Než jsem otěhotněla, považovala
jsem se za člověka se standardní mírou kultivovanosti. Ve
společnosti jiných lidí jsem obvykle neotevírala témata o
vyměšování. Pokud někdo vykládal pařící historku zakončenou
zvracením, snažila jsem si vsugerovat dočasnou hluchotu. A k
rodičům přebalujícím své děti jsem se chovala, jako kdyby
zacházeli s biologickou zbraní. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že za
pár měsíců se vyměšování ve všech podobách stane alfou i
omegou mého života, doporučila bych mu, ať si zvýší dávky
sedativ a začne uvažovat o hospitalizaci.
Ačkoli jsem se nikdy nedopracovala do
stádia, kdy bych tvrdila, že „jsme se dneska ráno překrásně
vykakali,“ tělesným tekutinám jsem po porodu začala věnovat
mnohem víc pozornosti, než mi připadalo kdy možné. Začalo to
nekonečnými rozpravami na pediatrických kontrolách, kde se
rozebírala konzistence stolice juniora. Vodnatá? Zelenavá? S
příměsí hlenu? Jak to mám, kruci, vědět?! Ještě nedávno
jsem byla schopná zasvěceně odpovědět na otázku, jestli se tuto
sezónu budou nosit pastelové barvy, zda bude v kurzu nude líčení,
nebo v kterém klubu mají fešné barmany. Ale barva a složení
obsahu plenek? Pořádají se snad na tohle téma nějaké kurzy
(včetně praktických ukázek) pro beznadějně zmatené matky, nebo
co?
A naprosto upřímně se také
přiznávám k tomu, že jsem si nikdy nezvykla na manipulaci s
podělanými plenami. I když bych své dítě přirozeně milovala
za jakýchkoli okolností a bez váhání mu darovala kterýkoli
svůj orgán, s obsahem jeho plenek jsem zacházela jako s žíravinou.
Žaludek se mi houpal pokaždé, když jsem tu pohromu rozbalila a
nikdy jsem vůči tomu pronikavému odéru neotupěla. Také jsem
nikdy nepochopila rodiče, kteří si svá zaneřáděná robátka
fotili a vystavovali jejich rozkošné podobizny na sociálních
sítích, aby ostatním uživatelům zpříjemnili den, potažmo
oběd.
O co hůř jsem snášela patlání v
tělesných výměšcích já, o to větší zájem o ně projevovalo
moje dítě. Kuba se v podstatě zdál být fascinován čímkoli, co
dokázal vyprodukovat. Když se přestal podělávat do plen (k mému
velkému úžasu to zvládl ještě před dvacátými narozeninami,
ačkoli to dlouho vypadalo, že s plenami bude pravděpodobně i
promovat), odmítal se vzdát obsahu nočníku před tím, než ho
prozkoumal (naštěstí většinou jen vizuálně) ze všech
myslitelných úhlů. Mnohokrát jsem hořce přemítala nad tím, co
by mí bývalí kolegové, s nimiž jsem kdysi strávila tolik hodin
diskusemi na pracovních poradách, pro změnu řekli na diskuse
typu:
- A mami, proč je ten bobek hnědej?
- No, to tak bývá. To jsou zbytky jídla, které jsi jedl, ale tvoje tělo ho nespotřebovalo.
- Ale já jsem nejed nic hnědýho, kdyžs mi tu čokoládu před obědem zakázala.
- Nojo, tak to prostě je s každým jídlem.
- A ty máš taky hnědý? A táta? A paní učitelka ve školce?
- Ehmm...
- A víš, co si stejně myslím?
- Nevím. Pověz mi to. (Doufaje ve změnu tématu.)
- Já si myslím, že dělám ty nejhezčí a hlavně největší z celý rodiny.
Mezi vlastnosti našeho dítěte
zkrátka skromnost nepatří a jak vidno, dokáže udělat zásluhu
úplně ze všeho.
