neděle 10. ledna 2016

Diagnóza otec, aneb život není peříčko



Nikdy jsem si nedělala iluze o tom, že by se muži a ženy stavěli ke svým rodičovským rolím stejným způsobem. Zároveň mě ale nikdy nenapadlo, že by se zrovna na tuto oblast daly s takovým úspěchem aplikovat předsudky o starostlivých matkách-kvočnách a rozevlátých otcích, kteří si s ničím nelámou příliš hlavu. Ačkoli se domnívám, že skutečně nepatřím mezi přecitlivělé, hysterické matky, které propadají panice, kdykoli se od nich potomek vzdálí na dva kroky, po narození Kubíka byla moje duševní rovnováha vystavena zátěžovému testu.

Ano, mělo mě varovat mé vlastní dětství a dospívání s velmi samorostlým otcem. Velmi zřetelně si vzpomínám na emoce, které jsem zažívala, když k nám volali mí první nápadníci. Svíjela jsem se netrpělivostí a očekáváním, jestli se skutečně ozve TEN Filip z áčka a pozve mě na páteční diskotéku. Pak konečně zazvonil telefon a zvedl ho bohužel tatínek. Nebožák na druhém konci drátu se otázal, jestli je doma Bára, tatínek lehkým konverzačním tónem odvětil: "Je," a zavěsil. Jsem přesvědčená o tom, že nebýt toho, že se za čas začaly prodávat mobily, nikdy v životě bych se nevdala.

Za několik let jsem se měla přesvědčit, že podobný přístup není žádnou výjimkou ale jakousi obecně platnou charakteristikou pro mužské pokolení. Pamatuji si na období Kubíkových prvních měsíců, kdy jsem kolem něj chodila po špičkách, důsledně kontrolovala, zda se náhodou nepřetočil na bříško a neriskuje tak syndrom náhlého úmrtí. Bála se mu ostříhat nehty, abych mu náhodou neustřihla celý miniaturní prstík a vůbec mi připadal celý tak neskutečně křehký a zranitelný.

Pak jsem jednou vařila večeři, Lukáš si hrál s Kubíkem ve vedlejší místnosti a během sekundy vystřídal smích dítěte zoufalý pláč. Jen zcela informačně jsem zavolala: "Co se stalo?" Uvažovala jsem o takových drobnostech jako svlečená ponožka, nebo zatahání za vlásky, proto jsem celkem klidně pokračovala ve škrábání brambor. Odpovědí mi byl zcela nevzrušený Lukášův tón: "Ale nic, spadl mi z postele!" Srdce se mi zastavilo, mrštila jsem napůl oškrábaným bramborem do hrnce a horečně v hlavě lovila zásady první pomoci. A skutečně mě znechutilo, že než jsem stihla doběhnout do ložnice, Kubík už se zase chechtal při Lukášově divokém natřásání.

Lukáš mi v té chvíli připadal jako nejnecitelnější a nejlhostejnější otec na světě. Shodou okolností jsem ještě ten týden měla dostat další lekci otcovské pozornosti. Seděli jsme v parku u dětského hřiště s dalšími rodiči a děti si hrály kolem. Kamarád dostal do opatrování svého syna Martínka, který se batolil mezi stromy a objevoval okolí. Náhle na něj zaostřila jedna z přítomných matek a zeptala se: "Co to má v puse?" Starostlivý otec jen roztržitě vzhlédl: "Nejspíš nějaký klacík nebo kámen," a pokračoval v zevrubné analýze aktuálního stavu pivovarnictví v Čechách. Podezíravé matce to přece jen nedalo a zamířila k přežvykujícímu dítěti, načež poněkud poťouchle hlásila, že Martin necucá kámen ale šneka. Za ulitu si jej přidržoval a měkké maso se snažil vysát ústy. Nastalo všeobecné pozdvižení, které otec okomentoval jen větou: "To jsem zvědav, jestli mu večer bude blbě."

Douška pro sociálku: Všichni v textu zmiňovaní pánové jsou milujícími otci, kteří by za své děti dýchali. Jejich potomci je na oplátku zbožňují i přesto, že je občas drsněji seznamují s životní realitou. Nebo právě proto.