neděle 13. prosince 2015

Návrat zpátky


Šestinedělí je naprosto zvláštní duševní stav, kdy jste se svým dítětem spojeni zcela nepružným poutem a máte pocit, jako kdyby pupeční šňůra vůbec nebyla porodem přerušena. Nedokážete si představit, že byste svého potomka měla opustit byť jen na minutu, protože samozřejmě nikdo na světě nedokáže ten bezbranný uzlíček opatřit tak dobře jako vy. Máte výčitky téměř i z toho, když se dojdete osprchovat a zanecháte ho na sedm a půl minuty samotného (ačkoli v té době spí a je rád, že má svůj klid). Alespoň já to tak měla.

Pak si na sebe navzájem začnete zvykat a vaše pouta se začnou pomaličku rozvolňovat. Je to proces pomalý, bolestný a velmi pravděpodobně nekonečný. Dlouho jsem si sama sobě lhala do kapsy, že mě narození dítěte nijak nepoznamenalo a pořád mám stejné sociální schopnosti jako před porodem. Čas od času jsem dokonce byla schopná soustředit na fragmenty zpráv, které mi hrály jako zvuková kulisa při přebalování, pasírování vařené mrkve a zpívání ukolébavek. Měla jsem proto mlhavé povědomí o tom, která politická strana vyhrála poslední volby a o kolik zdražila vejce. Zdála jsem se být dobře připravená na jakoukoli společenskou konverzaci.

To, že nebude aklimatizace tak jednoduchá, jsem pochopila, když jsem si pracně vybalancovala termín na setkání se svými kamarádkami z předporodních časů. Přirozeně a očekávatelně jsem nabrala zpoždění a pádila parkem od tramvaje, abych na místo setkání dorazila alespoň rámcově včas. Najednou přede mnou z křoví vystoupil exhibicionista, rozhalil plášť a předvedl se. Byla jsem zrovna myšlenkami u novorozenecké koliky, takže jsem v běhu pouze konverzačním tónem pravila: "Dobrý den. Ne, děkuji." A pokračovala jsem dál v poklusu. Teprve o několik minut později mi v plné míře došla absurdita celé situace a domnívám se, že šokovaný exhibicionista tam možná stojí dodnes.

První setkání s "nematkami" bylo poněkud rozpačité a do jisté míry bolestné. Velmi dobře jsem si pamatovala, jak jsem, coby bezdětná, nesnášela konverzační příspěvky na téma opruzené zadečky, konzistence dětské stolice a růst zubů. Snažila jsem se jim proto vyhýbat. Nicméně téma zdražení vajec mi na moc dlouho nevydrželo a přistihla jsem se, že moje myšlenky chvílemi kloužou nezadržitelně k umělým příkrmům. Prezentace, pracovní porady, módní kalhoty se sníženým sedem a účes nové sekretářky ředitele mě jaksi míjely.

Očekáváte happyend? Je mi líto, ale nemohu sloužit. Stále pevně doufám, že mé sociální schopnosti se zlepšují a jednou budu schopná obstát i ve společnosti výhradně bezdětných. Zatím svým přátelům v hospodě stále přesouvám půllitry od kraje stolu v upřímné obavě, aby je na sebe nezvrhli a spolucestující ve veřejných dopravních prostředcích hlasitě upozorňuji na projíždějící traktory a další pozoruhodnosti.

Na druhou stranu jsem na tom stále lépe než Soňa, která po skončení mateřské začala hledat nové zaměstnání. Přijímací pohovor se odehrával ve velmi neformálním duchu v kavárně vedle sídla firmy a probíhal velmi nadějně. Pravděpodobně by ji i přijali, nebýt toho, že si Sonin potenciální šéf objednal dort, jehož drobek mu uvízl v koutku úst. Soňa, vyškolená dvěma dětmi, nevzrušeně sáhla do kabelky, vytáhla vlhčený ubrousek, nenuceně se nahnula přes stůl a svému budoucímu šéfovi ústa očistila. Údajně přitom prý ani na okamžik nepřerušila líčení své skvělé pracovní kvalifikace.