neděle 1. května 2016

Co bys chtěl k narozeninám, aneb že jsem si radši nedala pár facek


Tak bude mít Kuba zase narozeniny. Přes moje důrazné upozornění, aby laskavě přestal růst a zůstal mým sladkým malým chlapečkem ještě alespoň pár let, si jako obvykle prosadil svou a když mi hupne do náruče, všude mu něco čouhá, vykukuje a přebývá. No nic. Prostě nastal čas, abychom vyřkli nezbytnou otázku: „Co bys chtěl k narozeninám?“ Moc dobře vím, že takovou otázkou dráždíme zmiji bosou nohou, ale nedá se svítit. Takže:

V první řadě by chtěl malou motorku. Respektive malou jen výškou, tak akorát, aby na ni zvládl sám naskočit a ujel z dosahu nemožného rodičovstva. Jinak je nutné, aby měla super turbo mega obří výkon. Jak jsem pochopila, ideální by bylo, kdyby jí z výfuku šlehaly plameny, po stranách měla turbo trysky (nebo tak něco, ale rozhodně něco „strašně hustýho“) a možná by nebylo úplně od věci, kdyby uměla taky trochu létat. Ale rozhodně musí být asi tak o polovinu rychlejší než všechny ostatní motorky na celém světě – anebo klidně i o víc.


Pak by nutně potřeboval Kung fu pandu. Živého. Samozřejmě. Jak taky jinak. Nejdřív by panda naučil Kubu, jak za pomoci několika kopů a úderů zlikvidovat kohokoli jakékoli velikosti, a pak by spolu táhli světem a konali dobro... což by na druhou stranu znamenalo, že by přestal, pod záminkou kung fu tréninku, kopat a bouchat do mě. Dělám si v duchu poznámku, že tohle přání je třeba zvážit.

Na seznamu se ocitly i dva metráky modelíny. Nenechte se vysmát! Přirozeně nikoli kvůli tomu, aby z ní modeloval něco hezkého, jako třeba pejsky, kočičky a květinky. Potřebuje ji kvůli tomu, aby z ní mohl uválet kuličky, kterými bude z praku ostřelovat nepřátele (hádejte, kdo je asi tak představuje). Zbytek rozpatlá po nábytku a rozšlape po podlaze. A modelínu budu nacházet dalších několik měsíců úplně všude, včetně peřin a své podprsenky.

Príma by taky bylo, kdyby mohl dostat vesmírný meč, který světélkuje a vydává zvuky, které mi při bohužel nejvíc ze všeho připomínají zvracení. Jenže to nemůže být ten meč, co koupí každý trouba v hračkářství (pokud bychom za něj byli ochotni dát půl výplaty, že jo), musí to být úplně „doopravdicky zázračnej“ meč, co vás přenese mrknutím oka do jiné galaxie. (Kdyby si tam malé bojovníky nechávali alespoň týden, začala bych ten meč shánět.)

Už jsem říkala, že by chtěl strašně rychlou motorku? No tak tu motorku by chtěl ale „úplně moc a nejvíc na celým světě.“ Vlastně je dost putna, co bude v ostatních balíčcích, hlavně aby tam byla ta motorka.

Dost dobrý by bylo, kdybychom mohli sehnat tygra, nebo alespoň opici. Obojí živé a v životní velikosti. U opice je jasný požadavek na to, aby byla roztomilá, skákala a spala s Kubou v posteli. Tygra máme shánět takovýho, „kterej bude zuřivej, ale na mě hodnej.“

Rozhodně se ale mezi dárky nesmí objevit cokoli kreativního, nebo edukativního. Opravdu nerad by rozbalil dřevěné hračky, dřevěné kostky, nebo vůbec cokoli dřevěného, pokud to nebude další meč, nebo samostříl, tam je ochoten udělat výjimku. Kdyby se mezi dárky nějakým omylem připletly pastelky, nebo nedejbože omalovánky, zkazíme mu zbytek života.

A když už se tedy musel dožít tak vysokého věku bez vlastnictví fotbalového dresu Barcelony, je nejvyšší čas tu životní křivdu napravit. Pochopitelně nejsme žádná béčka, takže kopie, co se prodávají v řadovém sportu, se můžou jít vycpat. My jedeme v originálech.

Jo a počítač. Svůj vlastní. Až po stropu nadupaný „hrozně hustýma hrama.“ A k němu úpis (nejlépe, kdybych ho mohla podepsat vlastní krví), že může hrát na počítači, kdykoli uzná za vhodné. Klidně i ve tři ráno.

Ještě by fakt hodně, ale hodně, chtěl prsten, co když se s ním otočí, splní se vám každé přání. Neexistuje? No tak teda alespoň tu motorku!