středa 23. března 2016

Dětský karneval, aneb peklo v sokolovně


Mohli jsme předstírat, že nic takového neexistuje. Že se to neslučuje s naším náboženským vyznáním. Že je to zdraví škodlivé, ba přímo ohrožující. Že na to nemáme čas, ani peníze. Ale stejně bylo jasné, že jakmile Kuba pobere trochu rozumu, bude chtít minimálně jednou do roka navštívit dětské maškarní. A už je to tady.

Nejprve jsem strávila hodiny a hodiny na internetu prolézáním nejrůznějších, většinou dost obskurních, e-shopů, nabízejících různé dětské kostýmy. Kromě toho, že jsem téměř dostala psotník ze všech těch fotek sladkých holčiček navlečených do kostýmů zdravotních sestřiček a princezniček v lascivních pózách (kdybych si to prohlížela na veřejnosti, umírala bych hrůzou, že mě obviní z pedofilie), dospěla jsem k názoru, že mému chlapečkovi bude nejvíc slušet nějaký roztomile legrační zvířecí kostým. Nemohla jsem se rozhodnout mezi chundelatým kuřátkem a překrásnou opičkou. Už jsem ho viděla na fotkách, které se stanou okrasou rodinného alba a za pár let se jim budeme společně smát.


Poněkud jsem ale podcenila sílu osobnosti našeho zlatíčka. Usazuji ho před počítač a rozhovor zahajuji otázkou, za co by chtěl jít. (Rozumějte, měl to být pouze řečnický dotaz. Jsem přece dospělá a dokáži své mrňavé dítě přesvědčit o čemkoli, o čem se domnívám, že je pro něj dobré. Jako třeba o kostýmu kuřete.) „Budu ninja!“ Jeho tón hlasu je překvapivě pevný. „A není to trochu nudná maska? Za bojovníka tam bude každý kluk. Nevybereme něco hezčího?“ Vlichocuji se trochu moc přeslazeným hlasem. „Nebudu bojovník. Budu ninja!“ Otevírám na internetu svůdný obrázek chlapce navlečeného do kostýmu kuřete: „A nechceš být radši kuřátko? Podívejte se, jak je legrační!“ Moje sladké děťátko velmi naturalisticky naznačuje, že je mu z mého návrhu na zvracení.

No dobře, uznávám, že ty pařátky vypadají trochu úchylně, a ta žlutá plyšová křídla taky nejsou úplně mužná. „A co opička? Co kdybys byl opička?“ Snažím se dál a cukr mi z hlasu přímo odkapává. „Budu ninja!“ Sakra, to chodí místo do školky do kurzů asertivity a předvádí mi tu techniku přeskakující desky, nebo co? „Ale opice jsou strašně mrštné, umí výborně skákat a taky jsou moc silné!“ Ve snaze ukázat mu, jak príma je to maska, poskakuji kolem a biju se pěstmi do hrudníku – a jen doufám, že nám není odnikud vidět do oken.

Kuba se na mě dívá jako na choromyslnou a dloubá se v nose. Když se zadýchaná posadím vedle něho a otevřu před ním fotku opičího kostýmu, zkoumavě si ji prohlíží. Pak mě pohladí po hlavě a povzbudivě říká: „Tak já mám nápad. Já budu ninja a ty si kup ten kostým opice. Tobě stejně bude slušet víc!“ Kapituluji a večer si ukřivděně stěžuji Lukášovi. Svou stížnost doplňuji internetovou prezentací kuřecího a opičího kostýmu. Můj zákonitý manžel na ně mrkne jen koutkem oka: „Kuře? Opice? Ještě, že alespoň to dítě má rozum!“ Vlezte mi všichni na záda. Jdu objednat trapného ninju.

Karneval pořádá místní spolek a shání dobrovolníky, kteří pomohou s organizací a přípravami. Připadá mi to jako dobrá příležitost vylepšit si svou nevalnou mateřskou image, které na veřejnosti požívám. Dopoledne se odebírám do místní sokolovny, kde se aktuálně kompletuje tombola a připravuje výzdoba. Nedorazila bomba s heliem, takže se všechny balónky musí nafouknout dobrovolnickými ústy. Temperamentní důchodkyně, co to tu má na povel, mi vrazí do ruky obří pytel s balónky a povelem: „Foukej!“ Chce se mi namítnout, že tolik balónků by stačilo zásobit Matějskou a že není v lidských silách je nafoukat, ale nikdo mě už neposlouchá.

