čtvrtek 10. března 2016

Takovéto školkové tvořeníčko, aneb přines deset vajec


Blíží se Velikonoce a mě začíná cukat oko. Kromě Velikonoc dostávám tenhle tik pravidelně ještě před Vánoci a Svátkem matek. Ne, že bych tyhle svátky nějak zvlášť prožívala a upadala do kómatu nadšením z toho, že se o mě můj syn snaží přerazit pomlázku, ale moc dobře si uvědomuji, že zase vypukne ta zoufalá školková epidemie. Paní učitelky si zřejmě doma šlehnou nějaký vydatný materiál, úplně zdivočí a rozhodnou se vytvořit se svými mrňavými svěřenci tři a půl tuny dekorací, dárečků a secvičit nějaké to divadelní představeníčko pro potěchu rodičů. Nic proti tvoření – pokud se ho nemusím jakýmkoli způsobem zúčastňovat.

Jenže tak to nefunguje a každý rok jsem zahlcená požadavky, různých stupňů bizarnosti, co má dítě do vzdělávacího ústavu přinést. Začalo to celkem nenápadně, když Kuba přišel ze školky s tvrzením, že má pozítří dovalit deset vyfouklých vajec. Moc se mi to nezdálo. Co budou, proboha, dělat s deseti vyfouklými vejci? Druhý den jsem se proto nenápadně otázala učitelky, jestli si omylem dětem nepřečetla položku ze svého seznamu na velký nákup. Ale ne, prý si děti vyfouklá vajíčka nazdobí a vytvoří tak ve třídě překrásně jarně velikonoční atmosféru.


Spolkla jsem poznámku, že když každé z osmadvaceti robátek přinese deset vajec, bude to ve třídě vypadat jako ve velkokapacitní drůběžárně, a mazala jsem do samošky. Protože si nepamatuji, že bych se kratochvíli vyfukování vajec vůbec kdy věnovala, koupila jsem jich pro jistotu dvacet, abych měla dostatečnou rezervu. Ukázalo se to jako jedno z mála prozřetelných rozhodnutí v mé mateřské kariéře. Když jsem se se zrudlým obličejem, podobným ředkvičce před infarktem, skláněla nad miskou a ze všech sil foukala do miniaturní dírky ve vajíčku, připadala jsem si jako debil.

A přiznávám, že několik vajec jsem rozmáčkla vzteky a zcela úmyslně. Zbytek rozbil Kuba ještě než dorazil do školky, když mu krabička s vaječnými kostřičkami upadla na schody. Vzhledem k těm několika ubohým vajíčkům, která další týdny visela z lustru ve školce, soudím, že nebyl Kuba sám a učitelka asi nakonec věděla, co říká. A jen tak pro pořádek; z vaječných omelet jsem ještě půl roku poté dostávala kopřivku. Víte vy vůbec, kolik omelet usmažíte z takových dvaceti vajec? A kolik dá práce vylovit z litru a půl vaječné hmoty skořápky rozmačkané vzteklou matkou?

Sotva jsem se stihla oklepat z velikonočních dekorací (mimochodem shánění slepičích pírek a suché trávy, ze které by šlo udělat fotogenické hnízdečko, je v Praze také mimořádně libová záležitost), už na mou hlavu dopadlo divadelní představení ke Dni matek. Kubovi byla přidělena důležitá role netopýra, která podle všeho spočívala v tom, že měl přeběhnout dvakrát mlčky přes scénu a půvabně zatřepotat křidélky. Na tomto místě bych ráda podotkla, že moje manuální zručnost je skutečně na tristní úrovni. Ve škole na hodině ručních prací jsem si dokázala přišít ruku k vytvářené chňapce, načež jsem byla z ručních prací doživotně osvobozena. Když přede mě tedy život postavil výzvu v podobě vytvoření kostýmu netopýra, chtělo se mi schoulit se do tmavého koutku a usedavě vzlykat. Případně si prohnat spánkem kulku.

Šila jsem, stříhala, párala a zase šila, až nakonec vzniklo něco na způsob pláštěnky šíleného Batmana, střihnuté s ohozem Draculy. Když jsem se ale do toho Kubu pokusila obléknout, spustil příšerný jekot. Pravděpodobně se domníval, že ho tím postrojem chci udusit (zpětně uznávám, že to nebyla tak úplně zcestná představa). Úspěšně sabotoval veškerou snahu o vyzkoušení a řval u toho tak děsivě, že jsem si byla jistá, že na nás sousedi musí zavolat protiteroristické komando. Po týdnu jsem kapitulovala a objednala z internetu profesionální, a také profesionálně předražený, netopýří kostým. A popravdě mě dost urazilo, že ten si Kuba bez problémů oblékl a zjevně i oblíbil bez ohledu na fakt, že v něm vypadal jako zombie se špičatýma ušima. To, že v den představení dítě lehlo s horečkou (která samozřejmě trvala pouze onen jeden jediný den), už považuji jen za pomyslnou ránu z milosti.

Stěžovala jsem si v kruhu spřátelených matek na svůj těžký úděl a s uspokojením zjistila, že by mohlo být mnohem hůř. „Netopýr? To je pohodička! Víš, jak těžký je vyrobit huňatej ocas veverky v nadživotní velikosti? Janička totiž dostala roli v lesní pohádce,“ kontrovala jedna z matek. Další zoufalkyně, která má dítě na prvním stupni školy, mi zase barvitě líčila průběh víkendu, kdy celá rodina seděla u počítače a gůglila informace o zoborožci kaferském, jakožto tématu školního referátu. „To si nedokážeš představit, kolik dá práce najít dost informaci na dvě A2 o zvířeti, o kterém jsem předtím netušila, že vůbec existuje. Skoro jsme se po tom víkendu rozvedli, ale o zoborožcích bych mohla z fleku přednášet. Akorát od tý doby marně přemýšlím, kde bych mohla uplatnit informaci o tom, že samička zoborožce sedí na vejcích v průměru čtyřicet dní.“

Jiné přítomná matka se zase nabídla, že pomůže připravit pro děti předvánoční tvořivé dílny. Hodlala vyrábět soby ze skořápek od burských oříšků. „Nemůžeme si lehnout ani do postele, aby nám pod zadkem nekřupaly skořápky. A jednu jsem si dokonce vylovila i z kalhotek. Manžel už se mnou vůbec nemluví a myslím, že jsem si asi vypěstovala na buráky alergii,“ stěžovala si hořce a já se vedle ní cítila jako žabař.

Nabídnout se, že s třiceti rozjívenými dětmi vyrobím cokoli (tím spíš něco ze slupek od buráků), je výkon hodný železné lady. Pokora mi vydržela přesně do okamžiku, kdy se vrátil Kuba ze školky, pak jsem se opětovně propadla do hlubin mateřské beznaděje. Omluvte mě, ale musím jít shánět sádru na odlitek zubu tyranosaura.