Pražáci na zabijačce, aneb škola života

Vyrostla jsem na vesnici. Chápu, že objednat si ve vesnické hospodě čaj, rovná se společenské sebevraždě – a stejně před vámi na stole přistane pivo (doprovázené zabručením, že „nejsi v nějaký podělaný čajovně.“). Vím, že „extra velký výběr“ znamená, že do místní prodejny dovezli kromě Vysočiny i Gothaj. Umím sekat trávu kosou i podojit (spolupracující a velmi trpělivou) krávu. (Na vysoké jsem tím v pokročilých nočních hodinách celkem úspěšně ohromovala své podnapilé spolužáky.) A samozřejmě už jsem zažila nespočet zabijaček.

Jsem tvor skrznaskrz masožravý, takže mě tento fenomén nijak nepobuřoval, ani nevzrušoval – tedy až do té doby, než jsem se stala matkou. Tehdy vyvstal problém, jak seznámit dítě s drsnou realitou života. Lukáš sice jednoznačně propagoval variantu syrového sdělení pravdy ve stylu „tadyta jitrnička, prosím pěkně, je vlastně rozemletý kousek prasátka, na které jsi se chodil posledního půlroku dívat,“ ale můj cynismus přece jen ještě nedospěl do tak fatálního stádia. Budeme se tvářit, že prasátko babičce uteklo a to, co se vaří v hrncích, je prostě nějaké anonymní maso. Vyslechla jsem si sice spoustu zbytečný řečí na téma útlocitnost a psychické otužování dětí, ale byla jsem neoblomná. Moje dítě si užije vesnického zabijačkovéh koloritu bez frustrujících zážitků.

Aby nedošlo ke zbytečným mýlkám, je nutné zdůraznit, že naše rodinné pojetí zabijačky má k idyle ladovských obrázků asi tak daleko jako sekačka na trávu k vesmírné raketě. Všechno stojí a padá na řezníkovi, kterému nikdo neřekne jinak než Pepin. Tato skutečnost nemá vůbec žádnou souvislost s jeho občanským jménem, ale s nápadnou podobností s hlavní postavou Postřižin. Stejně jako strýc Pepin, ani náš řezník nedokáže mluvit potichu a trpí utkvělou představou, že kdyby na půl minuty zmlkl, pravděpodobně by zemřel ve strašných mukách. Navíc je to muž vpravdě zemitý, který se s ničím moc nepáře a srdečně nenávidí všechny měšťáky. Netřeba podotýkat, že Pražáky (i ty náplavové) považuje za jakousi esenci všech měšťáků a tudíž za ztělesnění zla. Už několik let se mu nesnažím vysvětlovat, že skutečně ne všichni Pražáci tráví své dny tím, že sledují v práci internetové porno a vymýšlí vtipy o vesničanech, za což dostávají statisícové platy. Hlavní zabijačkové role jsou rozdány, sjel se i pražský komparz a show může začít.

Začíná svítat a v ranním pološeru se motají postavy zpitomělé časným probuzením. Voda v obrovských hrncích vaří a všichni jsou v očekávání příchodu Pepina. Po půlhodině, kterou jsme klidně mohli strávit v luxusu svých postelí, je zřejmé, že představitel hlavní role zaspal. Úprk přes pole, bušení na okno, cesta oranicí zpátky za doprovodu šťavnatých nadávek. Přítomní muži v sobě probouzí atavismus pravěkých lovců a jdou převzít tu nejsurovější část dne. Přítomné ženy jim vaří grog a zesilují pohádku v televizi, aby ke Kubovo uším v obýváku nedolehly žádné podezřelé zvuky.

Když je prokazatelně po všem, nesu ven tác s kouřícími hrnky. Pepin po mě hází metlu na šlehání s jasným pokynem, že mám míchat krev. Pokouším se vysvětlit, že tento úkol se neslučuje s mým mateřským útlocitem. Jediné, čeho tím dosáhnu, je přednáška o neschopnosti Pražáků a jejich postavení ve světě, které je zhruba někde mezi pijavicí a potkanem. Míchám krev, až dostávám křeče do předloktí, a muži se zatím přou o to, kdo z nich měl na vražedném aktu větší zásluhu. Nepoučený pozorovatel by snadno mohl získat dojem, že se vrátili z lovu lidožravého lva, kterého zardousili vlastníma rukama. S každým rumovým lokem má vzpomínka na prase minimálně o dvacet kilo a půl metru navíc. Ještě, že se Kuba dívá v teple na Krtka a nenačichne mi machismem.

