neděle 24. dubna 2016

Na pouti, aneb voni to lidi milujou!


Zbožňuji poutě. Čím kýčovitější, tím lepší. Papírové růže, strašidelné zámky, smrad z přepálených klobás a barevného žužu. Prsaté krásky vyvedené v neonových barvách na pozadí autodromu mě přivádí do stavu frenetického nadšení, a když nemá paní na střelnici obrovské zlaté kruhy a třpytky v hlubokém výstřihu, jsem vyloženě zklamaná. Já se na poutích nevozím na atrakcích, ale jen chodím, nasávám atmosféru a kochám se... ehm, chodila, nasávala a kochala se – dokud si nepořídila dítě.

Kuba přirozeně, stejně jako všechny děti, poutě také miluje a když vydám v pondělí neuvážený slib, že o víkendu půjdeme na kolotoče (netuše, jaká bude předpověď počasí), musíme vyrazit, i kdyby probíhala sněhová vánice, kombinovaná s tornádem a tsunami. A že k tomu aktuální počasí nemá daleko. Je vlezlá zima, noc předtím lilo a vzduch řeže, že mám s každým nadechnutím pocit, jako kdybych vdechla žiletku. Zima ale očividně vadí jen dospělým, protože dítě poskakuje a pobíhá s frekvencí fretky na Speedu.


„Jéé, mami, vláček! Pojď, pojď, pojď!“ haleká, jakmile vlezeme do areálu. Tak nějak jsem se domnívala, že budeme stát s Lukášem v těsném objetí a budeme dojatým zrakem hledět na to, jak se naše děťátko ukázněně vozí na kolotočích. Úplně blbě. Samozřejmě. „Tak jdeme do vagónku,“ dožaduje se Kuba. Jdeme?! My?! Zkouším to s argumentem, že maminky v dětském vláčku nejezdí, páč by se tam nevešly. Ale vešly! Sedím v potupné pozici ve vlaku pomalovaném modrými příšerami (původním záměrem pouťového umělce byly asi Šmoulové, ale realita připomíná něco mezi Godzillou a trpaslíky z Disneyho Sněhurky). Jsem skrčená v embryonální poloze, je mi příšerná zima a jak mi cvakají zuby, mlátím se bradou o kolena. Za krk mi z stříšky vláčku kapou ledové kapky setřesené rozhrkanou jízdou. Prostě koncentrovaný optimismus. Kubův návrh, že si během jízdy zazpíváme veselou písničku, dost nerudně odmítám. Nevypadá, že by ho to nějak zdrtilo.

Než se stihnu vysoukat z miniaturních dvířek (okamžiky, kdy si připadáte jako Gulliver, fakt nejsou moc sexy), Kuba už je dávno v prachu a míří za další atrakcí. No jistě. Samozřejmě musí zakotvit u takového toho stanu, co v něm zoufalí poníci chodí do kolečka. Moje etické cítění sice není nijak valné, ale k tomuhle mám opravdový odpor. Procítěně dítěti vysvětluji, že jsme strašně uvědomělá rodina a takovou věc podporovat nebudeme. Načež čelíme smršti ubrečených argumentů typu: „Já jsem na koníkovi ještě nikdy nejel – já už budu hodnej – všichni moji kamarádi už... - a ani toho pejska mi nekoupíte.“

Ještě to nevzdávám a hraji na city. S vlahýma očima se ptám juniora, jak by se mu líbilo chodit celý den pořád do kolečka. „Hrozně moc!“ zařve dítě nadšeně a aby to demonstrovalo opíše bleskově několik soustředných kruhů, čímž vnese chaos do skupiny procházejících puberťáků. Umolousaný kolotočář od poníků se po nás dívá dost nevraživě a očividně by mu nevadilo, kdybychom šli prudit jinam. Celkem chápu, že mu moje negativní agitace kazí kšefty. Vzdávám to a neochotně vytahuji peněženku. Tak teda jo, třeba se u dětí morálka vyvíjí až v pozdějším věku. Chlapík od poníků vypadá, že by mi s padesátikorunou nejradši urval i ruku.

- Kubo, tak si pojď na toho poníka posadit.
- Tohodle nechci. Ten má divný uši.
- Tak toho za ním?
- Toho taky ne. Ten mě nemá rád! (Nechávám stranou, jak se to pozná.)
- Hmm. Tak kterýho?
- Žádnýho. Mě se nelíbí žádnej. (Kolotočář vypadá, že nám provede něco, co bude hrozně bolet.)
- Hele, tak to teda ne. Řval jsi, že chceš jezdit a už jsme to zaplatili. (Srdeční tep se mi prudce zrychluje.)
- Tak si ty penízky vem od toho špinavýho pána zpátky. Já už jezdit nechci!

