Tak, jako většina lidí dostává
kopřivku, kdykoli si vzpomenou na finančák, nebo na plánovanou
návštěvu tchyně, mě se dělá nevolno, když se začne blížit
okamžik, kdy musím vyřknout větu: „Je potřeba udělat velký
nákup.“ Představa slalomu mezi regály mě nijak zvlášť
netankovala ani v bezdětném stavu, ale s dítětem na hrbu získala
zcela nový rozměr.
Opět nastal den, kdy naše domácnost
dospěla do stádia, kdy chybí všechny základní potraviny, a
můžeme si tudíž vybrat, jestli si dáme čočku s hořčicí,
nebo ananasový kompot s kypřícím práškem a grilovacím kořením.
Oznamuji svým mužům, že je naprosto nezbytné vydat se na velký
nákup, což má za následek obvyklou reakci: Jeden se tváří, že
neslyší a druhý nasazuje maximálně otrávený výraz. Jen jeden
si ale dovolí zaječet: „Ne! Nechci! Nejedu!“
Už mě skutečně nebaví diskutovat o
každé větě a dospívám k názoru, že nastal čas na malou
strategickou lest: „Dobře, tak tě tady necháme samotného!“
Dítě o této variantě přemítá zhruba půl sekundy: „Tak jo!
Ahoj!“ Tenhle vývoj situace jsem neočekávala a začínám lehce
vydírat: „Ale budeš tady úplně sám! Nebudeš se tu bát?
Nebude ti tu smutno?“ „Ne! Už jeďte!“ Očividně jsem
porodila otrlejšího tvora, než jsem se domnívala – a hlavně
jsem vystřílela svou munici předčasně. Na scénu nastupuje opět
hrubé násilí (k čertu se všemi předsevzetími!): „Prostě
pojedeš s námi a hotovo!“ Záměrně volím takový tón hlasu,
aby bylo jasné, že ho na ten nákup dotáhnu, i kdyby to mělo být
na vodítku a s náhubkem. Kuba si jen trpce povzdychne nad svým
těžkým osudem a k autu se táhne neochotně a pomalu jako tejden
do výplaty.
Parkoviště u marketu je přecpané
úměrně tomu, že je víkend a venku prší. Místa pro rodiny s
dětmi jsou pochopitelně obsazená nízkými sporťáky s protekční
poznávačkou a kufrem, do kterého se vejdou zhruba tak dvě kolečka
od kočáru a čtyři pleny. Nejzazší a nejvzdálenější kout
parkoviště to jistí. Kuba vyjadřuje přání uspořádat na
parkovišti běžecké závody (samozřejmě v ideálním pořadí:
šampión, jeho otec a na chvostě matka-brzda). Když si dovolím
namítnout, že pobíhání mezi projíždějícími auty není ta
nejsmysluplnější kratochvíle, čelím další úmorné diskusi na
téma: Jak je pro génia těžké trávit veškerý svůj čas s
rodiči podprůměrné inteligence.
Junior pádí k nákupním vozíkům v
naději, že se mu podaří urvat ten ve tvaru autíčka. Smůla.
Všechna autíčka jsou na place. Nastupuje další diplomatické
vyjednávání, tentokrát ve stylu: „Tak se posadíš do vozíku.
Stejně je autíčko jen pro malé děti a ty už jsi velký kluk.“
Naše dítě není ale žádný pitomec a základní manipulační
metody svých rodičů má už dávno zmáknuté. Tvrdohlavě
opakuje, že chce autíčko, a nepřipouští další diskusi. V
zoufalství slibuji, že autíčko vyrobíme i z obyčejného vozíku,
takže s dítětem zapasovaným do toho drátěného šuplíčku
nákupního vozíku míříme nejdřív do oddělení domácích
potřeb. Hážu juniorovi umělohmotný talíř, který nahradí
volant, a místo řadící páky plastovou štětku na záchod. Tak a
teď už snad můžeme nakupovat to, co skutečně potřebujeme.
Ještě, že jsem tak kreativní matka.
Kuba ale zdaleka ještě není s
vytvořenou iluzí autíčka spokojen. Zatímco vášnivě otáčí
talířem a rve za záchodovou štětku, Lukáš musí vrčením
napodobovat zvuk závodního auta a já tupě klušu vedle jedoucího
vozíku. Každý soudný člověk musí uznat, že za takových
podmínek je naprosto vyloučené soustředit se na to, jestli jste
chtěli koupit deset rohlíků, nebo zubní pastu. Někteří
zákazníci na nás hledí udiveně, jiní soucitně (ostatně podle
toho se celkem spolehlivě pozná, jestli mají vlastní děti, či
nikoli).
