Jestli se vám chce, klidně mi vykládejte, že jste od okamžiku, kdy vaše dítě vyřklo první slovo, nepátrali po známkách jeho nesporné geniality. Já se na oplátku budu tvářit, že vám to věřím. A pak se všichni kolektivně propadneme do pekla pro nepolepšitelné lháře.
Organizátoři nejrůznějších
kroužků pro smráďata starších tří měsíců už to dávno
pochopili. Zkombinovali touhu rodičů objevit ve svém uječeném
potomkovi utajeného génia (někdy tak dokonale utajeného, že by k
jeho objevení bylo zapotřebí důlní vrtačky) a zoufale ubíjející
nudu stereotypní mateřské dovolené - a udělali si z toho prima
kšeft. Sežrala jsem jim to i s navijákem.
Už v porodnici mi podstrčili letáček,
formulovaný tak šikovně, aby zacílil na rozjitřené poporodní
hormony a dal jim tvrdou ránu na solar. „Chcete, aby vaše dítě
milovalo vodu? Aby si posílilo svaly? Aby se z vašeho miminka stal
vynikající plavec? Potom si musíte objednat naši instruktorku,
která vás naučí plavat s miminkem ve vaně!“ Plavání ve
vaně?! Doposud jsem měla vanu spojenou pouze s hověním si v
levandulové pěně, ale copak jsem nějaká necitelná krkavice,
abych nechala své překrásné miminko zakrnět a riskovala, že
nebude moci plnohodnotně používat všechny svaly?! Zatímco jsem
nad tou představou ronila hormonální slzy, druhou rukou jsem
vytáčela vytáčela číslo z letáčku.
Instruktorka byla velmi klidná paní,
která p-o-m-a-l-u m-l-u-v-i-l-a a stejným tempem se i hýbala.
Celou dobu, co máchala mimino v napuštěné vaně, jsem měla
pocit, že v následující vteřině upadne do kómatu. V duchu jsem
si připravovala hmaty, kterými budu tahat z vany topící se dítě,
a druhou rukou poskytovat první pomoc instruktorce, která si
rozrazí hlavu o pračku. A celou tu dobu Kuba řval jako protržený,
takže jediné, co si reálně posílil, byly hlasivky. Výsledkem
celé té taškařicce byly dramatické účty za vodu (zejména když
máte doma vanu rozměrově podobnou malému bazénku), silně
nepobavené mimino a zpruzelá matka.
Pak nastal čas na cvičení s kojenci.
Na tomto místě bych ráda zdůraznila, že trpím vrozeným odporem
k šišlajícím dospělým lidem používajícím infantilní
zdrobněliny. Od první minuty bylo tedy jasné, že se poskakující
diblík, který kurz vedl, a fistulkou na nás ječel, abychom „ty
naše broučínky zvedli na ručinkách táááákle vysokánsky“,
nestane mojí nejlepší kamarádkou. Navíc jsem si připadala
poněkud slabomyslně, když jsem se plazila po parketách, ve snaze
napodobit píďalku, housenku, nebo co to bylo. Válela jsem sudy se
svíjejícím se miminem na břiše a nekonečné hodiny jsem
proležela na zemi před látkovým tunelem. Plácala jsem dlaní do
podlahy a snažila se (marně!) přimět ječící dítě, aby tou
zatracenou věcí prolezlo. Byly to bezpochyby velmi plodné dny a
raději si nechám udělat lobotomii bez narkózy, než abych je
absolvovala znovu.
Rozhodla jsem se ale nevzdat a dopřát
svému potomkovi hudební vzdělání. Ostatně třeba v něm dřímají
utajené hudební sklony (byť řeže s hračkami do nábytku
očividně zcela mimo jakýkoli rytmus) a jednou nás budou dobře
živit jeho koncertní turné. Tím jsem se také utěšovala, když
jsem platila předražené cédéčko a obrázkový sešit, který
Kuba během první lekce částečně rozžvýkal a částečně
počmáral, takže jsem na dalších hodinách marně dumala, jestli
je na obrázku holčička Žanetka, nebo kravička Běta.
Zpívání Kubu očividně zaujalo.
Trochu nepříjemné bylo, že zpíval něco úplně jiného a
spolehlivě jindy než ostatní děti. Všimla jsem si, že to
neznervózňovalo jenom mě, ale i učitelku a ostatní rodiče. Asi
by to bylo o dost snesitelnější, kdyby si na každé hodině do
zblbnutí nehulákal popěvek: „Óóóó, sexy lejdy!“, který
odposlouchal bůhvíkde. Protože já přísahám, že tohle si fakt
při drhnutí záchodu neprozpěvuji!
Kuba byl suverénní hvězdou (a věřte,
že to není vždy pozitivní označení) hudebního kroužku do toho
dne, než ho z jeho výsostného postavení sesadil syn vystajlované
matky typu „kikina.“ Zatímco dokonalá matka zkoumala detaily
své dokonalé manikúry (a my ostatní cuchty klopily zraky ke svým
okousaným nehtům), její syn si stáhl značkové džínečky,
přinesl si z hracího koutku úděsnou hračku, která se prodává
pod názvem „mluvící hrnec“, a vykadil se do něj. Princip
mluvícího hrnce spočívá v tom, že se do něj vkládají různé
tvary a tahle příšernost je uječeným hlasem komentuje. K tomu
hraje vlezlé melodie, které pak nemůžete dostat z hlavy další
tři dny. Takže v okamžiku, kdy značkový chlapeček mocně
zatlačil, zaplnil celou místnost nejen pronikavý odér, ale i
jásavý hlas: „Různé barvy v hrnci mám, trojúhelník dovnitř
dám! Hvězda, srdce, kruh je tam, taky čtverec - HAM!!“ Soukromě
mám dojem, že nejspíš to byl ten důvod, proč už se v hudebním
kroužku matka s vuittonkou nikdy neukázala.
U cvičení pro starší děti jsem si
dávala pozor na to, kdo kurz povede – další diblík s fistulkou
by mě mohl stát duševní zdraví. Hned první hodina mě
přesvědčila, že jsem si vybrala dobře. Zhruba šedesátiletá
instruktorka, bývalá sokolnice a sympaťačka, nešišlala a
temperament jí stříkal i z uší. Cvičilo se ve školní
tělocvičně s pomocí klasických nářadí – žíněnky,
lavičky, švédské bedny... Znáte to. Cvičitelka naplánovala pro
děti opičí dráhu a okamžitě se jala předvést její provedení.
Začínalo se přeskokem přes lavičku snožmo s podporou rukou.
Temperamentní sokolnice zapískala na píšťalku, sehnula se k
lavičce, nadskočila, hekla – a zůstala v předklonu. V pravém
úhlu se také odbelhala z tělocvičny a podle neověřených zpráv
tak strávila i dalších šest dní. Zbytek kurzu odcvičila mladá
nadšená instruktorka s fistulkou, která se pohybovala výhradně
drobnými poskoky.
Chtějí mi odborníci tvrdit, že bez
kroužků budou moje děti zaostalé? Že budou mít zakrnělé
svaly? Že nebudou umět plnohodnotně používat mozek? Že tak
zabiji jejich hudební cítění? A víte co? Já to risknu!
Žádné komentáře:
Okomentovat