Vesnické střípky, aneb drž to poleno pořádně!

Jsem duší vesničanka. Na vsi jsem se narodila, vyrostla a mentálně tam nejspíš zůstanu už po zbytek života. I po letech ve městě mě dokáže přivést k extázi to, že když se o půlnoci probudí k životu Kubův zánět středního ucha, nemusím s ním jet na nejbližší pohotovost padesát kilometrů. Nebo, že když se rozhodnu jít pařit (asi tak třikrát do roka), nejsem odkázaná na jedinou diskotéku široko daleko, kde se slézají puberťáci a prsí se tu místní zlatá mládež. Nebo, že akutní potřeba nugátové čokolády v deset večer je i v případě vyjedené ledničky řešitelnou situací. Město je prima v mnoha ohledech, ale vesnické poetiky prostě nikdy nedosáhne. Nedá se svítit, ale život na vesnici má prostě úplně jinou dynamiku, rytmus i pravidla.

Když jsem začala chodit na vysokou a bydlela na kolejích, poněkud jsem vypadla z tempa a ztratila se z drobnohledu vesnických drben. Po několika měsících jsem se ocitla doma zrovna v den, kdy bylo potřeba vyzvednout chleba z místní „Jednoty“ (rozuměj – jediného miniaturního obchůdku, kde se pečivo objednává dopředu, a kromě něj tu můžete dostat ještě gothaj, toaletní papír a samozřejmě pivo). V Jednotě je strategicky umístěná lavička, na které denně vysedává důchodcovská elita drben (obvykle tam přešlapují už čtvrt hodiny před otevřením, aby o nic nepřišly). Ty velmi pozorně sledují, kdo co nakupuje, co má při tom na sobě, čím platí a jak se přitom tváří. Pak to podrobně rozeberou a jede se dál.

„A Barunko, jak se pořád máš?“ sonduje jedna z babek, které se tu přezdívá Agentka FBI. Mohla bych samozřejmě odpovědět, že mám aktuálně strašnou kocovinu, propařila jsem se až do rána, vyrazili mě z jedné zkoušky a nemůžu přijít na to, jestli kluk, se kterým momentálně randím, je takový intelektuální bohém, nebo spíš debil. No asi ne...

- Děkuju, dobře. Jsem pořád ve škole, tak sem moc nejezdím.
- Hmhm. Ve škole. Hmhm. A už se budeš vdávat? (Je nutné přiznat, že tah na branku tedy má a nemarní čas.)
- Ehm. To asi ještě ne. (On to asi bude fakt spíš debil než bohém.)
- A kolikpak vono už ti je?
- Devatenáct. (Se špatně skrývanou zlomyslností. Přece jen toho mám před sebou o dost víc než tahle ježibaba. Doufám.)
- Hmm. To už se asi nevdáš, co?! (S ještě hůř skrývanou zlomyslností.)
- Tak na shledanou. Já už musím jít. (Fňuk, fňuk.)

Pak jsem začala chodit s Lukášem a když náš vztah dospěl do stádia, kdy jsem se domnívala, že by mohl vydržet určitou zátěžovou zkoušku, vzala jsem ho do místní hospody. Aby nedošlo k mýlce, naši hospodu miluji a chovám k ní něžně sentimentální vztah, ale na oficiálním žebříčku by to byla tak sedmá cenová a pokud do ní zavítáte v montérkách, budete už skoro overdressed. Seděli jsme s Lukášem (tehdy mírně vyjukaným měšťákem) jako zamilované hrdličky u stolu štamgastů. Jeden z nich mě v rámci družby objal kolem ramen a medvědí tlapou mě srdečně poplácal mezi lopatkami, čímž mi téměř vyrazil dech. Lukáš se napřímil a zhluboka se nadechl. Tím si vysloužil jen další ránu mezi lopatky a zachechtání: „Ty vole, klííííd! Tuhle já pamatuju, ještě když lítala nahá po návsi!“ Mého budoucího manžela to sice možná uklidnilo, ale já bych v ten okamžik dala celou výplatu za anonymní městský bar.

Kupodivu si mě i přesto Lukáš vzal a naše vesnická mozaika se mohla úspěšně rozrůst o další střípky:

• Místní ochlasta přebral na hřišti, kde probíhá dětský den, a zvrací do přilehlého potoka (pro tuto slavnostní příležitost vylezl ze zaparkovaného karavanu, kde nasává obvykle). Pak si rukávem otře koutky, podívá se na mě podlitýma očima a rozšafně praví: „Některý matky jsou fakt strašný!“ Nemohu, než souhlasit.
  
  

• „Drž to poleno pořádně!“ „Dyž já se bojím, že mi usekneš prst!“ „Kristova noho, ty už jsi tou Prahou úplně zkažená!“

• Chuť jahod a rajčat právě utržených na zahradě. O vůni čerstvě posečené louky ani nemluvě.

• Rozhovor v hospodě: „Tůdle jsem tě viděl s plným valníkem nakradenýho dřeva!“ „Mě? S dřevem? Jóó, to sem byl jenom na procházce!“

• Uprostřed posvícenské tancovačky dojde Becherovka. „Si dejte ferneta, ne?“ nabízí řešení hostinský. Hážu poněkud znechucený obličej. „Jéééžišmarjá, tak já ti to víc rozředím a budeš to mít skoro stejný!“

• Výraz našeho kamaráda z Prahéé, když zjistil, že cena osm korun za panáka není trapným vtípkem starousedlíků.

• Masopustní průvod, jehož jsme součástí, zastavuje u jedné chalupy. Kromě mladých vychází ven i stará shrbená babička o hůlce, aby se podívala na maškary. V tom okamžiku podnapilá Maková panenka zahaleká: „Tak co? Nepůjde se bába vychcat?!“ Dělá se mi lehce mdlo. Chápu, že na vsi se to tak nebere, ale tohle mi přijde už hodně přes čáru. „Ne díky, mě se ještě nechce,“ odvětí cudně maska babky s nůší (toho času statný čtyřicátník), které byla také otázka adresována. Pochopili to všichni, kromě mě.

• „Nojo, to je ten, jak si vzal za ženu takovou tu, co tady měl za první republiky mlejn její strejda. Teda von to nebyl tak úplně strejda, byli spřízněný přes její sestřenici z matčiny strany. Víš kterej, ne?“

• Výraz Kuby, když se poprvé svezl na koni.

• „Tak povídejte, co je v Praze novýho?“