V ZOO, aneb jestli chcípne, tak uvidíš!

Znáte takovéty okamžiky, kdy si řeknete, že si uděláte s mrňousem príma den, rozvinete jeho omezené obzory, dodáte jeho životu nový rozměr, konečně ho odlepíte od televize a vyrazíte... hmm, dejme tomu... do ZOO? A znáte takovéty okamžiky, kdy se vám chce tlouct hlavou do zdi a opakovat posvátnou mantru: „Jsem debil! Jsem debil! Jsem debil!“ ? Vyrazili jsme do ZOO – a ano, jsem debil!

V něžných pastelových tónech jsem si malovala, jak se budeme procházet mezi výběhy zalitými sluncem, zvířata budou v podstatě stát frontu na to, aby nám mohla ukázkově zapózovat co nejblíž plotu. Samozřejmě čistě náhodou potkáme strašlivě hodného (a čistě náhodou také strašlivě pohledného) ošetřovatele, který nás (jen tak ze sympatie, kterou k nám na první pohled pocítí) nechá nakrmit nějaké roztomilé zvířátko – dejme tomu slona. Pak si dáme v idylické atmosféře něco báječně zdravého a chutného (no dobře, tak jenom chutného) k obědu a za Kubíkova okouzleného štěbetání a plni zážitků se budeme vracet domů.

Mělo mě to varovat hned od začátku. Kubův podezíravý pohled typu „ježišikriste, co sis to zase vymyslela,“ nevěstí nikdy nic dobrého. A taky, že jo! Dnešní den je ve znamení hesla: Z pyžama se nepřevléknu, ani kdyby ses přede mnou plazila po kolenou. Má na to takový hezký fígl, kterému soukromě říkáme mořská hvězdice – a totiž, že roztáhne ruce a nohy co nejvíc do šířky a zatuhne. V pozici mořské hvězdice je naprosto vyloučeno cokoli mu obléknout nebo svléknout, aniž byste mu něco zlomili. Dobrý je, že tuhle pozici neudrží dlouho (je totiž poměrně náročná). Blbý je, že už teď máme zpoždění, protože jsem si tak nějak myslela, že bychom tam mohli být hned na otevíračku a zaparkovat přímo před vchodem. Dítě se tváří zarputile, já přemlouvám. Dítě se ani nehne a kouká skrze mě, já nabízím úplatky. Dítě řve, já řvu. Dítě vříská, já vyhrožuju. Dítě je konečně převlečené, já jsem zpocená až na patách.

Házím asi tak tunu nezbytných věcí do tašky a dovoluji si ještě odběhnout na záchod. Velká, velká, přímo školácká chyba! Během té minuty a půl stihl Kuba všechno z tašky zase vyházet, kompletně vytahat a částečně rozžvýkat balení vlhčených ubrousků a rozšlápnout tubu s krémem na zadek. Sakra, copak každý existujeme v jiném časoprostoru? Vždyť jsem se došla jen vyčůrat! Takže zase všechno zpátky, převléknout punčocháče nacucané mastným krémem, alespoň rámcově vytřít krémové ťápoty na dlaždičkách. Za velkého řevu a spousty úplně zbytečných výchovných pouček se přesouváme konečně do auta a vyrážíme. Jsem tak zdrchaná, že už teď nechci nic jiného, než posadit se před televizi. Kouzelná školka s Fanynkou by zcela vyhovovala mému současnému intelektuálnímu rozpoložení.

 

Přes ZOO samozřejmě už žádná volná místa k parkování nejsou, protože je naprosto jasné, že když sem vyrazíme my, bude to v ten den, kdy sem míří i půlka republiky. Parkujeme asi tak kilometr a půl od vchodu, ale to přece vůbec nevadí, protože tam svižnou procházkou s kočárkem budu za pár minut. Jenže to by musela existovat nějaká živá síla, která by přesvědčila Kubu, že si má do toho kočáru sednout a taky tam zůstat. Šourá se vedle rychlostí slimáka v kómatu, zkoumá každý lísteček, sbírá vajgly a snaží se přejet všechny přítomné brouky a mravence svým modrým miniautíčkem – tuším, že je to BMW (anebo také možná ne). Cesta ke vchodu nám trvá třicet devět minut, fronta mezitím narostla o další kilometr.

 

Je asi zbytečné pitvat rozkoš čekání ve frontě se silně zpruzelým dítětem. Když se konečně probojujeme za bránu, přemýšlím, kdy jsem mohla připadnout na tak slabomyslný nápad vzdálit se na víc než sto metrů od našeho hřiště. Prosluněná idyla v pastelových barvách se jaksi nekoná. Všude je bláta, že by ho mohli prodávat, a zvířata taky nevypadají, že by se chtěla přetrhnout, abychom je mohli šmírovat zblízka. „Hele, Kubíku, opička!“ Ukazuji na cosi vzadu ve větvích, co by taky klidně mohlo být mísou koblih, ale píšou, že opice, tak jim teda budu věřit. „Vrrr, brrrm,“ jezdí evidentně fascinované dítě angličákem po zábradlí výběhu. V ukazovaném směru nezvedne ani oči. Přesouváme se o pár metrů dál. „Klokánci, Kubíku, hop hop!“ Klokani vypadají, že dřív začnou kokrhat, než aby poskočili, tak místo nich skáču já ve snaze zaujmout juniora – radši si ani nepředstavuji, jak přitom vypadám. Dítě zmerčilo automat na čokoládové tyčinky, ostře oranžové džusy, modré bonbóny a podobně zdravé pochutiny. Klokani se mohou jít vycpat. Teď už by si jich nevšiml, ani kdyby začali zpívat koledy a tančit kankán. Zbytek sil spotřebuji na to, abych dítě odtáhla z dohledu automatu. Ať žije rozšiřování obzorů!