Navíc je zcela nezatíženo
společenskými zábranami a když ho něco zajímá, jednoduše se
zeptá. Při jednom z výletů přišel Kuba poprvé do styku se
suchým záchodem v jeho nejtradičnější podobě. Zatímco pečlivě
obhlížel dřevěný interiér, venku se formovala přešlapující
fronta. Dítě nevzrušeně dotlačilo, nechalo se blahosklonně
utřít a naivní matka rozrazila dveře, abychom už konečně mohli
vypadnout z toho smradu. Tím jsem otevřela scénu pro všechny
přihlížející. Nicméně Kuba ještě nevyhodnotil akci jako
dokončenou, zvědavě (a poměrně hluboko) se naklonil do díry a
hezky sytým hláskem se otázal: „Kterej je ten můj?“ … Na
některé otázky zkrátka při nejlepší vůli neexistuje
přijatelná odpověď.
Poněkud smutné a nečekané je pro mě
ovšem zjištění, že dítě dokáže zasáhnout i do mého
vlastního tělesného rytmu a ovlivňovat ho způsobem, který mi
nepřipadá důstojný dospělého člověka. Nedávno jsem se
rozhodla (už asi po sedmapadesáté), že takhle to prostě dál
nejde a odmítám nadále existovat v těle vorvaně. Tudíž začnu
(už asi po sedmapadesáté) běhat a konečně vydoluji z těch
tukových vrstev tělo modelky, které se tam určitě někde ukrývá
(a ukrývá se velmi dobře). Nasoukala jsem se do zařezávacíjích
se legín, zanechala doma Lukáše s Kubou a v rámci lehkého běhu
jsem vyrazila bez klíčů. Po návratu prostě dole zazvoním a oni
mi otevřou bzučákem.
Je asi zbytečné pitvat se v tom, jak
moje pohovkové tělo reagovalo na náhlý, intenzivní pohyb. Líčení
toho, jak jsem měla pocit, že mi zkolabovaly plíce a před očima
se mi míhaly rudé stíny, které jakoby vystupovaly ze záhrobí,
by stejně nikoho nezajímalo. Rovněž tak popisování stavu, kdy
se zdálo, že moje vyšokované srdce opustí hrudní dutinu a půjde
si hledat nového majitele. Skutečně tristní ale bylo, že mi
setrvalé natřásání rozpohybovalo peristaltiku (a kdo z běžců
tvrdí, že se mu to nikdy nestalo, tak pěkně kecá!).
Byl krásný slunečný den, což
logicky znamená, že všude lidí jako na Václaváku. Zalézt si za
keříček? To by mělo přibližně stejný efekt jako udělat to
uprostřed sídliště. Zahájila jsem zběsilý úprk k domovu a
lehla na zvonek. A znovu. A znovu. V mluvítku se ozval sladký
dětský hlásek:
- Kdo to je?
- To jsem já. Otevři mi. (Ale rychle!)
- Maminka?
- Ano, maminka! (Ježiš, kolik asi ženských u nás zvoní v neděli odpoledne?!)
- Ty už jsi doběhala?
- Jo, doběhala! Okamžitě mi zabzuč! (Nebo bude moje doběhání definitivního charakteru!)
- Ty se na mě zlobíš?
- Ne, samozřejmě, že se nezlobím, ale prosím tě otevři mi. (Vemlouvavý hlasem.)
- Mě se zdá, že se zlobíš. (A mě se zase zdá, že se brzy zblázním.)
- To víš, že ne, broučku. Otevři, jo?
- A řekneš mi nějaký heslo? (No, pár by mě jich napadlo – ale ani jedno publikovatelné.)
- Jaký zase heslo, krucifix?! Já chci jít hned nahoru, tak okamžitě otevři, nebo bude zle! (Autoři výchovných příruček by ze mě dostali psotník.)
- Dyť jsem to říkal, že se zlobíš. Já jsem to hned poznal. (Silně uraženým tónem.)
Bzzzzz.
Ráda bych to celé zakončila nějak
pozitivně. Třeba něco v tom smyslu, že vám přeji, abyste
vždycky všechno stihli, nebo si nenechali zkazit den diskusí o
obsahu nočníku. Ale v podstatě asi stačí heslo, které
posledních několik let vystihuje můj život: Hlavně se z toho
nepo...!
Žádné komentáře:
Okomentovat