středa 3. února 2016

Den na mateřské, aneb seriály versus realita


Sešla jsem se s kamarádkou na víno. Kamarádka bezstarostně bezdětná, já hystericky veselá s pocitem, že se mi dočasně podařilo zbavit se koule na noze. Byl by to mohl být hezký společenský dýchánek, kdyby se nonšalantně nezeptala: „A co vlastně celý dni děláš?“ Ve snaze potlačit intenzivní touhu praštit jí něčím mezi oči, jsem si odfrkla tak prudce, že mi téměř zkolabovaly plíce a převrhla si do klína dvě deci Ruladského šedého.

Tohle je přesně ten okamžik, kdy skoncuji s naprosto neúnosným image matek na mateřské, který našim bezdětným kolegyním a nechápajícím manželům předkládají slabomyslné seriály a reklamy na prací prášek! Chcete vědět, co opravdu, ale opravdu, dělám celé dny? Tak dobře! Ale varuji vás, nemá to nic společného s tím, co vídáte v televizi a radši předtím spolkněte dva diazepamy!

Seriály: Hlavní hrdinka vstává do bytu zalitého ranním sluncem. Po dlouhé sprše si nanese na obličej decentní make-up a z nadité skříně vybere levandulový svetřík jemně zdůrazňující její ženské křivky. Ten vkusně doplní pouzdrovou sukní v odstínu bílá káva. K snídani si udělá palačinky z ovesných vloček s čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem. Mezitím se vzbudí její překrásné dítko a začne si v postýlce rozkošně broukat, což hrdinku rozněžní a několik dalších desítek minut stráví v něžné idyle společných her.

Realita: V nelidskou hodinu, kdy jsou i kohouti ještě v hlubokém kómatu, mě vzbudí Kuba, který z hlubin dětského pokoje povykuje: „Mamííí, koukám!“ Po ranním slunci ani vidu, ani slechu. Bodla by alespoň rychlá sprcha, ale dítě je zcela jiného názoru. Naprosto nutně potřebuje, abych okamžitě, ale okamžitě, postavila (s využitím polštářů, knih, židlí, jógové podložky a několika kuchyňských hrnců) dráhu pro závoďáky. Mléko s řevem odmítá jako trapný přežitek. Uprostřed konstrukčního zanícení snídám gumovou housku. Dráha stojí a je potřeba ji pokřtít. Že by si na ní mohl hrát sám? To je asi tak pravděpodobné, jako že nám na balkóně přistane ufo.

S klížícíma očima vrčím jako závoďák (no dobře, tak jako idiot), za což jsem dítětem po zásluze vyplísněna a mám prý začít vrčet jako táta (to je sakra velká motivace!). Po několika hodinách vrčení, kdy už dostávám křeč do lícních svalů a brní mě rty, dostává dítě konečně hlad. Umisťuji ho do stoličky s jogurtem a to je konečně moje příležitost. Čert vem sprchu! V poklusu si čistím zuby a snažím se vydolovat ze skříně cokoli, v čem nebudu vypadat jako bezdomovec. Že mají tepláky povolenou gumu? Že jsem si nestihla vzít podprsenku? Že jsem si na tričko právě kecla zubní pastu? Prosím vás, už jste se někdy snažili odstranit jahodový jogurt ze zdi?!

Seriály: Hlavní hrdinka oblékla své dítě do levandulového overálku, který tak báječně ladí s jejím svetříkem. Poté robě způsobně usadila do designového kočárku a vyjela si na překrásnou procházku rozkvetlou přírodou. Předtím ještě sama sebe převlékla do přiléhavého sportovního oblečku, protože procházku proloží lehkým joggingem, který ji udrží ve formě pro oči a něžné ruce jejího vysoce fotogenického manžela. Netřeba zdůrazňovat, že její potomek si zcela vystačí s něžným žvatláním a občas jen tak pro legraci zatřese chrastítkem, čemuž se oba vesele zasmějí.

