Stonání s dítětem, aneb řvi hlasitějc!

Je to známá věc. Můžete se chlubit tím, že jste úspěšně přestáli žlutou zimnici, tyfus i tuberkulózu, ale jakmile dítě přitáhne ze školky zelené nudle, zocelený dospělý organismus je v háji. Plazíte se po domě v očekávání brzkého skonu, držíte se teatrálně za krk, vydáváte dost nechutné zvuky a žadoníte o ránu z milosti. Kuba přitáhl ze školky zelené nudle. A já je samozřejmě chytila.

Nedalo se dělat vůbec nic. Společné stonání se zdálo být nevyhnutelné. Respektive já bych s radostí vyšoupla do školky i nachcípané dítě (zejména když krouží po obýváku jako kulový blesk a nevykazuje žádné známky toho, že by mu bylo blbě), ale to, co mu teklo z nosu, vypadalo skoro jako předzvěst dýmějového moru, a jsem si jistá, že by si toho učitelky všimly. Přesněji; všiml by si toho každý, kdo by se momentálně nenacházel v kómatu. K mému nezměrnému žalu jsem tudíž musela ráno oznámit Kubovi, že zůstaneme spolu doma a budeme pěkně kolektivně stonat.

Dítě vyráží triumfální pokřik, jedním skokem mi přistane v klíně a rajtuje po mě jako po trampolíně. Je mi skutečně líto, že jeho nadšení nemohu sdílet v plné šíři. Zatímco se mi snaží vylézt na hlavu (a přidržuje se u toho za můj rozbolavělý krk), procítěným hlasem mu vysvětluji, že mamince skutečně není dobře, musí odpočívat a budeme se celý den dívat společně na pohádky. Kuba chápavě přikyvuje a drží mě přitom pevně za uši. Zkouším to ještě jednou...

- Kubíku, maminka je nemocná a musí ležet.
- Já vím.
- Potřebuju si lehnout do postele a odpočinout si, víš?
- Jasná zpráva, kámo. (Marně přemýšlím, jestli se tenhle sexy souhlas naučit z kreslených seriálů, nebo od svého otce.)
- Tak si pustíme pohádku?
- Ne!
- Tak si budeme číst knížku?
- Ne!
- A co bys teda chtěl?
- Zahrát si fotbal!
- Ehmm, uff, grrr.... Tak znovu. Kubíku, maminka je nemocná...

Mám pocit, že mi exploduje hlava a kousíčky mozku budu seškrabávat z obývákových zdí. Možná, že dětská mozková kapacita není dost velká na to, aby mohla pojmout takové výrazy, jako je „lehnout, klid a odpočinek.“ Ostentativně se proto kácím na sedačku, abych demonstrovala intenzitu svého utrpení. Kuba mě zamyšleně pozoruje a potom vítězoslavně vytahuje kufřík s hrou: Malý doktor, aneb umuč si svého rodiče. „Budu tě léčit,“ oznamuje mi tónem nebezpečného psychopata.

Než stihnu zaprotestovat, vráží mi jakousi hadičku do ucha tak hluboko, že mám procit, že mi snad prošla mozkem. Plastový fonendoskop se mi snaží narvat do krku a neurologickým kladívkem mě řeže do čela. „Lež a stonej!“ cedí mezi zuby, zatímco mi za použití velmi hrubé síly vráží injekci do břicha. Když se chápe plastového teploměru nadměrné velikosti, udělá se mi slabo z představy, kam by mi ho mohl nacpat. No tak jo, tak si teda jdeme hrát.

Dělám si naděje na nějakou klidnou hru, u které bych mohla ležet a předstírat, že stůňu (třeba by se mi tak podařilo můj imunitní systém oblbnout). Zamlouvalo by se mi Člověče, nezlob se, nebo pexeso, nebo tak něco. Takže je samozřejmě logické, že dítě přitáhne boxerské rukavice. Aby bylo úplně jasno; rukavice přirozeně nevyfasuju já, na mě připadá role boxerského pytle a Kuba na mě trénuje: „Levej hák - Prásk do brady – Musíš se víc hejbat – Pravej hák – Smeč – Góól! - Mami vstávej a snaž se víc!“ To bych musela mít ten imunitní systém úplně dementní, aby tohle považoval za klidový režim.

