středa 20. dubna 2016

Dělej, spěcháme, aneb běhá slepice do schodů?


Domluvila jsem se s bezdětnou (!!!) kamarádkou na odpolední návštěvě. Přijede ve čtyři a sejdeme se v hospodě se zahrádkou a dětským hřištěm. Plán je jednoduchý: dítě si bude samostatně hrát a my si mezitím stihneme vyměnit několik souvětí, což se bude téměř rovnat plnohodnotné dospělácké konverzaci. Jakožto zkušená matka (bez poznámek, prosím) už vím, že je nutné nechat si dostatečně velkou časovou rezervu. Celý den proto plánuji a směřuji k jedinému okamžiku, kterým je přesun dítěte z bodu A do bodu B (vzdálených asi tak tři sta metrů):

14:00
  • Kubo, pojď se nasvačit, než půjdeme.
  • Nechci, nemám hlad!
  • Tak dobře, ale nepočítej s tím, že dostaneš nějaký bonbóny, dokud se pořádně nenajíš.
  • Ani ty červený?
  • Ani ty červený! Tak dáš si tu svačinu?
  • Ani ty zelený?
  • Ne. Nedostaneš ani červený, ani zelený, ani žádný jiný bonbóny.
  • Hmm. Stejně nechci.


14:15
  • Kubíku, kde máš lahvičku na pití?
  • Nevím, naposledy z ní pila opička. (Plyšová, mimořádně oblíbená.)
  • A kam jí opička dala? Musím ti do ní udělat pití, abychom ho mohli vzít s sebou ven.
  • Ani žlutý?
  • Co žlutý? Jo ty bonbóny. Ne nedostaneš ani žlutý. A kde je, kruci ta flaška?
  • Maminka je zlá! (Polohlasem, opici do kožichu.)
  • Já už jsem ti mockrát říkala, že takhle nemáš o mamince mluvit. (Přísně.)
  • Opičko, jak to mluvíš o mamince?! To nemůžeš!! (Ještě přísněji.)

14:30
  • Běž se vyčůrat.
  • Mě se nechce.
  • Jen to zkus. Ať to nemusíme řešit hned, jak vyjdeme ven.
  • Čurat, čurat, pořád jenom čurat. Už taky nic jinýho nedělám! (Velmi otráveným tónem, o kterém jsem si skoro jistá, že vím, od koho ho odposlouchal.)

14:45
  • Kde mám ty kalhoty?
  • Mami, umí běhat slepice do schodů?
  • Co? To nevím. Zeptáme se tatínka... Ježiš, já jsem ten svetr hodila do sušičky? Do pytle!
  • A bude to tatínek vědět?
  • To víš, že jo. Tatínek ví všechno... Tak kam jsem, sakra, dala ty džíny?
  • Já jsem se ho totiž ráno ptal a von říkal, že se mám zeptat tebe.
  • Aha, no já myslím, že umí. Už jsi našel tu lahvičku na pití?
  • Já jsem ji nehledal... A stejně si myslím, že na to má moc tenký nohy. Ty by se jí na těch schodech zlomily a pak by se zabila. Ty už jsi nějakou slepici na schodech viděla?

15:00
  • No tak nic. Tak já ti udělám pití do tý flašky, co vozí tatínek na kolo.
  • Tu nechci! Ta je moc velká a nemá žádnej obrázek.
  • To máš smůlu. Jinak bys měl žízeň.
  • Tak mi tam nějakej obrázek nalep. Třeba tu samolepku s bleskáčem.
  • Do háje, kde je ta cyklistická flaška, kde máš ty samolepky a kde mám, krucifix, ty džíny?
  • A co myslíš klokan? Klokan do schodů umí chodit?... Jééé, spadlo ti to!

15:15
  • Udělám ti teda svačinu s sebou. Housku, jo?
  • Co myslíš, vyhrál by v souboji ninja, nebo kung fu panda?
  • Netuším. Chceš housku?
  • A komu fandíš?
  • Já nevím. Tak třeba ninjovi. Dobře, dostaneš housku.
  • Tak ale musíš jít fandit.
  • Já nemůžu, dělám ti svačinu... Au! Blbej nůž!
  • No jak chceš, ale pak nebul, až ten tvůj ninja prohraje!

15: 30
  • Kubo, už se musíme jít rychle obléknout a pospíchat na to hřiště, aby tam na nás teta nečekala.
  • Já mám hlad!
  • Dostaneš housku, až tam dojdeme.
  • To nevydržím. Musím se najíst teď.
  • Ale fakt rychle, už nemáme čas.
  • Neboj, mami, zapnu turbo trysky a sním to strašně rychle. Hele, jak ten tvůj ninja prohrává.
  • Nehraj si a jez!
  • Já si nehraju. Já bojuju!

15:45
  • No tak super. Tak já si teda vezmu ty kalhoty, co v nich vypadám jako kombajn. To by mě teda zajímalo, kde ty džíny jsou.
  • Já musím jít kakat.
  • Děláš si ze mě srandu? Tos nemohl jít předtím?!
  • Když mě se předtím nechtělo. Ale neboj, mami, to stihnem. Já když chci, tak umím kakat strašně rychle. Já totiž umím zatlačit tak, že mě úplně brní ruce.

16:00
  • Tak honem naraž si čepici a letíme. Teta už tam určitě čeká a zlobí se, že tam ještě nejsme.
  • Já tuhle čepici nechci. Já ji nemám rád.
  • Ježišikriste! Vezmi si ji a pojď!
  • NE! Já v ní nic neslyším!
  • Tak jakou chceš?
  • Tu zelenou!
  • A kde je?
  • V tom hnízdečku, co jsem udělal plyšáčkům z oblečení.
  • Hnízdečku?! Kubo! To jsou ty moje džíny! Okamžitě mi je vrať!
  • Ale, mami, to nejde! Přece bys nechtěla, aby byla plyšáčkům zima. To by o tobě plyšáčci říkali, že jsi zlá! A víš, že to nemáš ráda.

16:15
  • Už jsme tam dávno měli být. Dělej, poběž. Já musím tetě napsat zprávu, že se omlouváme a že už letíme.
  • Hele, mami, jak daleko, myslíš, že doletí slepice?.... Jééé, mě se rozvázala tkanička.

16:30
  • Kubo, prosím tě, nesbírej ty vajgly. Fakt spěcháme. Já tě vezmu do náručí, abychom tam byli dřív.
  • Píp píp.
  • Hele, teta nám píše. Ta je určitě naštvaná, že tam sedí sama tak dlouho.

16:31
  • PROSIM TE, MOC SE OMLOUVAM. BYLA JSEM VCERA PARIT, MAM STRASNOU KOCOVINU A VZBUDILA ME AZ TVOJE SMS. TED JDU ZVRACET, OZVU SE, AZ SE DAM TROCHU DO KUPY. Z.