Kdysi jsem docela ráda jezdila mhd.
Buď jsem si četla, nebo jsem zadumaně vyhlížela z okna a
představovala jsem si, že vypadám jako mladá, perspektivní
intelektuálka (no dobře, tak alespoň mladá). Tu a tam jsem si s
někým lehce zaflirtovala prchavým úsměvem a laškovným pohledem
(ačkoli těžko říct, jaký přívlastek by tomu pohledu dal
nezávislý pozorovatel). A zdaleka nejvíc jsem si užívala to, že
nemusím s nikým mluvit a můžu si přemýšlet, o čem se mi chce
– takže většinou o ničem.
Roztomilé mi připadaly i historky z
mhd, které dávali občas k lepšímu moji přátelé, a v nichž
hrály hlavní roli děti. Jasně si pamatuji, jak jsem se na
firemním obědě srdečně chechtala, když kolega vyprávěl, že
jeho dvě sladké holčičky mají právě období rozlišování
mezi ženským a mužským pohlavím. Kdykoli s nimi nastoupí do
tramvaje, nebo metra, začnou se údajně rozhlížet kolem sebe a
jasnými hlásky se vyptávat: „Tatínku, má tamhleten pán
pindíka?“ Kolega nám barvitě líčil, jak se nejprve na
označeného muže podívá, zhodnotí sympatie a pokud dotyčný
neprojde (rozuměj, je mladší, hezčí, svalnatější...),
zřetelně a pěkně nahlas odpoví: „Ten asi ne!“
Tenkrát mi to připadalo vrcholně
vtipné a nabyla jsem dojmu, že cestování v mhd s dětmi je
záležitost skrz naskrz veselá, legrační a roztomilá. Kdybych za
každou svou naivní myšlenku dostala pětikorunu, mohla bych si už
koupit menší ostrov v Karibiku.
Od té doby, co jsem se stala matkou,
dokáži si představit jen málo příšernějších a otravnějších
věcí, než je kombinace městské hromadné a dítěte. Schůzky si
zásadně plánuji tak, aby byly dosažitelné autem. Zúčastňuji
se pouze těch akcí, ke kterým náleží velké parkoviště, nebo
je pokrývá akční radius našeho obýváku. Čas od času se ale i
do mě zabodne boží prst a nedá se dělat nic jiného, než si dát
panáka na kuráž a nastoupit s Kubou do tramvaje. Což mě přivádí
k otázce, proč se ordinace dětských specialistů prakticky
vždycky musí nacházet v centru města, kde je mimo modré zóny k
dispozici asi tak sedm parkovacích míst?
Když jsem zjistila, že budu muset
navíc zkombinovat metro s tramvají, udělalo se mi slaboučko a
začala jsem přemýšlet nad tím, že bych emigrovala, abych se
nemusela vysvětlovat dětské doktorce, proč jsem Kubovi nenechala
přezkoušet zrak. Po zralé úvaze mi emigrace přišla o chlup
složitější než doprava dítěte do centra, takže jsem naházela
pod kočár několik balíčků sušenek, plastovou krabičku s
nakrájenými jablky (zásadně na šestinky a přirozeně pouze bez
slupek), láhev s pitím, oblíbeného plyšáka, vysoce zábavné
lepolero a asi tak milion osm dalších nezbytností, a vyrazila do
akce.
Parkujeme u metra (kdyby to bylo na mě,
klidně bych vjela až do tunelu). Kuba se rozhodl, že nevystoupí z
auta. Omotal se bezpečnostním pásem a vcucnul se do sedačky, pro
větší efekt se zapírá patičkami o sedadlo řidiče a svírá
rukama opěrku. Přesvědčuji, přemlouvám, slibuji a nakonec dost
nešetrně odlupuji křečovitě sevřené prstíčky. Nakládám
protestující dítě do kočáru, ze kterého okamžitě vylézá. V
této povznesené a příjemné atmosféře zjišťuji, že nájezd
do metra je rozkopaný a dočasně zavřený, takže budu muset
vynést kočárek do nekonečných schodů.
Dítě, které doposud odmítalo
posedět v kočáru byť jedinou sekundu, teď samozřejmě odmítá
vylézt. Na můj návrh, že by mohlo vyšlápnout schody po svých,
protože to bude ohromná l-e-g-r-a-c-e, se tváří, že se snad
přeslechlo. Umíněně dřepí a tváří se sveřepě. Veškerý
argumentační potenciál jsem vyčerpala už při jeho vyprošťování
z auta, takže vynáším kočár do schodů i s živým závažím.
