Novoroční předsevzetí, aneb extra porce mateřské naivity

S předsevzetími je to podobné jako s mnohonásobným orgasmem. Všichni k nim mají co říct, mockrát se o ně pokoušeli, ale jen mizivý zlomek je dotáhl do vítězného finále. Příští rok to ale bude všechno úplně a definitivně jinak. Učinila jsem rozhodnutí, že přestanu žvanit o tom, jak konečně něco provedu s tou pneumatikou kolem pasu, jak se zlepším v angličtině, nebo jak se už ani nepodívám na chipsy s paprikovou příchutí. Stejně tomu už nikdo v mém okolí nevěří a já se pak nemůžu tvářit odhodlaně. Takže letošní konec roku bude ve znamení předsevzetí, které ze mě udělá novou a lepší matku. Takže...

• Slibuji, že už nikdy nebudu používat dětské vlhčené ubrousky na zadek místo prachovky, hadru na podlahu, houbičky na nádobí, ani kosmetického tampónu.

• Slibuji, že už si nikdy nebudu představovat všechny možné druhy mučení, které by se daly aplikovat na vlezlých důchodkyních udílejících mi nevyžádané rady ohledně výchovy dětí.

• Slibuji, že už nikdy nezůstanu na mejdanu do tří do rána, když vím, že mě v šest probudí pronikavé hlásky z dětského pokoje. Už proto, že proležet dopoledne na lavičce na dětském hřišti s plenou přes obličej je potupnější než obligátní hlava v záchodě.

• Slibuji, že se už nikdy nebudu odpoledne ve školce hlasitě divit, jak je možné, že má moje dítě takovou nudli, když ráno po ní ještě nebylo ani vidu. Zejména když nemám jistotu, jestli mě některá z učitelek nezahlédla, jak ho těsně před ranním vstupem pobízím, ať se pořádně vysmrká, aby měl ve školce hezky čistý nosíček … a hlavně ho neposlali domů.

• Slibuji, že už se nikdy nebudu na pískovišti tvářit, že ke mně ten vřešťan s aktuálním záchvatem vzteku nepatří a nebudu se rozhlížet po okolních matkách stylem: „Nemůže už konečně někdo něco udělat s tím nevychovaným fakanem?“

• Slibuji, že se znova podívám na filmy z japonských zajateckých táborů. Protože teprve teď se dokáži správně vcítit do těch typů mučení, kdy zajatcům několik dnů po sobě pouštěli monotónní zvuk.

• Slibuji, že už nikdy nebudu přimalovávat vánočním rodinným fotografiím (originálně v santovských čepicích, nebo s andělskými křídly z papundeklu), které někteří z mých známých posílají coby roztomilá péefka, přimalovávat vousy a upírské zuby. Protože už jsem na to zkrátka moc stará.

• Slibuji, že už nikdy nebudu hlasitě nadávat na osud, který mi nedopřál do vínku štíhlý pas a ňadra dmoucí. Budu se tvářit pěkně pokorně, když se budu opět marně snažit zapnout knoflík džínů z výprodeje. Protože přece stačí, že jsem zdravá. A to, že vypadám jako těhotný klokan (ne, to skutečně není sexy zvíře... a ne, není ani roztomilé), nevypovídá nic o hloubce mé osobnosti.

• Slibuji, že už nikdy nebudu používat slova „mrcha, kikina a čúza“ k označování svých bezdětných kolegyň. A to ani poté, co mi budou (s nohama ve značkových lodičkách složenýma graciézně k jedné straně designového křesla) vykládat, že si opravdu, ale opravdu nehodlají „kazit život dítětem, páč na to je vždycky dost času – podívej se, co to udělalo s postavou tobě.“

• Slibuji, že už nikdy nebudu závidět matkám, které mají v okruhu třiceti kilometrů dvě funkční a ochotné babičky. Protože závidět se nemá.

• Slibuji, že už nikdy nedám batoleti tlačenku s cibulí a octem. A to ani v případě, že loudí a očividně mu chutná mnohem víc než všechny pasírované mrkvičky s králičím masíčkem.

• Slibuji, že už se nikdy nebudu vymlouvat, že jsem si nestihla oholit nohy, protože správná Stepfordská panička (a že jich kolem mě je!) by u toho ještě stihla druhou rukou upéct jablečný koláč k snídani a současně provádět dechová cvičení na zvětšení prsů.

A za to všechno bych prosila nějakou záruku, že mě příští rok nehospitalizují v Bohnicích. To není moc, ne?