Rychle se vzdalujeme, aby po nás špinavý pán nehodil koňské hovno. Padesátikorunu později zanesu do rodinného účetnictví jako příspěvek na charitu.

Na obzoru se zjevuje nafukovací, skákací hrad. Dítě zrychlí do maximálních otáček a ve stejném okamžiku si rve z nohou boty. Studená guma (nebo z čeho je ten šmejd vlastně vyrobený) je po dešti mokrá a její spojení s dětskými kalhotami a ponožkami mi nepřipadá jako nejšťastnější varianta. Takže nastupuje druhé kolo: „Já jsem v hradu ještě nikdy neskákal – já už budu hodnej – všichni moji kamarádi už... - a ani toho pejska mi nekoupíte...“ No tak jo, ale je to fakt poslední ústupek. A nezvykej si na to. To jen, že jsme na té pouti (a taky hlavně proto, že bez Kubova náhradního oblečení nejdeme ani vynést smetí). Tudíž za sedm a půl minuty převlékáme totálně promočené dítě do suchých kalhot a nových ponožek, abychom si ten mokrý a studený ranec mohli trochu ponosit v batohu na zádech.

Střelnice. A hádejte co?! „Já jsem ještě nikdy nestřílel – já už budu hodnej – všichni moji kamarádi už... - a ani toho pejska mi nekoupíte...“ Ale tentokrát už se nedáme zlomit. Především proto, že nechceme riskovat, že budeme paní ze střelnice platit doživotní invalidní důchod. Lukáš se uvoluje, že roli střelce vezme na sebe a romanticky pro mě získá nějaké krepové růže. No vida! Tak přece pouťová romantika! Kuba ho pozoruje ostřížím zrakem: „Tati, střílej támhle na tu žlutou. Tati, střelil jsi úplně vedle. Tati, tak ne, vystřel mamince tu modrou třpytivou. Tati, netrefil jsi. Tati, já ti ty kuličky podržím, jo? Tati, zase jsi netrefil. Tati, a nevystřelíš mi radši plyšáka? Tati, já jsem dvě ty kuličky ztratil. Tati, netrefil jsi!“ Tati vypadá, že by nejradši vzduchovku rozmlátil o pult střelnice. Ve finále dostávám jednu obří rudou růži postříkanou něčím, co smrdí jako intim sprej z osmdesátých let. Paní na střelnici totiž pravila, že „lidi voňavý růže milujou!“ Chce se mi zeptat se, jestli se tu neslézají čichači toluenu, ale nepřipadá mi to společensky vhodné.

No a pak tu samozřejmě máme stánek s cukrovou vatou. Před odchodem jsme vydatně poobědvali, po cestě se dítě nasvačilo z batohových zásob a v průběhu courání vyškemralo několik sušenek, bonbónu a podobných výživově vydatných a kvalitních potravin. Připadá mi vyloučené, aby do sebe ještě mohlo dostat obrovskou cukrovou vatu. A já ji teda potom rozhodně dojídat nebudu! Ehm... „Já jsem cukrovou vatu ještě nikdy nejedl – já už budu hodnej – všichni moji kamarádi už... - a ani toho pejska mi nekoupíte...“ S povzdechem kupujeme obrovský růžový chomáč na špejli. Ale to ti říkám, že když ji koupíme, tak už ji sníš!

Střih. Lukáš s Kubou jezdí na autodromu, zatímco promrzlá matka s mokrým batohem na zádech přešlapuje před a bezmyšlenkovitě pojídá cukrovou vatu. Dítě do ní dvakrát kloflo, tak se to přece nevyhodí. Než dojezdí, mám v sobě větší půlku. Vlastně je to dost hnusný, ale znáte to, když už jednou ochutnáte... Kuba vyjadřuje přání jít na malý kolotoč, kde se točí dokola různé dopravní prostředky a figurky. Jen běž, chlapečku, alespoň si v klidu dorazím tu vatu. Ale ne, je naprosto a zásadně nutné, abych šla s ním. Protože, však to znáte: „Já jsem s maminkou na kolotoči ještě nikdy nejel – já už budu hodnej – všichni moji kamarádi už... - a ani toho pejska mi nekoupíte...“

Sedím na hřbetě Kačera Donalda a je mi dost blbě. Kombinace točení a cukrové vaty je teda dost zoufalá. Úpěnlivě přemýšlím, co se stane, jestli pobliju zadek fosforově zeleného slona, co se točí přede mnou. Možná se pán od kolotoče spolčí s tím pánem od poníků, zavřou nás na řetízák a utočí k smrti. Nebo nás zavřou do strašidelného zámku a budeme tam muset doživotně děsit návštěvníky, abychom odčinili své pouťové hříchy. Nevíte, kde by se dal sehnat nějaký malý, skladný a nenáročný pejsek?