středa 2. března 2016

Hračky, kam se podíváš, aneb No limit!


Drazí výrobci hraček, samozřejmě chápu, že musíte také něco jíst a za něco jezdit na dovolenou, ale už jste mě stáli tolik nervů, že dost často přivolávám na vaši hlavu lepru, mor a choleru. Samostatně i v této kombinaci. Je mi líto, ale je to tak.


Kdyby to bylo na Lukášovi a jeho spartánské výchově, hrálo by si naše dítě se třemi oblázky, pěti borovými šiškami a několika klacíky. Můj muž nikdy absolutně nepobral, k čemu jsou dobré všechny ty vysoce edukativní, zběsile barevné, ozvučené a naprosto nepraktické hračky. Já jsem to naopak chápala velmi dobře a podle toho to také u nás doma vypadá. Už v těhotenství jsem ignorovala dobře míněné rady, že mimino dostane darem tolik hraček, že si na ně budeme muset najmout další sklepní kóji, a s zavlhlýma očima se předzásobila předraženými pískadly, chřestidly, mačkadly, natřásadly, šoupadly a dalšími nasíradly.


Za dlouhých zimních večerů, kdy jsem seděla na gauči se svým megabřichem a šesti bradami, a cpala do sebe další tabulku čokolády, jsem si představovala tu překrásnou idylu. Zhruba něco ve stylu: mimino se doplazí k tomu barevnému šaškovi, obejme ho a od toho okamžiku to bude jeho nejlepší kamarád, kterého nedá ze své něžné ručky – já a růžovolící batole stavíme věž z látkových (a tedy naprosto bezpečných) kostek a přitom si povídáme, jaké zajímavé výjevy, jsou na nich vyobrazeny (batole mě přitom několikrát spontánně líbne na tvář) – já a můj syn jsme si postavili dráhu pro dřevěné vláčky (dodnes pátrám, jestli v nich nejsou zabudované nějaké platinové součástky, protože jinak si jejich cenu nedokážu vysvětlit) a za tichého pobrukování s nimi převážíme ony látkové kostky.


Realita se rovnala skoku z pátého patra na betonový chodník. Mimino při pohledu na šaška vyvedeného v psychedelických barvách dostávalo skoro psotník, řvalo jako zjednané, a když konečně po mnoha měsících svůj strach překonalo, na oplátku mu ukouslo nohu. Látkové kostky ohodnotilo růžovolící batole jako nebetyčnou blbost, sabotovalo je hned od začátku a dožadovalo se tvrdých dřevěných kostek, které vídalo u svých kamarádů s normálními matkami. Když jsem zakoupila dřevěné kostky, skutečně jsem z nich postavila asi tak čtyři miliony věží, ale našeho malého génia ani omylem nezajímalo, že je na nich vyobrazen roztomilý zajíček chroupající mrkvičku. Zkoumal jedině ten správný úhel, ve kterém do věže praštit, aby při demolici udělala co největší bordel. Pokud se mi juniora náhodou podařilo odchytit a v podstatě násilím si ho k sobě přivinout (chlapečci uprostřed herního zanícení projevují pramalou ochotu k mazlícím tendencím matek), zarýval mi hrany kostek pod žebra – a ujišťuji vás, že jsou to sakra ostré hrany. Hra s vláčky se potom rozhodně neodehrávala za tichého broukání – ostatně viděli jste už někdy, aby si permanentně vykolejené a nabourané vlaky tiše pobrukovaly?!


No dobře. Uznávám, že v těchto případech nebude chyba tak úplně na straně výrobců hraček, ale v demoliční podstatě osobnosti našeho zlatíčka. To jsem ale ještě netušila, co bude následovat, až na scénu vstoupí ozvučené hračky. Reproduktory autodromu na Matějské? Pche! Co je to proti hasičskému autu vyhrávajícímu zběsilé melodie, které frčely na vesnických diskotékách v devadesátých letech?! Dost často jsem přemýšlela, jestli zastřelit dřív autory odrhovačky „No limit!“, nebo výrobce hraček, kteří ten béčkový hit ukradli, implementovali ho do té hasičské příšernosti a rozhodli se s pomocí této kombinace definitivně zlikvidovat jakékoli hudební cítění dětí a nervy jejich rodičů. A absolutně nejlíp mi z toho vycházela varianta postavit je ke zdi pěkně vedle sebe. Mimochodem dokážete si vůbec představit tu beznaděj, když ve tři ráno zíráte do stropu a klidně byste si byli ochotni upižlat nohu v koleni, jen abyste dostali z hlavy: „No, no, no, no, no, no, there's no limit!“??

