, že to vypadalo, jako kdyby navštívily pandu. Nechápu, jak je možné, že některé ženy disponují fotkami z porodnice, na kterých vypadají nejen normálně, ale dokonce jim to i sluší. Dle mého soukromého názoru jde buď o mimozemšťanky, nebo o zásah schopného retušéra. Na všech fotkách z porodnice, kde se mi nepodařilo dostat se včas ze záběru, vypadám jako něco, co právě povstalo z hrobu a přišlo si to zahrát v nejnovějším hororu. Jediné, co mě utěšuje, je skutečnost, že si tam skutečně nejsem podobná a je vyloučeno, aby mě náhodný pozorovatel identifikoval.

Snažili jsme se oba dva, já i Kubík, ale záhy bylo zřejmé, že pokud je kojení zcela samozřejmou přirozeností, my dva zkrátka přirození nejsme. Nešlo nám to, Kubík nepřibíral, bylo potřeba dokrmovat, čímž ve mě velmi rychle vzklíčil pocit, že jsem matka na dvě věci. Všechny ostatní matky by mohly přebytky prodávat místní mlékárně, jenom já jsem nebyla schopná nakrmit vlastní dítě. (A nekruťte hlavou, protože poporodní hormonální hladina je horší než časovaná bomba.) V tomto optimistickém rozpoložení nás propustili domů, abychom válčili, jak umíme...