středa 27. dubna 2016

Drazí sousedé, aneb dej sem tu paličku!


Drazí sousedé, zejména vy, kteří bydlíte v těsné blízkosti našeho bytu. V první řadě bych vám moc ráda poděkovala za to, že jste na nás zatím ještě nepoštvali sociálku, policii, ani Ukrajince s bejsbolkou. V té druhé bych vám ráda vysvětlila některé věci, protože si dokáži celkem detailně představit, jak to může působit... A to, co si o naší rodině myslíte, si radši ani představovat nechci. Ale abych oddálila okamžik, kdy budu nařčená z týrání vlastního dítěte, pokusu o vraždu, vandalismu, obecného ohrožení a omezování osobní svobody, tady je několik věcí, které jsem vám už dávno chtěla říct. Jen na to nestačí ty dvě minuty, co spolu občas strávíme ve výtahu.

Především bych ráda zdůraznila skutečnost, že opravdu v bytě nechováme žádné zvíře. Ani lamu, ani koně, ani divoké prase, ba dokonce ani králíka. To neustálé dupání, cupání, skákání a pobíhání je skutečně spojeno pouze a jen s naším dítětem, trpícím dosud nepopsanou diagnózou, která mu znemožňuje normální chůzi. Kuba zkrátka nedokáže chodit tempem typickým pro běžného člověka a přemisťuje se zásadně za pomoci sprintu, přískoků a poskoků. Dokonce i při pouhém stání na místě alespoň podupává, nebo skáče na jedné noze. Čímž bych vám chtěla vyjádřit svůj hluboký obdiv, že zatím ještě nezvoníte, neřežete do topení, ani neotloukáte smetákem strop. Věřte mi, že chápu, že soužití s permanentně dupajícím mamutem není nic jednoduchého. Už proto, že ho mám doma.


Řev, který se od nás ozývá každý večer, není způsoben utínáním dětských končetin, dokonce ani výpraskem, který bychom našemu zlatíčku pravidelně udíleli (i když bychom někdy moc rádi). První fáze toho strašlivého jekotu je spojena s koupáním, a i když se to nezdá, jedná se o jekot radostný. (Samozřejmě až na případy, kdy se Kubovi dostane voda do očí, zakážeme mu vylévat kelímky s vodou na podlahu koupelny, chceme mu umýt vlasy, chceme mu umýt obličej, chceme mu vyčistit zuby, chceme ho vyndat z vany, nebo mu chceme obléct pyžamo.)

Pak následuje druhá fáze ječení, která se vztahuje k ukládání do postele. I když se nezasvěcenému posluchači může zdát, že v dětském pokoji provádíme transplantaci orgánů bez umrtvení, v podstatě jde jen o to, že Kuba hrozně nerad chodí spát. A pokud je za pomoci lehkého násilí donucen odebrat se do své postele, vnímá to jako obrovskou křivdu a jako jakýsi druh mučení. Doprovází to patřičnými zvukovými projevy a jen zatím celkem omezený slovníček vulgarit mu nedovoluje vyjádřit v plné šíři, co si myslí o těch, kteří ho nutí spát.

Tak to bychom měli večerní řvaní. Pak je tu ještě ten ranní ryk. Tak, prosím vás, jeho důvodem je většinou beznadějně trapná a nemožná matka, která odmítá dát svému potomkovi ke snídani čokoládu, řízek, bonbóny, kyselé okurky a nemá pochopení ani pro typicky dětskou snídaňovou volbu v podobě tlačenky s pepřem a cibulí. Já vím, že se těžko věří tomu, že ječení v šest hodin ráno má nějakou souvislost se snídaní, ale přísahám na holý pupek, že to nejsem já s Lukášem, kdo iniciuje vstávání v takovou nelidskou hodinu.

Pokud by vám lezly na nervy ty rytmické rány přes den, mohu vás ujistit, že jsem se Kubovi několikrát pokusila ten bubínek zabavit, ale má k němu téměř sentimentální vztah. Stejně jako ke všem zvukovým hračkám. Čím hlasitější zvuky vydávají, tím sentimentálnější vztah. Vlastně když o tom tak přemýšlím, možná to není ani tak sentimentální vztah, jako touha ještě víc naprdnout zmučené rodiče.

No, každopádně pravidelné rány pocházejí od toho bubínku, zatímco přerušované bušení, které se z našeho bytu ozývá v poslední době, znamená, že se právě plavíme na lodi a útočí na nás žralok (toho času obrovská nafukovací kráva). Zajisté uznáte, že nebezpečného žraloka je potřeba zneškodnit několika tvrdými údery ještě tvrdším mečem a doplnit je patřičně intenzivními kopanci. Blbý je, že krávu (ehm, žraloka) držím v rukou já a mým úkolem je manévrovat s ní - a Kuba není v zacílení svých úderů a kopů úplně stoprocentně úspěšný. Takže tolik asi tak k podezřelým odpoledním zvukům z posledních dnů.

Tedy pokud samozřejmě nemáte na mysli to třískání z minulého týdne. To se zase Kuba pokoušel opravit naše topení (do té doby fungovalo docela dobře a od té doby jsem ještě nenašla odvahu zapnout ho) za pomoci své kutilské sady a mojí paličky na maso. Přirozeně jsem jeho opravářskou snahu směřovala na dopolední hodiny, ale nejsem si jistá, jestli se v domě přece jen někdo nezdržoval. Kdyby náhodou jo, jako polehčující okolnost bych ráda uvedla, že naše společenství v důsledku toho zcela jistě ušetří za deratizéra. Je totiž naprosto vyloučené, aby potkani to třískání, které lomcovalo i se základy domu, přežili.

Jo a ten řev, tedy mám na mysli dospělý řev, produkuji téměř výhradně já. Teda, ne že by to mělo nějaký výrazný efekt, ale ponechává mi to iluzi toho, že mám nějaký výchovný vliv. Je sice pravda, že na můj zvýšený hlas Kuba reaguje buď zarputile sveřepým výrazem, nebo soucitným pohledem, ale hrozně nerada se vzdávám pocitu, že disponuji ještě nějakými rozhodovacími pravomocemi. Vzhledem k tomu, kolikrát za noc musím k juniorovi vstát, ranní hodině, kdy mě ráno vystrnadí z postele, kloubům prstů, které mám domodra otlučené dřevěným mečem, a kilům, která mi zůstala po porodu, si fakt myslím, že mám právo si občas zařvat. Ale na svoji obhajobu bych ráda uvedla, že zásadně ječím mimo hodiny nočního klidu – i když příležitost a chuť bych měla i jindy.

Drazí sousedé, závěrem bych chtěla zdůraznit, že vás máme všechny fakt rádi – zejména poté, co se odstěhoval ten majitel kasína, směnárny a kabaretu, co si nechával ve tři ráno přivážet šlapky eskortem a pořádal v garážích mejdany s hasičáky. Pamatujete si na to poetické ráno, kdy jsme všichni našli auta pod vrstvou bílého prášku, ne? A jak jsem si potom všichni společně udělali ten hezký výlet do myčky a na podrážkách bot si ten bílý sajrajt nosili do bytů ještě dva měsíce? No tak uznejte, že proti tomu je nějaké poklepávání na topení úplně neškodnou zábavou. Ale tu paličku na maso přendám na vyšší polici. Fakt!