neděle 3. dubna 2016

Jízda MHD, aneb Proč, proč, proč?!


Kdysi jsem docela ráda jezdila mhd. Buď jsem si četla, nebo jsem zadumaně vyhlížela z okna a představovala jsem si, že vypadám jako mladá, perspektivní intelektuálka (no dobře, tak alespoň mladá). Tu a tam jsem si s někým lehce zaflirtovala prchavým úsměvem a laškovným pohledem (ačkoli těžko říct, jaký přívlastek by tomu pohledu dal nezávislý pozorovatel). A zdaleka nejvíc jsem si užívala to, že nemusím s nikým mluvit a můžu si přemýšlet, o čem se mi chce – takže většinou o ničem.

Roztomilé mi připadaly i historky z mhd, které dávali občas k lepšímu moji přátelé, a v nichž hrály hlavní roli děti. Jasně si pamatuji, jak jsem se na firemním obědě srdečně chechtala, když kolega vyprávěl, že jeho dvě sladké holčičky mají právě období rozlišování mezi ženským a mužským pohlavím. Kdykoli s nimi nastoupí do tramvaje, nebo metra, začnou se údajně rozhlížet kolem sebe a jasnými hlásky se vyptávat: „Tatínku, má tamhleten pán pindíka?“ Kolega nám barvitě líčil, jak se nejprve na označeného muže podívá, zhodnotí sympatie a pokud dotyčný neprojde (rozuměj, je mladší, hezčí, svalnatější...), zřetelně a pěkně nahlas odpoví: „Ten asi ne!“


Tenkrát mi to připadalo vrcholně vtipné a nabyla jsem dojmu, že cestování v mhd s dětmi je záležitost skrz naskrz veselá, legrační a roztomilá. Kdybych za každou svou naivní myšlenku dostala pětikorunu, mohla bych si už koupit menší ostrov v Karibiku.

Od té doby, co jsem se stala matkou, dokáži si představit jen málo příšernějších a otravnějších věcí, než je kombinace městské hromadné a dítěte. Schůzky si zásadně plánuji tak, aby byly dosažitelné autem. Zúčastňuji se pouze těch akcí, ke kterým náleží velké parkoviště, nebo je pokrývá akční radius našeho obýváku. Čas od času se ale i do mě zabodne boží prst a nedá se dělat nic jiného, než si dát panáka na kuráž a nastoupit s Kubou do tramvaje. Což mě přivádí k otázce, proč se ordinace dětských specialistů prakticky vždycky musí nacházet v centru města, kde je mimo modré zóny k dispozici asi tak sedm parkovacích míst?

Když jsem zjistila, že budu muset navíc zkombinovat metro s tramvají, udělalo se mi slaboučko a začala jsem přemýšlet nad tím, že bych emigrovala, abych se nemusela vysvětlovat dětské doktorce, proč jsem Kubovi nenechala přezkoušet zrak. Po zralé úvaze mi emigrace přišla o chlup složitější než doprava dítěte do centra, takže jsem naházela pod kočár několik balíčků sušenek, plastovou krabičku s nakrájenými jablky (zásadně na šestinky a přirozeně pouze bez slupek), láhev s pitím, oblíbeného plyšáka, vysoce zábavné lepolero a asi tak milion osm dalších nezbytností, a vyrazila do akce.

Parkujeme u metra (kdyby to bylo na mě, klidně bych vjela až do tunelu). Kuba se rozhodl, že nevystoupí z auta. Omotal se bezpečnostním pásem a vcucnul se do sedačky, pro větší efekt se zapírá patičkami o sedadlo řidiče a svírá rukama opěrku. Přesvědčuji, přemlouvám, slibuji a nakonec dost nešetrně odlupuji křečovitě sevřené prstíčky. Nakládám protestující dítě do kočáru, ze kterého okamžitě vylézá. V této povznesené a příjemné atmosféře zjišťuji, že nájezd do metra je rozkopaný a dočasně zavřený, takže budu muset vynést kočárek do nekonečných schodů.

Dítě, které doposud odmítalo posedět v kočáru byť jedinou sekundu, teď samozřejmě odmítá vylézt. Na můj návrh, že by mohlo vyšlápnout schody po svých, protože to bude ohromná l-e-g-r-a-c-e, se tváří, že se snad přeslechlo. Umíněně dřepí a tváří se sveřepě. Veškerý argumentační potenciál jsem vyčerpala už při jeho vyprošťování z auta, takže vynáším kočár do schodů i s živým závažím.