Po prvních deseti schodech funím jako
zasloužilý asmatik a tričko se mi začíná lepit na tělo. Kuba
už zapomněl na svůj těžký úděl šikanovaného dítěte, má
výtečnou náladu a prozpěvuje si: „Ty můj malej knedlíku!“
Momentálně má totiž období, kdy nás s oblibou nazývá jmény
různých jídel. Začínám vidět lehce rozmazaně a nejspíš
vyplivnu plíce na střechu kočárku. Kuba laškovně pokopává
nožičkami, přirozeně do mých stehen. Ty zatracený schody vedou
snad až do nebe. Konečně jsme u metra. Já zabahněná, okopaná a
zpocená. Junior skvěle naladěný a lačný dalších
dobrodružství.
Metro je přecpané a přetopené, ale
Kuba se tím nenechává vyvést z míry. Hbitě se prosmýkne mezi
nohama ostatních cestujících a bez okolků se natlačí na sedačku
mezi dva kravaťáky. Ti jsou sice příliš dobře vychovaní na to,
aby ho skopli dolů, ale mají dost křečovité úsměvy. Snažím
se ho odlákat zpátky do kočáru. Samozřejmě marně. A mám
důvodné obavy, že kdybych sáhla k násilí, mohly by mi na hlavě
přistát hned dva účty za vyčištění drahých obleků. Když ze
sebe Kuba začíná rvát bundičku (je tu fakt vedro) a rozhání se
kolem svými proklatě ostrými loktíčky, kravaťáci už to
nevydrží a vystupují. Jsem si skoro jistá, že původně
zamýšleli vystoupit někde úplně jinde, ale klidně těch pár
stanic dojdou pěšky – hlavně, když tam nebudou žádné děti.
Kuba si vesele prozpěvuje: „Ty jsi stará svíčková! Ty jsi
stará svíčková!“
Kuba odmítá nastoupit do kočárku
(pro změnu, že?!), takže jednou rukou manévruji kočár na
nástupiště a druhou za sebou táhnu smykem dítě. Je mi příšerné
vedro a přemýšlím, jestli by mě příště do mhd pustili v
bikinách. Na eskalátorech nutně musí stát dítě vlevo a tváří
se, že vůbec nevnímá frontu netrpělivě podupávajících, která
se tvoří za ním. Volím úplně stejnou strategii, protože
manipulační možnosti někoho, kdo visí na jezdících schodech a
do boku se mu zařezává madlo dětského kočárku, jsou dost
omezené.
Už nechci vůbec nic, kromě rány z
milosti, ale ještě je potřeba vmanipulovat dítě do tramvaje.
Pochopitelně přijíždí ta pravěká se schůdky – všechny
moderní, nízkopodlažní vypustí dispečeři zpátky na koleje
teprve v okamžiku, kdy se zhroutím doma na sedačku. Gentlemana,
který by mi pomohl, si můžu leda tak nakreslit, takže vláčím
kočár sama. (Taky máte pocit, že můj život není nic jiného,
než vláčení kočáru odněkud někam?) V jednom okamžiku ho
příliš nahnu a všechno co mám v koši pod ním se vysype na
schody tramvaje. Miluji sbírání okrájených jablečných šestinek
v tramvaji za jízdy.
Ačkoli za normálních okolností bych
do Kuby dostala jablka pouze pod hrozbou fyzického trestu, teď se
samozřejmě hlasitě dožaduje těch, které se vyválela na zemi.
Přitom okopává sedačku před sebou a rozlíží se kolem. Jeho
pozornost upoutá velmi obézní pán: „Jéé, mami, podívej, ten
pán čeká miminko!“ zařve tak, že ho musí slyšet i lidi na
chodníku, kolem kterého tramvaj jede. Zkouším nahodit laškovný
úsměv, ale asi jsem od svého flirtovacího období vyšla ze
cviku, protože to moc nezabírá. Těhotný pán vypadá, že v
následujícím okamžiku vyloví ze své obr tašky sekáček na
maso a zatne mi ho mezi oči.
Rozhoduji se vystoupit o dvě zastávky
dřív (to jsou nepochybně ty kravaťácké boží mlýny), pohyb na
čerstvém vzduchu je zdravý a navíc je mi zase víc než vedro. Už
se hotovím s dítětem ke dveřím, když svým sytým hláskem
zapěje: „Ty pico moje!“ Celá tramvaj zmlkne v očekávání
dramatu. Důchodci netrpělivě poklepávají francouzskými holemi
připraveni k lynči. Skupinka puberťáků se láme v pase. Mám
pocit, že se čas zastavil. Rudá jsem i na patách a překotně
vystupuji s kočárem v náručí. Sotva se ocitneme na chodníku,
Kuba se na mě zahledí a láskyplně zopakuje: „Ty pizzo moje
rajčatová! Já tě mám tak rád!“
Žádné komentáře:
Okomentovat