pondělí 8. února 2016

Rýmička a kašlíček, aneb s dítětem u doktorky


Naše pediatrička je skvělá. Dělá doktorku už dostatečně dlouho na to, aby dokázala s klidným obličejem čelit hysterickým matkám, které se domnívají, že pupínek na pravém předloktí jejich sladkého děťátka je neklamnou předzvěstí malárie. Nechá mě vždycky vymluvit dostatečně dlouho na to, abych měla pocit, že jí moje dramatické líčení Kubova blinkání připadá jako ta nejzajímavější věc, kterou v posledních pěti letech slyšela. Bez mrknutí oka vyslechne můj odhad diagnózy (ve většině případů úplně mimózní) a konstatování, že jsem přecitlivělá blbka, si nechá pěkně slušně pro sebe.


A mimo to všechno proslula mezi komunitou matek svou nechutí předepisovat léky. Miluje metody našich babiček a mezi její nejoblíbenější patří horká vařená brambora přiložená na dětský hrudníček v rámci lepšího odkašlávání, lipový čaj a proplachování nosu slanou vodou. Pro zvýšení efektu přihodí nějaký volně prodejný sirup a sbohem a šáteček. Tento postoj vede k značně ambivalentním reakcím matek, které by si v ordinaci nejraději vyškubaly polovinu vlasů, jen aby získaly pro své „strašlivě nemocné“ potomky nějakou účinnější medikaci. Nicméně jakmile jejich ratolestem trochu odlehne, s velikým gustem se prsí před ostatními rodiči, že ony tedy své děti antibiotiky necpou a raději věří své intuici a zdravě vybudované imunitě dítěte. A ještě ty naivky věří, že se kvůli téhle nehorázné lži nepropadnou do pekla mezi militantní biomatky.

Jsem samozřejmě už dávno zkušenou matkou (a jestli to někdo bude chtít rozporovat, nechám ho pokousat vzteklým dítětem), takže když začal Kubík pokašlávat, řídila jsem se heslem: Když si nebudeme chorob všímat, přestane je to bavit a pěkně v tichosti odejdou. Ale na tichý odchod to moc nevypadalo. Spíš se zdálo, že si jedné noci vyplivne plíce a přijde nám je ukázat. Čas bezpochyby nazrál k návštěvě doktorky.


My, zkušené matky, víme, že před odchodem z domu na dobu delší než pět minut, je potřeba vybavit se podobně, jako kdybychom se chystali na týden na výpravu za polární kruh. Takže několikakeré náhradní oblečení, lehká a výživově hodnotná strava, pitný režim, zábavné prvky a samozřejmě dostatek úplatků, které zacpou vřešťanovi pusu. Takto vybaveni vcházíme do dlouhé chodby, kterou se přichází do čekárny pediatričky. Do čekárny jsou otevřené dveře a skrz dveře ordinace prosakuje tak příšerný jekot, že získávám dojem, že se doktorka začala specializovat na amputace bez umrtvení.


Kubík má značně vyvinutý pud sebezáchovy, takže se obrací na fleku: „Nepudu!“ Přesvědčuji, přemlouvám, nasazuji bezstarostné trylkování, ze kterého dostávám křeč do mimických svalů. Přecpaná taška mě řeže do ramene, v bundě je mi vedro a po čele mi začínají stékat kapičky potu. Dítě nasazuje sveřepý výraz a zarývá patičky do lina. Je jasné, že diplomacie je úplně k ničemu a nastupuje hrubá síla. Je to kdo s koho a vypadá to, že ve finále nebude naším problémem tuberácký kašel, ale vykloubené rameno. Za normálních okolností by mě znervóznilo, že do přecpané čekárny vpadneme s úděsným řevem, ale tady už je stejně tak hlučno, že si toho snad nikdo ani nevšimne.


Svlékám sebe i svíjejícího se vřešťana, který uraženě stojí u dveří (očividně si jistí únikové cesty), a vyčerpaně se vmáčknu na lavici mezi šišlající matku s batoletem a otráveného puberťáka bez doprovodu. V rohu čekárny se dvě děti řežou dřevěnými kostkami vzájemně do hlavy. Jejich matky jsou v družném rozhovoru a jen občas svou společenskou konverzaci přeruší něžným pokáráním: „Jaroušku, nešťourej Radečkovi do toho očička, bude ho bolet!“ V rohu sedí matka s dítětem, které má silně podezřelou vyrážku – něco mezi neštovicemi a morem. A pak je tu ještě tatínek, businessman, v perfektně padnoucím obleku, datlující střídavě do notebooku a nervózně pošilhávající na telefon. Očividně k němu patří pozoruhodná holčička, která má v puse nacpané konce obou blonďatých copánků, a kromě jejich usilovného žižlání se ani nehne a nevydává žádné zvuky.