Po prvních deseti schodech funím jako zasloužilý asmatik a tričko se mi začíná lepit na tělo. Kuba už zapomněl na svůj těžký úděl šikanovaného dítěte, má výtečnou náladu a prozpěvuje si: „Ty můj malej knedlíku!“ Momentálně má totiž období, kdy nás s oblibou nazývá jmény různých jídel. Začínám vidět lehce rozmazaně a nejspíš vyplivnu plíce na střechu kočárku. Kuba laškovně pokopává nožičkami, přirozeně do mých stehen. Ty zatracený schody vedou snad až do nebe. Konečně jsme u metra. Já zabahněná, okopaná a zpocená. Junior skvěle naladěný a lačný dalších dobrodružství.

Metro je přecpané a přetopené, ale Kuba se tím nenechává vyvést z míry. Hbitě se prosmýkne mezi nohama ostatních cestujících a bez okolků se natlačí na sedačku mezi dva kravaťáky. Ti jsou sice příliš dobře vychovaní na to, aby ho skopli dolů, ale mají dost křečovité úsměvy. Snažím se ho odlákat zpátky do kočáru. Samozřejmě marně. A mám důvodné obavy, že kdybych sáhla k násilí, mohly by mi na hlavě přistát hned dva účty za vyčištění drahých obleků. Když ze sebe Kuba začíná rvát bundičku (je tu fakt vedro) a rozhání se kolem svými proklatě ostrými loktíčky, kravaťáci už to nevydrží a vystupují. Jsem si skoro jistá, že původně zamýšleli vystoupit někde úplně jinde, ale klidně těch pár stanic dojdou pěšky – hlavně, když tam nebudou žádné děti. Kuba si vesele prozpěvuje: „Ty jsi stará svíčková! Ty jsi stará svíčková!“

Kuba odmítá nastoupit do kočárku (pro změnu, že?!), takže jednou rukou manévruji kočár na nástupiště a druhou za sebou táhnu smykem dítě. Je mi příšerné vedro a přemýšlím, jestli by mě příště do mhd pustili v bikinách. Na eskalátorech nutně musí stát dítě vlevo a tváří se, že vůbec nevnímá frontu netrpělivě podupávajících, která se tvoří za ním. Volím úplně stejnou strategii, protože manipulační možnosti někoho, kdo visí na jezdících schodech a do boku se mu zařezává madlo dětského kočárku, jsou dost omezené.

Už nechci vůbec nic, kromě rány z milosti, ale ještě je potřeba vmanipulovat dítě do tramvaje. Pochopitelně přijíždí ta pravěká se schůdky – všechny moderní, nízkopodlažní vypustí dispečeři zpátky na koleje teprve v okamžiku, kdy se zhroutím doma na sedačku. Gentlemana, který by mi pomohl, si můžu leda tak nakreslit, takže vláčím kočár sama. (Taky máte pocit, že můj život není nic jiného, než vláčení kočáru odněkud někam?) V jednom okamžiku ho příliš nahnu a všechno co mám v koši pod ním se vysype na schody tramvaje. Miluji sbírání okrájených jablečných šestinek v tramvaji za jízdy.

Ačkoli za normálních okolností bych do Kuby dostala jablka pouze pod hrozbou fyzického trestu, teď se samozřejmě hlasitě dožaduje těch, které se vyválela na zemi. Přitom okopává sedačku před sebou a rozlíží se kolem. Jeho pozornost upoutá velmi obézní pán: „Jéé, mami, podívej, ten pán čeká miminko!“ zařve tak, že ho musí slyšet i lidi na chodníku, kolem kterého tramvaj jede. Zkouším nahodit laškovný úsměv, ale asi jsem od svého flirtovacího období vyšla ze cviku, protože to moc nezabírá. Těhotný pán vypadá, že v následujícím okamžiku vyloví ze své obr tašky sekáček na maso a zatne mi ho mezi oči.

Rozhoduji se vystoupit o dvě zastávky dřív (to jsou nepochybně ty kravaťácké boží mlýny), pohyb na čerstvém vzduchu je zdravý a navíc je mi zase víc než vedro. Už se hotovím s dítětem ke dveřím, když svým sytým hláskem zapěje: „Ty pico moje!“ Celá tramvaj zmlkne v očekávání dramatu. Důchodci netrpělivě poklepávají francouzskými holemi připraveni k lynči. Skupinka puberťáků se láme v pase. Mám pocit, že se čas zastavil. Rudá jsem i na patách a překotně vystupuji s kočárem v náručí. Sotva se ocitneme na chodníku, Kuba se na mě zahledí a láskyplně zopakuje: „Ty pizzo moje rajčatová! Já tě mám tak rád!“