Náš nákup má poměrně monotónní
průběh. Zatímco já se snažím házet do vozíku věci, které
potřebujeme, Kuba mi zdatně sekunduje tím, že tam mrská
nazdařbůh předměty, na které ze svého místa na bidýlku
dosáhne. Úkolem rodičů je včas tyto vetřelce odhalit a vrátit
je do regálu - a pokud možno přitom nechat ve vozíku to, co
potřebujeme pro přežití následujících dnů. Při průjezdu
uličkou s čaji najednou Kuba nečekaně vymrští ruku a smete
dobrého půldruhého metru vyskládaných krabiček. Jako správní
rodiče mazáci jsme štěstím bez sebe, že to neprovedl, řekněme,
u jogurtů. Jako stále nepoučitelní rodiče se dopouštíme té
školácké chyby, že během sbírání ovocných čajů podlehneme
dětskému kňourání a vyndáme Kubu z jeho drátěného vězení.
Všimli jste si někdy, že i úplně mrňavé dítě umí utíkat
rychleji než králík?
Bleskově mizí v přilehlé uličce,
odkud se vzápětí ozve vyjeknutí důchodkyně, kterou při svém
úprku nabral. Pouštíme se do jeho stíhání, ale už je pryč.
Připomíná to scénu z béčkové komedie devadesátých let: A
pronásleduje B, ten zmizí za rohem a než tam A doběhne, po B už
není ani vidu, ani slechu. Zmateně se rozhlížíme kolem dokola,
ale kromě přepravek s ovocem a zeleninou a několika dospělých
zákazníků nevidíme vůbec nic. Jakmile popadnu dech a opět se mi
dokrví mozek, začnou mi vířit hlavou katastrofické scénáře. V
barvách si maluji úchyla, který si našeho chlapečka strká do
připraveného pytle a odnáší ho pryč (neptejte se mě, jak by to
zvládl za tu milisekundu, a co by za denního provozu uprostřed
supermarketu dělal s pytlem).
Lukáš je naštěstí z naší dvojice
ten rozumnější, logičtější a životaschopnější, takže se
sehne, prozkoumá plochu z podhledu a objevuje naše zlatíčko
schované pod policí s pomeranči. Blbý je, že nechce za žádnou
cenu vylézt a my tam pro něj nedosáhneme. Nejdřív přemlouváme,
pak vyhrožujeme a posléze se uchylujeme ke starému dobrému
uplácení. Dítě se uvoluje vylézt ven za cenu dvou lízátek,
jedné čokoládové tyčinky a výhledově možná i citrónové
zmrzliny. Při výlezu se praští hlavou o přepravku a následný
jekot naší pošramocenou zákaznickou image nijak nevylepší.
Raději si ani nepředstavuji, jak se musí bavit ti, co sledují
zákazníky průmyslovými kamerami.
Lukáš tlačí vozík a já svírám
Kubovu ruku, abych předešla dalšímu útěku – protože dítě
razantně odmítá nastoupit zpátky do drátěného šuplíčku. V
další uličce stojí na mobilních schůdkách prodavačka a
aranžuje cosi v horní části regálu. Dopouštíme se další
chyby tím, že se zastavujeme, abychom přihodili do vozíku špagety
(zkušení rodiče dobře ví, že při nákupu se nesmí nikdy,
nikdy, nikdy zastavit, jinak hrozí velká pravděpodobnost
společensky nepřijatelné situace). Kuba se zaujatě dívá na
balancující prodavačku, pak zacloumá schůdky a ostře jí
pokárá: „Počkej, ty spadneš, natlučeš si kokos a budeš
bulet!“
Zahajujeme kvapný ústup k pokladně.
Samozřejmě ne všechny vetřelce ve vozíku se nám podařilo
odhalit, takže kromě plastového talíře (vyvedeného v ostře
zelené) a záchodové štětky platíme i šest sojových tyčinek
(všichni svorně nenávidíme sóju), kosový ořech, konzervu
lunchmeatu a balení XXL menstruačních vložek. Příště je radši
pošlu, ať k obědu uloví něco v lese.
Žádné komentáře:
Okomentovat