Den nabírá na tempu. Řezník si žádá další grog. Řezník žádá oloupat asi pět kilo česneku a nakrájet asi šestnáct kilo cibule. Tu posléze osmažit. Kuba žádá okamžitý odchod ven, v obýváku si připadá vyčleněn ze všeho dění. Prase už je na dvě půlky, takže jen tiše doufám, že identifikace neproběhne. Řezník požaduje další grog. Smažím cibuli. Kuba řve. Rodinný labrador (velikosti malého telete) Baron ho shodil ocasem do bláta. Odháníme psa a zablácenému dítěti podlézavým tónem vysvětlujeme, že bláto je vlastně děsně cool. Řezník si žádá další grog. Náš malý estét si žádá okamžité převlečení. Co to tady tak strašně smrdí?! Sakra! Cibule! Ve snaze zamezit další přednášce na téma „a nyní si, milé děti, povíme, jak paraziti Pražáci neumí ani osmažit cibuli,“ ji rychle odklízím z Pepinova dohledu.

To se ukazuje jako zcela zbytečné gesto, protože řezníkovi spadla čepice do hrnce s vařící vodou a veškerou pozornost věnuje snaze vylovit ji. Kuba zvědavě odchází pověšené půlky prasete a podezíravě do nich šťouchá (zatím jen jedním prstíčkem). Na nic se (zatím) neptá. Loupu pět kilo česneku a říznu se při tom do prstu. Řezník se pochechtává, přidá historku o tom, jak si onehdá „uříz celý bříško prstu, no krve jak z vola, co ti budu říkat!“ a návdavkem doplní přednáškou o Pražačkách, které neumí ani oloupat česnek. Začíná mi jemně tepat ve spáncích.

Kuba chce čůrat. Kdy už, sakra, někdo vymyslí oteplovačky, které půjdou rozepnout tak hluboko, aby si kluci s miniaturním pindíkem nepočůrali kolena?! Řezník prohlašuje, že odteď se bude šetřit vodou a žádá si pouze rum. Krájím maso na tlačenku a říznu se do druhého prstu. Kuba šťouchá do rozčtvrceného prasete už celou rukou. Stále se na nic neptá. Pepin zaostřuje na gigantickou mísu plnou oloupaného česneku: „Co to je? Na co tolik česneku?!“ Kníkám, že je ho přesně tolik, kolik poručil. „Nojo, na česnek já jsem hajzl! Tak si ho vodvezeš do Prahy! Tam beztak žádnej pořádnej česnek nemáte!“ pochechtává se. Polykám poznámku, že tolik česneku by vydrželo průměrně velkému sídlišti do Vánoc. „Mami, co je to hajzl?“ zasahuje do debaty Kuba. Napadá mě spousta odpovědí – bohužel ani jedna zveřejnitelná.

Řezník se dostává do ráže a v rámci veselé společenské konverzace mě čas od času plácne svou medvědí tlapou mezi lopatky. Když nemám náhodou vyražený dech, hezky se tomu všichni zasmějeme. Pražačky holt musí něco vydržet. Řezník se řízl do prstu. Kuba se učí spoustu nových nadávek – některé jsou nové i pro mě. Špejluji jitrnice. Kuba řve, že mu Baron olízal celý obličej. Otírám ho v letu rukávem, náš řezník netrpí žádné prostoje. Mám pocit, že mi exploduje hlava.

Jdeme do finále. Na válech se vrší řady jitrnic. Všude visí těžké mastné aroma. Řezník si žádá další rum, aby mu šlo bourání masa pěkně od ruky. Trochu se bojím, aby u toho o tu ruku taky nepřišel. Pes se tak strašně přežral zbytků a odřezků, že si vyhloubil na zahradě dolík, do kterého si lehl – nepochybně v očekávání blízkého skonu. Já jsem se tak strašně přežrala jitrnic a ovaru, že bych si nejraději lehla vedle něj. Kuba s velkým zaujetím pozoruje řezníkovy prostocviky se sekerou. Jestli tohle není škola života, tak už teda nevím.

Stmívá se. Mám pocit, že mám nohy ušoupané až ke kotníkům a bederní páteř už mi zcela odumřela. No hlavně, že jsme to zvládli a nezpůsobili našemu chlapečkovi žádné trauma. Kuba spokojeně pozoruje lány jitrnic, jelit a tlačenek. I jeho dětskému mozečku je bezpochyby jasné, že v nejbližších měsících rozhodně hlady nezemřeme. Očividně cítí potřebu úspěšný den nějak uzavřít: „Mami, je to prasátko chudáček, ale moc dobrý, co?!“ Také by to ráda nějak uzavřela: Děti jsou krvelačné příšerky a příště se na nějakou prevenci psychických traumat můžu... Tak!