středa 24. února 2016

Dětské kroužky, aneb dělej, rozvíjej se!



Jestli se vám chce, klidně mi vykládejte, že jste od okamžiku, kdy vaše dítě vyřklo první slovo, nepátrali po známkách jeho nesporné geniality. Já se na oplátku budu tvářit, že vám to věřím. A pak se všichni kolektivně propadneme do pekla pro nepolepšitelné lháře.


Organizátoři nejrůznějších kroužků pro smráďata starších tří měsíců už to dávno pochopili. Zkombinovali touhu rodičů objevit ve svém uječeném potomkovi utajeného génia (někdy tak dokonale utajeného, že by k jeho objevení bylo zapotřebí důlní vrtačky) a zoufale ubíjející nudu stereotypní mateřské dovolené - a udělali si z toho prima kšeft. Sežrala jsem jim to i s navijákem.


Už v porodnici mi podstrčili letáček, formulovaný tak šikovně, aby zacílil na rozjitřené poporodní hormony a dal jim tvrdou ránu na solar. „Chcete, aby vaše dítě milovalo vodu? Aby si posílilo svaly? Aby se z vašeho miminka stal vynikající plavec? Potom si musíte objednat naši instruktorku, která vás naučí plavat s miminkem ve vaně!“ Plavání ve vaně?! Doposud jsem měla vanu spojenou pouze s hověním si v levandulové pěně, ale copak jsem nějaká necitelná krkavice, abych nechala své překrásné miminko zakrnět a riskovala, že nebude moci plnohodnotně používat všechny svaly?! Zatímco jsem nad tou představou ronila hormonální slzy, druhou rukou jsem vytáčela vytáčela číslo z letáčku.


Instruktorka byla velmi klidná paní, která p-o-m-a-l-u m-l-u-v-i-l-a a stejným tempem se i hýbala. Celou dobu, co máchala mimino v napuštěné vaně, jsem měla pocit, že v následující vteřině upadne do kómatu. V duchu jsem si připravovala hmaty, kterými budu tahat z vany topící se dítě, a druhou rukou poskytovat první pomoc instruktorce, která si rozrazí hlavu o pračku. A celou tu dobu Kuba řval jako protržený, takže jediné, co si reálně posílil, byly hlasivky. Výsledkem celé té taškařicce byly dramatické účty za vodu (zejména když máte doma vanu rozměrově podobnou malému bazénku), silně nepobavené mimino a zpruzelá matka.
 

Pak nastal čas na cvičení s kojenci. Na tomto místě bych ráda zdůraznila, že trpím vrozeným odporem k šišlajícím dospělým lidem používajícím infantilní zdrobněliny. Od první minuty bylo tedy jasné, že se poskakující diblík, který kurz vedl, a fistulkou na nás ječel, abychom „ty naše broučínky zvedli na ručinkách táááákle vysokánsky“, nestane mojí nejlepší kamarádkou. Navíc jsem si připadala poněkud slabomyslně, když jsem se plazila po parketách, ve snaze napodobit píďalku, housenku, nebo co to bylo. Válela jsem sudy se svíjejícím se miminem na břiše a nekonečné hodiny jsem proležela na zemi před látkovým tunelem. Plácala jsem dlaní do podlahy a snažila se (marně!) přimět ječící dítě, aby tou zatracenou věcí prolezlo. Byly to bezpochyby velmi plodné dny a raději si nechám udělat lobotomii bez narkózy, než abych je absolvovala znovu.


Rozhodla jsem se ale nevzdat a dopřát svému potomkovi hudební vzdělání. Ostatně třeba v něm dřímají utajené hudební sklony (byť řeže s hračkami do nábytku očividně zcela mimo jakýkoli rytmus) a jednou nás budou dobře živit jeho koncertní turné. Tím jsem se také utěšovala, když jsem platila předražené cédéčko a obrázkový sešit, který Kuba během první lekce částečně rozžvýkal a částečně počmáral, takže jsem na dalších hodinách marně dumala, jestli je na obrázku holčička Žanetka, nebo kravička Běta.


Zpívání Kubu očividně zaujalo. Trochu nepříjemné bylo, že zpíval něco úplně jiného a spolehlivě jindy než ostatní děti. Všimla jsem si, že to neznervózňovalo jenom mě, ale i učitelku a ostatní rodiče. Asi by to bylo o dost snesitelnější, kdyby si na každé hodině do zblbnutí nehulákal popěvek: „Óóóó, sexy lejdy!“, který odposlouchal bůhvíkde. Protože já přísahám, že tohle si fakt při drhnutí záchodu neprozpěvuji!


Kuba byl suverénní hvězdou (a věřte, že to není vždy pozitivní označení) hudebního kroužku do toho dne, než ho z jeho výsostného postavení sesadil syn vystajlované matky typu „kikina.“ Zatímco dokonalá matka zkoumala detaily své dokonalé manikúry (a my ostatní cuchty klopily zraky ke svým okousaným nehtům), její syn si stáhl značkové džínečky, přinesl si z hracího koutku úděsnou hračku, která se prodává pod názvem „mluvící hrnec“, a vykadil se do něj. Princip mluvícího hrnce spočívá v tom, že se do něj vkládají různé tvary a tahle příšernost je uječeným hlasem komentuje. K tomu hraje vlezlé melodie, které pak nemůžete dostat z hlavy další tři dny. Takže v okamžiku, kdy značkový chlapeček mocně zatlačil, zaplnil celou místnost nejen pronikavý odér, ale i jásavý hlas: „Různé barvy v hrnci mám, trojúhelník dovnitř dám! Hvězda, srdce, kruh je tam, taky čtverec - HAM!!“ Soukromě mám dojem, že nejspíš to byl ten důvod, proč už se v hudebním kroužku matka s vuittonkou nikdy neukázala.


U cvičení pro starší děti jsem si dávala pozor na to, kdo kurz povede – další diblík s fistulkou by mě mohl stát duševní zdraví. Hned první hodina mě přesvědčila, že jsem si vybrala dobře. Zhruba šedesátiletá instruktorka, bývalá sokolnice a sympaťačka, nešišlala a temperament jí stříkal i z uší. Cvičilo se ve školní tělocvičně s pomocí klasických nářadí – žíněnky, lavičky, švédské bedny... Znáte to. Cvičitelka naplánovala pro děti opičí dráhu a okamžitě se jala předvést její provedení. Začínalo se přeskokem přes lavičku snožmo s podporou rukou. Temperamentní sokolnice zapískala na píšťalku, sehnula se k lavičce, nadskočila, hekla – a zůstala v předklonu. V pravém úhlu se také odbelhala z tělocvičny a podle neověřených zpráv tak strávila i dalších šest dní. Zbytek kurzu odcvičila mladá nadšená instruktorka s fistulkou, která se pohybovala výhradně drobnými poskoky.


Chtějí mi odborníci tvrdit, že bez kroužků budou moje děti zaostalé? Že budou mít zakrnělé svaly? Že nebudou umět plnohodnotně používat mozek? Že tak zabiji jejich hudební cítění? A víte co? Já to risknu!