Balónky dost smrdí a když si je dávám do pusy, houpe se mi žaludek. Ale zato mám čas sledovat okolní dění. „Kde jsou, kruci, ty bublifuky?!“ „Omalovánky s Ferdou mravencem už došly! Strkejte tam Krtka!“ Právě jsem nafoukla pětadvacátý balónek a mám pocit, že se mi plíce mění na kompresor. „Tady někde byla taková panenka, co vypadala jako šlapka. Kde je?“ „Ježiš, tuhle vypelichanou příšeru tam snad dávat nebudeme. Tohle já vyhrát, tak z toho nespím dva tejdny.“ Nafukuji čtyřicátý balónek, motá se mi hlava a nejsem si jistá, jestli mi v mozku nerupla nějaká cévka. „Kterej blboun mi dřepl na ty girlandy? Podívejte se, jak to teď vypadá!“ Po šedesáti balóncích se potácím domů a vypadám, jako kdybych urazila půl flašky vodky.

Kuba už je připraven ve červenočerném kostýmu. Na hlavě kuklu s průzorem na oči. Vypadá jako minipříslušník komanda rychlého nasazení. Nemůžu si pomoct, ale to kuře bylo alespoň politicky korektní maskou. Sokolovna se otřásá v rytmu Chytila jsem na pasece žížalu. Je mi lehce úzko. A to ještě netuším, jaké peklo zuří uvnitř. Nejraději bych se vmáčkla do nejzazšího koutku a zkoušela vysublimovat, ale dítě trvá na tom, že mu musím dělat taneční doprovod. Smýká se mnou na perverzní popěvek: „... jede, jede do dáli, veze samý vožralý.“ Dělají se mi mžitky před očima a mám pocit, že jsme se omylem ocitli na béčkovém večírku.

Paní, co se natřásá na parketu s malým kovbojem v náručí, vypadá, že je v posledním tažení. Chobotnici někdo utrhl chapadlo a teď ho za sebou tahá jako šedivou mrtvolku. Upír má na náprsence rozpatlaný vlašák (tedy upřímně doufám, že je to vlašák). U pódia se rvou tři víly, mydlí se po hlavách kouzelnými hůlkami a snaží se rozcupovat si křídla. Roztomilé berušce z toho všeho asi hráblo a zuřivě na sobě trhá látkové krovky. Kuba se dožaduje koňakové špičky a coly. Hrozně ráda bych byla zásadovou matkou, ale nejsem blázen, abych si znepřátelila vlastní dítě, když tu ti smradi mají takovou převahu.

DJ nasadil skutečně tvrdý kalibr. Parket vibruje za jásavého: „Když se podaří, co se dařit má...“ Kolem proběhl Superman a kopl mě do kotníku. Kuba pošilhává po tombole a s naprostou jistotou tvrdí, že vyhraje závodní auto. Snažím se mu vysvětlit princip losování, ale nejsem si jistá, jestli v tom řevu slyšel víc než čtyři slova. Bolí mě nohy a nenápadně směřuju dítě k otci. K tanci je vyzván Lukáš. Se škodolibým potěšením sleduji jeho vzrůstající děs v očích. Krokodýlovi přišlápl pirát ocas, čímž ho dokonale sejmul. Krokodýl se teď marně snaží zvednout ze země. Sněhová královna ho přeskočila a dupla mu navíc na ruku. Kuba se dožaduje další koňakové špičky.

Lukáš byl shledán nedostatečným tanečníkem a v kole jej opět střídá zmučená matka. Batman mi hodil náruč zmačkaných konfet za tričko a když jsem mu to (s křečovitým smíchem) vrátila, dal mi pěstičkou na solar, a zmizel v davu. S velkou radostí bych mu to oplatila, ale Batmanů tu pobíhá asi šest a já si popravdě nejsem jistá, který z nich je ten agresivní zmetek. A nerada bych zadělala na diplomatickou krizi s rodičovstvem. Kuba řve, že nevyhrál soutěž o nejkrásnější masku. Polykám poznámku o tom, že v tom případě by nesměl vypadat jako morbidní zámotek bource morušového (samozřejmě, že kuře by tu soutěž vyhrálo!) a jako útěchu mu kupujeme koňakovou špičku.

Přijde mi, že ten koňak snad i působí, protože Kuba se nebývale rozvášnil. Skáče mi při tanci po nohou a občas koketně zatahá, vedle tančící, myšku Minnie za uši. Závodní auto vyhrála Červená Karkulka, naše dítě si za obrovského řevu odnáší gumu a pravítko. Je mi slabo a dala bych si panáka, ale jediný alkohol je tu obsažen – hádejte kde! A pro potřebný stupeň otupení bych jich musela sežrat celou přepravku. Smráďata našla konec provázku, na kterém bylo po celé délce sálu navěšeno mých, v bolestech nafoukaných, šedesát balónků. Uvolnila ho a s velkým jekotem a nadšením je rozdupávají. Víte, co se příště můžu na nějaké dobrovolnické akce?

Odcházíme domů. V uších mi píská, spánky pulsují, nohy se podlamují a ruce třesou. Kuba zvrací ty pitomý koňakové špičky. Uvažuju o tom, že příští rok půjde za králíčka. Viděla jsem totiž překrásnou masku.