Zřetelně si pamatuji na dobu, kdy
jsem žila v blahé nevědomosti a netušila nic o existenci
úchylných postaviček z dětských seriálů, vyvedených v řvavých
barvách a vedoucích slabomyslné rozhovory. Vyrostla jsem na
Rákosníčkovi a Maxipsovi a tak nějak jsem si myslela, že by se
podobným způsobem mohla formovat i psychika mých potomků. Matky
míní, televize mění.
Začalo to Prasátkem Peppou. Kuba na
něm frčel dlouho – tak dlouho, že se mi dělalo slabo od
žaludku, kdykoli jsem tu vlezlou znělku zaslechla. Pokud náhodou
nemáte představu: jde o seriál o prasečí rodince, který vypadá,
jako kdyby ho nakreslilo předškolní dítě. Kopce tu mají
absolutně nemožný sklon (auta po nich šplhají podobně jako
mouchy po zdi) a hlavičky prasat vypadají, jak výstižně podotkla
má kamarádka, jako pinďouři. A ujišťuji vás, že jakmile před
vámi tohle někdo pronese, už nikdy to z hlavy nedostanete. A už
nikdy se nedokážete podívat na prasátko Peppu neutrálníma
očima.
Do ruda mě vytáčely chrochtavé
rozhovory, při nichž všechny ty růžové příšerky ječely
nadšením z tak báječných událostí, jako že jim přišel účet
za telefon, nebo že začalo pršet. A to už vůbec nemluvím o
(mírně řečeno) zaostalém prasečím bráchovi, jehož slovník
kromě pištění obsahuje pouze slovo „dinosaurus“, a který z
nějakého neznámého důvodu propadl sítem logopedů a speciálních
pedagogů. To vše doprovázené vlezlými melodiemi o pěti tónech,
které se vám podaří dostat z hlavy pouze v případě, že se
rozhodnete pro lobotomii. Že by to všechno mělo nějaký výchovný
efekt, kromě toho, že si moje dítě osvojilo chrochtavý smích,
jsem nepostřehla.
Sotva jsem se oklepala z prasečí
epidemie, nastoupil Blesk McQueen s evidentním cílem dorazit mojí
načatou psychickou rovnováhu. Připadala jsem si jako naprostý
cvok, když jsem hodiny a hodiny předváděla zvuk závoďáka.
(Dokážete si představit, jak z takového vrčení po pár minutách
trnou rty? Jednou jsem dokonce uvažovala, že navštívím
pohotovost v domnění, že jsem si v rámci napodobování závodů
Formule 1 přivodila zánět lícního nervu.) Kuba se v tom období
chechtal ďábelským smíchem Buráka, vpravdě buranského parťáka
hlavního hrdiny. Naučil se spoustu zajímavých slov (povětšinou
sprosťáren) a začal mě oslovovat „kámo.“ A rovnou vám
říkám, že situace, kdy jsem ho například na hřišti žádala,
aby si zastrčil tričko do tepláků, a můj něžný chlapeček mi
nonšalantně odvětil: „Jasná páka, kámo!“, mi reputaci mezi
ostatními matkami úplně nevylepšila.
V rámci Bleskové mánie nosil Kuba
výhradně oblečení s tématickými obrázky, což mi připomíná,
že jsem chtěla v kostele zapálit svíčku za vynálezce sušičky
na prádlo. Když někdy trapná matka zapomněla vyprat tričko a
tepláky s tím potrhlým závoďákem, mohla si hodit korunou,
jestli její posedlé dítě půjde do školky v ohozu pokecaném
včerejším obědem, nebo se šprajcne a nepůjde vůbec nikam.
A pak tu byli samozřejmě ninjové
všeho druhu. Vůbec jsem nepostřehla, kdy přesně do naší
domácnosti vtrhli, ale na jejich přítomnost začalo upozorňovat
množství podezřelých symptomů. Začalo to tím, že si Kuba
zničehonic začal přepásávat hrudníček (ninjové to tak údajně
dělají, tvrdí evidentně zfetovaní tvůrci animovaných seriálů)
vším, co mu přišlo pod ruku – včetně mých kalhotek (o svých
tělesných rozměrech už jsem se několikrát zmiňovala). Vypadal
jako housenka přiškrcená chirurgickou nití, ale zřejmě si
připadal děsně cool, protože u toho vydával syčivé zvuky a
snažil se mi malíkovou hranou přerazit stehenní kost. Točil se
dokolečka uprostřed obýváku a občas vykopl nohou do strany, což
ho obvykle vykolejilo do té míry, že se zřítil pod stůl,
praštil se do hlavy a další čtvrt hodiny srdceryvně kvičel.
Načež se s bojovým pokřikem vymrštil, nakopl křeslo a požadoval
po mě, abych zbytek dne strávila s rukama nad hlavou.
Ninjovské období mě nebavilo a také
mě dost obtěžovalo. Ostatně zkusili jste smažit řízky, když
vám někdo zarývá nunčaky do ledvin? Ale pak vdusali na scénu
dinosauři. Pokud jsem do té doby měla nějaké sebevědomí,
jejich příchodem prasklo jako mýdlová bublina. Dítě sedělo
jako přikované před televizní obrazovkou a fascinovaně sledovalo
dokumenty o prehistorických příšerách. Na tom by samo o sobě
nebylo nic závadného, kdyby mi potom nekladlo záludné otázky
typu: „Když se do sebe pustí ankylosaurus a carcharodontosaurus,
kdo vyhraje?“ Je trošičku smutné, když dítě při konverzaci s
vámi používá výrazy, které jste nikdy předtím neslyšeli a
váháte, jestli se jedná o prehistorického tvora, zbraň
hromadného ničení, nebo infekční nemoc. O každém kamínku,
který venku našel (a nacpal do kapsy tepláků, abych ho mohla
vyprat a zničit si tak pračku), jsme vedli dlouhosáhlé diskuse,
jestli by to náhodou nemohl být zub spinosaura a neustále jsem
byla zkoušena ze znalostí druhohorní fauny. Pokud jsem neuspěla a
neznala správnou odpověď (což se stávalo dost často), Kuba si
nad mou neschopností procítěně povzdychl a usouženě pravil: „To
už jsem ti přece říkal stokrát. Musíš alespoň trochu používat
hlavu!“ (Kde to asi tak mohl slyšet??)
Že se nám celá ta dinosauří
anabáze začíná vymykat z rukou jsem usoudila na nedávné
procházce, kterou jsme absolvovali s kamarádem Davidem a jeho
maminkou. Chlapci usoudili, že je ten správný čas pro vyřezání
lodičky z kůry, a že pro to nutně musí použít mininožík,
který David dostal k narozeninám. Přitom se majitel nožíku řízl
do prstu. Matky obvazovaly, foukaly, utěšovaly, odváděly
pozornost a tak trochu omdlévaly. Kuba stoicky obhlížel situaci a
pak se rozhodl pronést ke zraněnému kamarádovi útěchu: „Máš
to blbý, Davídku, ale pořád je to lepší, než kdyby ti
velociraptor prořízl drápem krční tepnu!“ Ehm, co jsem vlastně
kdy měla proti prasátku Peppě?!
Žádné komentáře:
Okomentovat