Kuba usoudil, že už svou zhrzenost dal najevo dostatečným způsobem, vcucne slzy zpátky do očních jamek a vyráží do akce. A samozřejmě k těm dvěma. Snažím se ignorovat trojnásobně zesílený řev. Vlastně bych se nejradši odhmotnila a vznášela se nad svým tělem jako nezaujatý pozorovatel. Ale to dost dobře nejde, když na mě zprava doléhá „ale jéjejéjejéje, ty jsi se bacinkal do ručičky, ty chuďátko moje nebohý!“ (projev matky ke zhruba dvouletému dítěti) a zleva „Vžuuuum! Vrrrr! Křach! Řach!“ (puberťák začal smažit na telefonu vysoce akční hru). Jeden ze spratků se pokusil Kubu skalpovat, čímž si vysloužil pastelku vraženou do ucha. Kdybych nebyla tak dobře vychovaná, začala bych se zlomyslně pochechtávat. Na zádech mi stydne pot.


Businessmanovu holčičku výjev tak zaujal, že se zapomněla a vcucla špičku oslintaného copánku příliš hluboko. Okamžitě se začne dávit, čehož si její zaměstnaný otec ani nevšimne a já se kochám představou, jak mu poblije monitor. Kuba opustil svou roztomilou společnost a nebezpečně se blíží k dítěti s vyrážkou. Bleskově se vymršťuji (a při té příležitosti rozkopnu celý obsah své objemné tašky po podlaze čekárny), abych Kubu odlovila dřív, ještě než stihne chytit lepru. „Ale, ale, podívej se, jak se to tetě rozsypalo,“ švitoří matka zprava. Přemýšlím, co by se stalo, kdybych jí kopla do holeně. Pod pronikavými pohledy veškerého osazenstva sbírám všechny propriety a doufám, že si nikdo nevšimne tampónu zakutáleného pod protější lavici, který už zkrátka nemám nervy vyšťourat. Takže se tvářím, že vypadl někomu jinému (nejspíš businessmanovi, když leží pod ním, že?!).


Do ordinace vchází žižlající holčička. Kuba mi sedí na klíně a je plně zaujatý puberťákovým vražděním vesmírných příšer, nebo co to je. Zaujme se tak dokonale, že zapomene na základní potřeby a počůrá se. Ještě, že mám s sebou tolik náhradního oblečení. Trochu smutné je, že pro sebe žádné nemám, takže to ve finále vypadá, jako kdybych inkontinencí trpěla já. Už tak hutný odér zahušťuje nezaměnitelné aroma moči. Dítě s leprou se také přišlo podívat na vražedné orgie našeho souseda. Kruci, příště si s sebou musím vzít protichemický oblek. Puberťák, zřejmě povzbuzen tak četným publikem, se dostal do ráže a zapojil se do hry celým tělem. Inkasuji tvrdý úder loktem do žeber a jako náplast „Sorry!“ zabručené pod ty čtyři vousy, co mu raší pod nosem.


Z ordinace vychází holčička s copánky v puse s otcem ťukajícím zběsile smsku. Zajímalo by mě, co přesně uvnitř dělali. Vypadá to tak trochu na časovou smyčku. Dovnitř vchází leprózní dítě. K mé obrovské úlevě. Jen doufám, že sem nevtrhne komando specialistů na biologické zbraně dřív, než na nás dojde řada. „Vžžžžžum! Bum! Šššššvih!“ „Myšáčku, miláčku, berušinko moje, nepapej to blátíčko!“ Buďte ujištěni, že kdyby moje dítě nemělo náběh na tuberu, nikdo by mě tu ani nezahlédl.


Kuba má hlad. Vytahuji přesnídávku. My, zkušené matky, kupujeme ty v praktických kapsičkách, které se dají vymáčknout přímo do pusy a minimalizuje se tak riziko pokecání. Kuba ji ovšem stihne zmáčknout dřív, než ji přiblíží ke rtům – a samozřejmě na moje džíny. Takže my, zkušené matky, vypadáme nejen, jako že jsme se pomočily, ale také že jsme se pozvracely.

Dovnitř jde puberťák. Za dvě a půl vteřiny je venku. Snaha ulít se ze školy očividně nevyšla. Čekám, která z matek spratků, aktuálně narvaných pod lavicemi, půjde jako další. Vzhledem k tomu, že se nic neděje, přerušuji jejich hovor uprostřed líčení, jak „ta Miluška to má teda fakt blbý“ a přízemním dotazem, kdo je na řadě. Ukazuje se, že matky byly odbaveny již před hodinou a teď už si v čekárně jen povídají a nechávají si děti hezky pohrát. No vida!


Konečně jsme připuštěni. Paní doktorka se podezíravě dívá na moje džíny. Očividně přemýšlí, jestli se ze mě stala bezdomovkyně, nebo se právě vracím z vydařeného tahu. Odmítám se pouštět do potupného vysvětlování čekárnové anabáze. Místo toho raději líčím Kubův kašel tak dramaticky, že očekávám, kdy mě doktorka požádá, abych jí ukázala kapesník s krvavými skvrnami. Vyloženě mě zklame, když se spokojí s pouhým poslechem (při kterém se jí dítě snaží vytrhnout stetoskop z uší) a prohlídkou krku (dítě se jí snaží ukousnout prst – naštěstí neúspěšně). Situace spěje k vyvrcholení. Teatrální pauza, hluboký nádech, vteřina napětí – a hádejte co? Jdu domů vařit bramboru!