Uřvané hasičské auto následoval plastový šnek s dementním výrazem a s nahraným projevem ušišlané čtyřicátnice předstírající, že je veselé batolátko. K tomu, aby začal vyhrávat vlezlé melodie o pěti tónech stačil sebemenší otřes, takže asi nemá cenu popisovat, jaké orgie se rozpoutaly, když jsem ho v záchvatu vzteku několikrát plnou silou nakopla.


A pak už to šlo v rychlém sledu: Umělohmotní panáčci, znázorňující nejrůznější bojovníky, superhrdiny a mutanty, které očividně navrhl někdo, kdo byl aktuálně v drogovém deliriu. Nicméně byly jich plné reklamy, jejich váha se zjevně vyvažovala zlatem a v kurzu zůstávali zhruba tak pět a půl dne. Stavebnice, jejichž kostky byly zjevně vyvinuty tak, aby se zaryly co nejhlouběji do bosého chodidla rozespalého rodiče, který se dopustil té osudové chyby, že se šel potmě vyčůrat. Záplava olezlých plyšáků, kteří pouštěli chlupy na potkání. Nebo měli naopak nesmyslně dlouhou srst permanentně slepenou mimořádně účinným klihem z přesnídávek, rozmačkaného banánu, čokolády a dětských slin (proti tomu je i starý dobrý Kanagon naprostý žabař) a nabývali tak poněkud punkového vzhledu.


Mohla bych pokračovat prakticky donekonečna, ale všechny tyto úděsnosti naprosto vybledly ve světle poslední dětské zábavy. Právě teď je čas, abych se zmínila o genetické poruše, kterou trpí oba dva mí muži – totiž závislosti, na čemkoli, co má motor, a je schopno vyvinout ucházející rychlost. Když dávají v televizi formule, rallye, nebo závody motorek, mohla bych vedle nich v obýváku vytrhat parkety a udělat z nich táborák – a klidně se s vámi vsadím o svou výplatu, že by to ani jeden z nich nezaregistroval. A protože můj manžel samozřejmě také (mimo jiné) jezdí na motorce, bylo jen otázkou času, kdy začne podobnou kratochvíli prosazovat i u juniora.


Kuba by přirozeně nejraději naskočil na motorku ještě dřív, než se naučil chodit, ale bohužel se narodil trapně úzkostlivé matce, které nepřipadají zlomeniny z motokrosu jako ideální dětská zábava. Nastala zajímavá situace, kdy se všichni chlapi (tedy Kuba, Lukáš a můj rodný otec) semkli proti mně a snažili se mě udolat přívalem argumentů, slibů a fňukání. Přestali, až když jsem se zmínila o potencialitě rozvodu a výprasku.

Pak jsme jednoho dne přijeli na víkend a dědeček oznámil, že má pro svého milovaného vnuka překvapení. Začalo mi lehce cukat oko a když jsem pochopila, že se překvapení nachází v garáži, přidal se i pravý koutek úst. V garáži stál malý moped. Ano, moped! Musela jsem několikrát usilovně zamrkat, abych si byla jistá, že se mi to nezdá a pomalu, na způsob rozjíždějící se sirény, jsem přecházela do ječáku. Jasně jsem řekla, že si nepřeji, aby můj chlapeček jezdil na motorce! Je na tom něco k nepochopení?!


Mužská trojkoalice se na mě podívala soucitným pohledem, jakým se díváme na mentálně zaostalé, a unisono pronesla: „To přece není motorka! To je MOPED!“ Takže když mi aktuálně mizí dítě (s lyžařskou helmou a chrániči z bruslí) v oblacích prachu a výfukových plynů, marně přemýšlím, co jsem měla kdy proti hrajícímu šnekovi. Koneckonců ty melodie nebyly zas tak špatný!