Opět se vtírám s pohádkovou knížkou. „Já bych ti přečetla, co?“ Moje, na smrt nemocné, dítě se na mě dívá se směsicí soucitu a pohrdání: „Teda mami, já nevím, co furt na tom čtení máš?!“ No co asi. Snažím se přežít. Zatímco vařím čaj, natahá do obýváku všechny peřiny a další lůžkoviny, které se v naší domácnosti vyskytují. Zadání je jasné: kupa peřin je hrad, Kuba obránce a trapné matce opět připadla role záporňáka, který má hrad dobývat. Jako zbraň je mi přidělena vařečka, krýt se mám za plechovou poklicí a na hlavu jsem dostala čepici ve tvaru psa (prej je to rytířská helma). Ještě, že už jsem vdaná a sebeúctu vlastně k ničemu nepotřebuju.

Váhavě vyrážím na zteč. Kuba s mým výkonem ale rozhodně není spokojen. Tvrdí, že jsem moc pomalá a navíc při útoku neřvu. Správní rytíři řvou. Abych nebyla úplně propadající matka, ze všech sil svého ochraptělého krku řvu. Kruci, vdaná sice jsem, ale i přesto doufám, že se to nenese přes stupačky k sousedům. Ráda bych, aby mě ještě někdo někdy ve výtahu pozdravil. Trochu se zapomenu, na setinu vteřiny ztratím obezřetnost a okamžitě inkasuji tvrdý úder dřevěným mečem. Obránce se trefil přesně do čumáku psa, který mi balancuje na hlavě. (V životě bych nevěřila, že někdy vypustím z pusy takovou větu.)

Teď už řvu mnohem přesvědčivěji a dávám obránci jednu na zadek. Takže řveme oba. Obránci tečou zelené nudle do peřin (to budu muset převléknout, pokud se večer nechceme přilepit) a odchází uraženě do svého pokoje. Evidentně přemýšlet o tom, jak je vůbec možné, že se narodil takové blbce. Zoufale přemýšlím, jestli ty tři a půl minuty, které jsem právě získala, mám využít na uvaření oběda, nebo se rozmazlím stonáním.

Tak nic. Kuba už je oduražen a příšerně, ale příšerně, se nudí. Vařím kuřecí polévku se zeleninou (známý to lék na chřipku) s dítětem na noze – na zádech – v náručí – za krkem a za neutuchajících rozhovorů na téma: kdy už budu velkej? - proč nemůžu jezdit na motorce? - kdy už budu velkej? - proč je mrkev oranžová? - kdy už budu velkej? - Co to tady tak smrdí? To je oběd? - Až budu velkej, nebudu muset jíst obědy?

Po poetické obědě, během kterého jsem asi tak osmdesátkrát odpověděla na otázku, proč nemůže poobědvat čokoládové kuličky (a samozřejmě: kdy už bude velkej?), je absolutně nutné postavit ten „nejvíc největší na celym světě“ servis z Lega. Bez návodu, jen s využitím vlastní fantazie. To je sice fyzicky poměrně nenáročná činnost, ale pro někoho, kdo u aut registruje pouze barvu karosérie, a nepozná kladivo od hasáku, je to megavýzva. Dítě má k mému stavebnímu stylu asi tak miliardu připomínek a trpělivost v téhle domácnosti začíná být silně nedostatkové zboží.

Jsem tak unavená, že konečně chápu svou kolegyni, která jednou ve stavu naprostého vyčerpání usnula v pokoji na koberci. A spala tak tvrdě, že se nevzbudila ani tehdy, když její dvě malé dcery vysypaly hlínu ze všech květináčů a navršily ji kolem ní, aby jí udělaly „hezkej hrobeček.“

O co já jsem vyšťavenější, o to je dítě lačnější akce. Téměř jsem ztratila hlas, ve spáncích mi tepe a dýchám s pootevřenými ústy, což umocňuje můj celkově sexy vzhled. Připadám si, jako kdyby se po mě projel kombajn – a ještě zacouval. Konečně večer klapnou dveře a dítě se vrhá do náruče příchozímu otci. Byt vypadá jako nájezdu zfetovaných vandalů. Z posledních sil si prokopávám bordelem na zemi cestičku ke svému zákonitému manželovi, abychom mohli den završit nezbytnou otázkou: „Tak co? Odpočinula sis? Už je ti líp?“