neděle 29. května 2016

Reklamy versus život, aneb ať žijí chlupaté nohy!


Jen máloco mě dokáže tak emocionálně exponovat jako televizní reklamy. V rámci vlastní přepjatosti a vztahovačnosti mám totiž většinou intenzivní pocit, že jimi jejich tvůrci a firmy cílí přímo na mě a ukazují mi, jak by měl vypadat správný život. Samozřejmě v porovnání s tím, kterým se probojovávám já (a poznámky o mé intelektuální úrovni si laskavě nechte pro sebe). Je to podobné, jako kdyby na vás někdo ukázal prstem a následně vám začal strouhat mrkvičku. Takže se logicky vždycky urazím a následně příšerně vytočím do stavu, kdy bych byla schopná televizi rozkousat. No uznejte sami, co si asi tak může průměrně zamindrákovaná, frustrovaná a věčně nestíhající matka myslet o průměrném reklamním bloku, který vám promítnou během rodinného filmu:

Začínáme zostra. Jakési děvčátko, které sotva udělalo maturitu, s nožičkami jako laňka skotačí před kamerou a přesvědčuje mě, že když budu zobat propagovaný přípravek, moje křečové žíly prásknou do koní a zmizí za obzorem. S vědomím toho, že budu za starou zapšklou babu se pomstychtivě uculuji: To jsem na tebe, milá zlatá, zvědavá, až projdeš slastmi těhotenství. Pak si porovnáme lýtka a kdo bude mít modřejší, platí panáka. Moje vlastní křečové žily by se daly operovat snad jen cirkulárkou a jakékoli pilule i krémy vnímají pouze jako delikátní chuťovku, kterou si zpestřují, jinak celkem nudný, život.


A už je tady roztomilá rodinka na výletě prostorným rodinným vozem. Aby si snad někdo nemyslel, že se jedná o záběry odtržené od reality, děti se vzadu mírně pošťuchují, čímž má být naznačen chaos a běžný každodenní provoz. A pozor! Jedná o zcela výjimečnou reklamu, protože řídí matka. Občas si s manželem, sedícím na sedadle spolujezdce, vymění zamilovaný pohled a atmosféra dává tušit, že se buď baví o tom, jak geniální zplodili děti, nebo o permanentně stoupajících akciích. Život je zkrátka stejně vymydlený jako interiér jejich auta.

Hrozně ráda bych pozvala autory reklamy do našeho vlastního vozu, když se snažíme přepravit rodinku z bodu A do bodu B (lhostejno na jakou vzdálenost). Dítě beznadějně upatlatné od čokolády matlá po dveřích, po skle a vlastně po čemkoli, na co svými pracičkami dosáhne. Interiér auta je vyzdobený závějemi drobků nejrůznějšího původu, torzy hraček, obaly od bonbónů a zmačkanými vlhčenými ubrousky. Pokud náhodou matka řídí, láskyplná konverzace rodičů se odehrává ve znamení spousty zcela zbytečných poznámek a připomínek ohledně jejích řidičských schopností. Idylickou atmosféru zdůrazňují stížnosti dítěte na škrtící pásy – nevyhovující velikost sedačky – špatnou velikost čokolády – špatnou značku čokolády – nechápavé rodiče – bolavé břicho – svítící slunce – klikatou silnici – nespolupracujícího plyšáka (odmítá metat salta) – nudný život. Po několika ujetých kilometrech začínají matce cukat koutky a začíná uvažovat o tom, že by raději šla pěšky.

Střih – a máme tady další lehkonohou dívku. Tentokrát si fascinovaně přejíždí po vlastních hladkých lýtkách a tvrdí, že je nebude muset holit dalších pět týdnů... Ccccc, pět týdnů? Když mám hodně velkou krizi, dokážu svoje nohy ignorovat klidně dvojnásobně dlouhou dobu a za úspěch považuji, když si stihnu vyčistit zuby. No co, alespoň mi ten porost částečně maskuje ty křečové žíly.

Následující reklama mě přesvědčuje, že s jistou značkou plenek budou spát děti nerušeně celou noc a ráno se probudí vyspinkané dorůžova s bleděmodrými puntíky. Moje vlastní zkušenost praví, že děti vůbec netouží po tom spinkat nerušeně celou noc. Naopak, všechny síly napínají k tomu, aby vůbec nemusely položit hlavu na polštář. A pokud je k tomu už hrubá síla přesvědčí, noc se odehrává ve znamení záminek, proč musí nutně vstát, tahat peřinu ze svých spících rodičů, lézt k nim do postele, kopat je do žeber, nutit je, aby hledali ve tři ráno zatoulanou hračku, nebo se věnovali jiným logickým činnostem. Až vynaleznete plenky, které přinutí (pouze nabídnout tuto možnost rozhodně nestačí) dítě spát celou noc, dejte mi, prosím, vědět. Rezervovala bych si tak půl tuny.

Před kamerou se teď natřásá dlouhovlasá blondýnka. Lesklou a bohatou hřívou do pasu vytáčí do červených čísel nás, které každé ráno hořce přemýšlíme před zrcadlem, jestli s tím, co máme na hlavě, dokážeme ještě něco udělat, nebo bude jediným možným řešením holící strojek. Dlouhovláska jásavě tvrdí, že za ten blonďatý vodopád vděčí mega ultra super skvělému šampónu a pouze jemu. Hmmm... Osobně znám ženu, která si ve stavu nejvyššího vyčerpání (po několika probdělých nocích v rámci odvykání potomka na dudlík) umyla hlavu Jarem. A když svůj omyl zjistila, odmítla ho jakkoli řešit (použila tedy mnohem pregnantnější vyjádření). A víte co? Nezaujatý pozorovatel nepoznal rozdíl.

Na scénu nastupuje má oblíbená reklama na prací prášek. Ve vymydlené domácnosti, zařízené převážně bílým nábytkem, přešlapuje sexy matka, která zjevně nemá do čeho píchnout, a čeká na návrat svého malého fotbalisty. Ten vzápětí přicupitá v dresu decentně zamazaném od trávy – no dobře, i trošičkou hlíny. Touto situací se matka dostává do varu a konečně může použít svůj oblibený prací prášek s vůní levandule.

Jen tak mezi námi by mě zajímalo, na které planetě kope reklamní fotbalista do míče, protože když se zvenčí vrací můj vlastní fotbalista, scéna vypadá následovně: Urvaná a špinavá matka se na hřišti půl hodiny snaží přesvědčit svého chlapce, že už je čas jít domů. Poté sáhne k osvědčenému a vyzrálému argumentu „tak si tu zůstaň, já jdu sama.“ Pročež se dítě táhne uraženě dva metry za matkou, aby si ho nikdo z kolemjdoucích s tou blbkou náhodou nespojoval.

V této pohodové atmosféře dorazí domů a dítě vysype z každé boty půl litru písku. Ukáže se, že na podrážce jedné boty má rozmazané psí hovno. Spolu s tím, jak fotbalista pokračuje do obytných částí bytu, mu z tepláků odpadávají stébla trávy, sypou se kamínky a štěrk (ano, máme tady hřiště s různými povrchy). Na pravé nohavici má obrovskou díru. Na tričku a teplácích podivuhodnou směs skvrn různého původu – tráva, hlína, čokoládové sušenky, mrkev, pampelišky a zřejmě i trochu toho hovna z podrážek. Vůně levandule? Jasně! Šikla by se. Nicméně se obávám, že jediným skutečně účinným řešením pro použité oblečení malého fotbalisty by byla kafilérie.