Geny jsou svinstvo, aneb von je celej ty!

Geny jsou svinstvo! A nikdo to neví lépe než já. Moje babička a někteří další příbuzní z této větve našeho rodokmenu dosáhli úctyhodné hmotnosti přes sto kilo. Vize metrákového těla a tykání si s prodavačkami v obchodech s nadměrnými velikostmi mě straší už od puberty. Právě tehdy začalo být totiž jasné, že moje rodná sestra může klidně denně spořádat osmnáct knedlíků a nepřibere ani deko. Zatímco v mém případě se stačí na buřta jen podívat a rázem se mi srazí všechno oblečení o dvě konfekční velikosti.

 Postupem času jsem se vzdala nerealistických předsevzetí typu, že mi někdy budou slušet slim džíny a omezila jsem svou snahu pouze na to, aby mi břicho nepředběhlo prsa. Stálo mě to značné úsilí a zdaleka ne ve všech životních obdobích se mi to dařilo. Když stehy mého oblečení sténaly a praskaly při každém pohybu, odvolávala jsem se na geny a velmi barvitě je proklínala. A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká.

 Můj manžel je ve společnosti vyhlášený tím, že za celý večer v hospodě pronese průměrně tři věty a z toho dvě patří číšníkovi, když si objednává pití. Výrazivem neplýtvá ani při vyjadřování emocí, takže pokud se mu něco nelíbí, objeví se mu mezi obočím výmluvná příčná vráska a temně zahučí: "nic moc." Několik hodin po porodu jsem s obrovskou láskou a pýchou pozorovala Kubíka, který vedle mě poklidně spinkal v postýlce. Když tu se mu najednou mezi očima objevila zlověstná příčná vráska, rozloupl oči a já jsem si v tom okamžiku byla stoprocentně jistá, že otevře pusinku a praví: "nic moc." Místo toho otevřel pusinku a začal vřískat. To sice můj manžel při projevech nelibosti obvykle nedělá, nicméně ta mimická podobnost byla neuvěřitelná. A mělo být ještě hůř.

Možná trpím touto úchylkou jen já, ale nevěřím, že ostatní rodiče nepátrají po rysech, které mají se společné se svým potomkem. Od prvních dnů Kubíkova života jsem se snažila vysledovat nějakou podobnost se mnou. Matkou, která ho v bolestech povila. Vzhled jsem záhy vyloučila, neboť každému, kdo právě neležel v kómatu, bylo na první pohled jasné, že můj syn je klonem svého otce. Zdědil po něm dokonce i tvar rukou (a to záměrně vynechávám takové podružné věci, jako je přesný odstín vlasů, očí, pleti atd.). Nechtěla jsem se ale vzdát a úpěnlivě pátrala po nějakých charakterových vlastnostech, které by se mohly promítnout z mého genetického materiálu. Třeba bude mít Kubík rád tulipány nebo chlebíčky s vlašákem.

 Netrvalo ale dlouho a začala jsem prohrávat i na tomto bitevním poli. Kubík totiž po svém otci, k mému nezměrnému žalu, podědil i vášeň pro cokoli, co má motor. A musím říci, že se mě skutečně osobně dotklo, že moje dítě začalo dřív než "máma" říkat "Honda." Pro někoho, jehož motoristické schopnosti se omezují na rozpoznání škodovky od trabanta, je to skutečně velká rána. A co teprve, když se jeho vyjadřovací schopnosti rozšířily a začal po mě na procházkách vyžadovat identifikaci značek a typů všech projíždějících aut. Zatímco jiné děti žasly nad ptáčky, broučky a kytičkami, Kubíka dostával do varu Renault, Fiat a Opel. Místo večerníčku sledoval (a stále sleduje) záznamy rallye a dětské divadélko kdykoli ochotně vymění za motokros.

 Podtrženo, sečteno: Moje dítě, které jsem devět měsíců obětavě nosila v břiše, porodila ho a dýchala bych za ně, po mně zdědilo odstávající uši, a mimořádnou příchylnost k citronové zmrzlině. A tím to končí. Všechno ostatní mu předal jeho otec. Podtrženo, sečteno: Geny jsou svinstvo!