Další výběh Kubu fakt zaujme: „Co to je za zvíře, mami?“ Kristova noho, to se musí ptát zrovna na něco, co se jmenuje Sitatunga?

„To je taková jakoby koza,“ zkouším to.

„To se jmenuje koza?“

„No, ne přesně koza. Je to taková jakoby koza.“

„A jak se to teda jmenuje?“

No tak, jak chceš. Máš to mít! „Sitatunga!“

Kuba si to slovo okamžitě zamiluje, poskakuje pryč a vesele si prozpěvuje: „Sitatunga, sitatunga, stará pumpa, stará pumpa!“ Nejdřív mi to přijde docela roztomilé, ale po deseti minutách mám pocit, že mi ten popěvek propaluje díru do hlavy.

 

Výběh psů ušatých je obehnaný plotem z plexiskla, který končí ve výši očí Kuby. To je neodolatelná výzva. Jezdí po plotě autíčkem nahoru a dolů. „Kubo, nejezdi po tom, spadne ti to tam... kruci, kam jsem dala ty rukavice?... Kubo, říkám ti, abys...“ Buch! Samozřejmě mu tam ten zatracený angličák spadl. Psi ušatí, kteří doteď apaticky leželi v koutě a tvářili se, že jsou po smrti, zbystřili a běží prozkoumat nové, nečekané zpestření. Modré BMW je mimořádně zaujme a každý z nich ho asi nutně potřebuje, protože se o něj začínají rvát. Kuba je konečně skutečně zaujatý. Bohužel v poněkud jiných souvislostech, než bych si představovala. Nejprůraznější z psů ušatých ukořistil autíčko a odbíhá s ním do odlehlého kouta, kde ho začíná zahrabávat.

 

Nevím jak vy, ale tohle není úplně standardní situace, kterou bych řešila každý dne. Co mám, do pytle, dělat v okamžiku, kdy pes ušatý žere modré BMW mého syna? Rychle se vydávám hledat nějakého zaměstnance ZOO, ječící dítě táhnu smykem za sebou. Nacházím apatického chlapce neurčitého věku, který nese misku červů (což se poněkud liší od mé původní představy, jak si zaflirtuji se sexy ošetřovatelem při krmení slonů).

„Prosím vás, synovi spadlo autíčko do výběhu psů ušatých“

„A vy ho chcete zpátky? Já teď nemám čas!“

„To ne, ale mám strach, aby se těm zvířatům něco nestalo.“

„Fňuk, fňuk. Mááámííí, já chci autíčko!“

„Ale těm se nic nestane. Já ho pak vyndám.“

„Mááámí...“

„Oni si ho už zahrabali. Nechcete alespoň ukázat v kterých místech?“

„No tak vidíte, když je zahrabaný, nechte ho odpočívat v pokoji.“

„Sitatunga, stará pumpa.“

Vzdávám to. Koneckonců já jsem se snažila. Zbytek návštěvy jsem dost nervózní. Neustále čekám, kdy se z tlampačů ozve hlášení ve stylu: „Žádáme matku, jejíž spratek hodil modré BMW do výběhu psů ušatých, aby se dostavila do kanceláře zoologické zahrady a uhradila tři sta tisíc za uhynulé zvíře.“ Na oběd zbaběle rezignuji. No co, můžeme si dát doma housku. Kdo by chtěl také jíst pořád vidličkou a nožem?! Vyklopýtám ze ZOO. Kupodivu bez toho, aby mi kolem zápěstí zacvakla pouta.

 

Připoutám Kubu do sedačky. Jakmile nastartuji, začne se zezadu v pravidelných intervalech ozývat – hádejte co. Ano, zcela správně. Po čtvrt hodině jízdy s popěvkem „Sitatunga, stará pumpa“ zcela vážně uvažuji o tom, že to otočím a poprosím někoho v ZOO, jestli by mě nemohli zatknout, nebo alespoň přechodně umístit do nějakého prázdné klece.

Jo a mám ještě vzkaz pro paní v červené bundě, co stála před námi ve frontě na vstupenky: Asi už jste objevila ty fleky od čokolády na svých zádech. Vím, že to není správné a měla jsem se přiznat na místě. Hluboce se stydím, upřímně se kaji, ale jsem jen zoufale unavená a zbabělá matka. O to víc dám na charitu. Fakt.