Realita: Jakmile se pokusím narvat na své dítě oblečení, změní se ve svíjejícího a řvoucího tvora, kterému narostlo několik (asi tak šestadvacet) končetin navíc. Jakou má jeho outfit barvu si obvykle všimnu až někdy v půlce dne, kdy se z něj snažím vydrhnout fleky od špenátu. Popravdě se dost často zabývám myšlenkou, jestli by nemohlo zůstat celý den v pyžamu. Alespoň bych si ušetřila obvyklé večerní martyrium se svlékáním a následným oblékáním.

Poté, co je Kuba alespoň rámcově oblečen, snažím se ho zabavit do té míry, abych na sebe mohla hodit něco, v čem můžu ven. Chápejte, nedělám si žádné naděje na nějaké líčení, nebo sportovní obleček (v kterém bych stejně vypadala jako mísa bramborové kaše), ráda bych si vzala alespoň džíny a bundu. Takže při oblékání zpívám, recituji, hraji prstové divadlo, vyprávím veselé historky a zvolna propadám hysterii. Navíc moje dítě není žádný pitomec, který by se spokojil s opakovaným programem, a neustále vyžaduje nové a nové kousky. Při odchodu se omylem zahlédnu v zrcadle a chce se mi řvát. Ale třeba nikoho nepotkáme.

Venku Kuba zásadně odmítá sedět déle než půl minuty v kočárku. Neustále slézá, šlape do všech louží, prolézá bahnem, sbírá vajgly a štve ho, že nemůže vlézt do všech sídlištních kanálů. Pokud se vrátí na chvilku do kočáru, tak pouze proto, aby tam mohl rozmazat bláto z obalených podrážek. Po dvou hodinách venku jsme oba zralí na chemickou čistírnu a dokázali jsme obejít celý jeden blok. Kolik jsem asi při tom spálila kalorií? A co by si asi tak pomyslely něžné oči mého manžela, kdyby mě teď viděly, si radši už ani nepředstavuji.

Seriály: Stmívá se a v domácnosti hlavní hrdinky panuje hřejivá domácí pohoda. Jemný chaos je naznačen několika decentně pohozenými hračkami, které hrdinka před příchodem manžela chvatně uklidí, aby psychická rovnováha jejího těžce pracujícího muže nebyla vystavena takovému otřesu. Poté, co se otevřou dveře, vrhne se dítě za rozjařeného výskání otci do náruče. Matka v levandulovém svetříku stojí v pozadí a vytváří půvabnou kulisu. V troubě už se dopéká roastbeef. Jako příloha se podávají pečené brambory, grilovaná zelenina, domácí bagetka s česnekovým máslem, zeleninový salát, domácí hranolky a několik druhů (ovšemže domácích!) dipů. Vše stylově naaranžované v designovém servisu a úžasných malých mističkách. Manželé večeří při svíčkách, popíjejí bezvadně vychlazené bílé, delikátně si vychutnávají moučník a dítě je k tomu nevtíravě baví svými legračními výroky.

Realita: Stmívá se. Poté, co se otevřou dveře, Kubík se skutečně vrhá Lukášovi do náruče, přičemž se mu snaží vyšplhat na hlavu, kouše ho do tváře a buší do zad (to jsou chlapské projevy lásky, kdybyste to náhodou nevěděli). Urvaná matka v pokecaném tričku stojí v pozadí a snaží se neomdlít. Domácnost připomíná squat po výbuchu jaderné bomby. Když se nám podaří dostat se z jednoho konce místnosti na druhý a nevrazit si přitom nic do nohy, šli bychom to skoro oslavit. V mikrovlnce se hřejí včerejší těstoviny s rajčatovou omáčkou (už zase!) a já se snažím prokopat si hračkami na podlaze cestičku k myčce, abych ulovila nějaké, jakékoli, nádobí. Večeříme z jednoho porcelánového a dvou plastových talířků (jeden s Bleskem McQueenem a jeden se Spidermanem) za mého neustálého odbíhání, noření se pod stůl (podávám dítěti zahozenou lžičku, lahvičku, těstoviny, zase lžičku a pro změnu těstoviny) a okřikování Kuby, který si pokouší nacpat těstoviny do nosu. Jako moučník si Lukáš vytahuje z ledničky okousanou (no, já to fakt nebyla!) Fidorku. A nachlazené víno? Po celém dnu jsem ráda, že poznám červené od bílého!