neděle 14. února 2016

Drobné dětské lži, aneb upadne ti nos!


V době, kdy byl internet ještě v plenkách, pracoval v jisté nejmenované redakci jistý nejmenovaný redaktor, který měl na starosti rubriku počasí. Kromě tuzemských meteorologických zpráv bylo jeho úkolem i zjišťování toho, jaké počasí panuje ve světových metropolích, kteréžto informace vyšly druhého dne v tisku. Jednoho krásného dne se konala obvyklá redakční porada a meteorologický redaktor, který se už od začátku tvářil, jako kdyby ho bolelo břicho, zvedl zmučeně ruku a pravil: „Já už to nevydržím! Musím se vám k něčemu přiznat. Já si to celé už několik let vymýšlím!“


Zavládlo všeobecné pozdvižení a všichni se logicky dožadovali vysvětlení. Jak vymýšlí? Co vymýšlí? Jak to vůbec myslí? Redaktor XY přemožený záchvatem upřímnosti poodstoupil k oknu: „No normálně. Tady z toho okna se každé ráno vykloním a řeknu si: Hmmmm, jak by asi zítra mohlo být v Londýně? To bude tak něco kolem patnácti. A Tokio vidím tak na dvaadvacet a zataženo!“



Kromě toho, že tahle minihistorka ukazuje na důvěryhodnost médií, spolehlivost předpovědí počasí a určitě z ní plyne spousta dalších morálních poučení, už několik let marně přemýšlím, proč se ten nebožák vlastně přiznával. Od té doby, co jsem se stala matkou, se staly lži běžnou součástí mého života. Tedy, ne že bych předtím nelhala. Nicméně, coby bezdětná, jsem obvykle neměla potřebu tvrdit, že ta čokoláda od babičky zřejmě sama od sebe vysublimovala (pokud tedy vůbec kdy existovala, že ano?). Neobtěžovala jsem své vrstevníky předstíráním existence Ježíška. A když jsem za volantem zařvala na toho osla v modrém Opelu, nemusela jsem potom zadním sedadlům vysvětlovat, že jsem vůbec neřekla kretén, ale že jsem jen toho prima pána upozorňovala, že je tu obtížný terén.


Za těchto podmínek by bylo samozřejmě naivní předpokládat, že mé vlastní děti budou jako čisté a nevinné jako lilie a od každé lži se budou štítivě odvracet. Jen jsem nečekala, že to přijde tak brzo.


Na lži jsem začala narážet prakticky ve stejném okamžiku, kdy Kuba vyřkl svá první slova. Nemyslím tím osvědčenou trojkombinaci „Já ne! To samo! To už bylo!“, coby automatickou odpověď na jakoukoli rodičovskou snahu vypátrat viníka. U těch jsem alespoň chápala motivaci. Najednou tu byly tuny lží, kterými se naše dítě zjevně pouze bavilo a ozvlášťnovalo svůj beznadějně nudný život. Začalo to tím, že na nevinnou otázku svého otce, který večer vyzvídal, jak se jeho potomek měl celý den, Kuba stoicky odpověděl: „Špatně! Pokousal mě vlk!“ A pak otráveně odešel středem, aby bylo jasné, že ho podobně dementní otázky už skutečně unavují. Za ním zůstalo rodičovstvo s lehce pokleslou čelistí. A pokračovalo to ve stejném duchu.



Dodnes si také pamatuji, jak se učitelka v jesličkách v rámci společenské konverzace zmínila, že je zvláštní, že ač je Kuba z tak výrazně muzikantské rodiny, sám je hluchý jako poleno. Zaujala mě zejména poznámka o našich domnělých hudebních sklonech, protože můj manžel zpívá pouze v případě, kdy je tak opilý, že už nemůže mluvit. Já sice zpívám velmi ráda, ale tak strašně špatně, že bych se uplatnila u husitů, kteří zaháněli zpěvem své nepřátele. Zeptala jsem se tedy (značně podezíravě), z čeho tak paní učitelka usoudila. Ukázalo se, že jí Kuba celé dopoledne líčil, jak jeho babička (která v životě nedržela žádný hudební nástroj v ruce) fenomenálně hraje na trubku. I když mě představa babičky s trubkou dost zaujala, v rámci upřímnosti jsem opatrně zchladila učitelčino nadšení a doporučila, že nesmí našemu dítěti všechno věřit, protože si příšerně vymýšlí. Učitelka lehce posmutněla (očividně s rozplývající se vidinou rodičovského orchestru), ale pro jistotu se ještě zeptala: „Rozumím tomu tedy dobře, že ani vy nehrajete na bubny, že?“ Dodnes se nemohu zbavit dojmu, že jsem se stala příčinou jednoho z nejvýraznějších zklamání její kariéry.



Postupem času jsem se naučila všechno, co Kuba říká, dělit zhruba tak osmi a ještě to párkrát ověřit, abych se dobrala alespoň přibližné představy o realitě. Nekonečné vymýšlení jsem začala brát jako danost, podobně jako třeba barvu očí. A i když jsem doufala, že modré oči mu zůstanou, stejně tak jsem doufala, z vymýšlení snad vyroste dřív, než absolvuje první přijímací pohovor do zaměstnání.


Pak jsem ho jednoho dne po obědě uložila do postýlky v dětském pokoji. Jeho oblíbená plyšová opice odpočívala vedle něho a všude vládl klid a mír. Až do té doby, než Kuba zavolal: „Mamí, na mě prší!“ Každá matka moc dobře ví, že všechny děti na světě by si raději nechaly bez umrtvení odoperovat slepé střevo, jen aby se nemusely věnovat odpolednímu spánku. Ale já jsem přece zkušená matka, na mě si s tak chatrnou výmluvou nepřijde! Takže jsem přes dveře zaječela zpátky, ať kouká okamžitě spát, a doplnila své prohlášení několika šťavnatými výhružkami. Chvilku bylo ticho a pak Kuba opět fňukavě zopakoval, že v pokojíku prší. Měla jsem pocit, že mi adrenalin začne stříkat i z uší. To už ale fakt přehání! Za chvíli bude tvrdit, že ho ze spaní ruší Frankenstein a sedm trpaslíků. Sytým hlasem hysterické matky jsem zaječela, že už toho mám vážně dost a v duchu začala přemýšlet o dětském psychologovi, který by dokázal zvládnout dítě – patologického lháře. Přes zavřené dveře dětského pokoje ke mně doléhalo Kubovo podrážděné brumlání. Jako správný šmírák jsem přitiskla ucho na dveře a zaslechla, jak si sám pro sebe mumlá: „Tak já teda nevím, co mám dělat, když už to teče i na opičku!“ To vše doprovázené zvukem šplouchání a kapání. Rozrazila jsem dveře a udělalo se mi lehce mdlo – sousedům o patro výš praskla trubka a ze stropu do přímo do Kubovy postýlky crčely pramínky vody.



Z toho všeho plyne hned několik ušlechtilých poučení: 1. Občas není od věci věřit dítěti i v situacích, které se jeví zcela jednoznačně jako absurdní nesmysl. 2. Promočená plyšová opice vysychá na ústředním topení přesně tři a půl dne. 3. Představa, že vám děti někdy přestanou lhát a vymýšlet si je podobně naivní, jakože letos dostanete Nobelovu cenu za mír. 4. A víte co? Je to vlastně úplně jedno.