středa 25. května 2016

Mírně fekální příspěvek, aneb do hlubin nočníku


Než jsem otěhotněla, považovala jsem se za člověka se standardní mírou kultivovanosti. Ve společnosti jiných lidí jsem obvykle neotevírala témata o vyměšování. Pokud někdo vykládal pařící historku zakončenou zvracením, snažila jsem si vsugerovat dočasnou hluchotu. A k rodičům přebalujícím své děti jsem se chovala, jako kdyby zacházeli s biologickou zbraní. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že za pár měsíců se vyměšování ve všech podobách stane alfou i omegou mého života, doporučila bych mu, ať si zvýší dávky sedativ a začne uvažovat o hospitalizaci.

Ačkoli jsem se nikdy nedopracovala do stádia, kdy bych tvrdila, že „jsme se dneska ráno překrásně vykakali,“ tělesným tekutinám jsem po porodu začala věnovat mnohem víc pozornosti, než mi připadalo kdy možné. Začalo to nekonečnými rozpravami na pediatrických kontrolách, kde se rozebírala konzistence stolice juniora. Vodnatá? Zelenavá? S příměsí hlenu? Jak to mám, kruci, vědět?! Ještě nedávno jsem byla schopná zasvěceně odpovědět na otázku, jestli se tuto sezónu budou nosit pastelové barvy, zda bude v kurzu nude líčení, nebo v kterém klubu mají fešné barmany. Ale barva a složení obsahu plenek? Pořádají se snad na tohle téma nějaké kurzy (včetně praktických ukázek) pro beznadějně zmatené matky, nebo co?


A naprosto upřímně se také přiznávám k tomu, že jsem si nikdy nezvykla na manipulaci s podělanými plenami. I když bych své dítě přirozeně milovala za jakýchkoli okolností a bez váhání mu darovala kterýkoli svůj orgán, s obsahem jeho plenek jsem zacházela jako s žíravinou. Žaludek se mi houpal pokaždé, když jsem tu pohromu rozbalila a nikdy jsem vůči tomu pronikavému odéru neotupěla. Také jsem nikdy nepochopila rodiče, kteří si svá zaneřáděná robátka fotili a vystavovali jejich rozkošné podobizny na sociálních sítích, aby ostatním uživatelům zpříjemnili den, potažmo oběd.

O co hůř jsem snášela patlání v tělesných výměšcích já, o to větší zájem o ně projevovalo moje dítě. Kuba se v podstatě zdál být fascinován čímkoli, co dokázal vyprodukovat. Když se přestal podělávat do plen (k mému velkému úžasu to zvládl ještě před dvacátými narozeninami, ačkoli to dlouho vypadalo, že s plenami bude pravděpodobně i promovat), odmítal se vzdát obsahu nočníku před tím, než ho prozkoumal (naštěstí většinou jen vizuálně) ze všech myslitelných úhlů. Mnohokrát jsem hořce přemítala nad tím, co by mí bývalí kolegové, s nimiž jsem kdysi strávila tolik hodin diskusemi na pracovních poradách, pro změnu řekli na diskuse typu:

  • A mami, proč je ten bobek hnědej?
  • No, to tak bývá. To jsou zbytky jídla, které jsi jedl, ale tvoje tělo ho nespotřebovalo.
  • Ale já jsem nejed nic hnědýho, kdyžs mi tu čokoládu před obědem zakázala.
  • Nojo, tak to prostě je s každým jídlem.
  • A ty máš taky hnědý? A táta? A paní učitelka ve školce?
  • Ehmm...
  • A víš, co si stejně myslím?
  • Nevím. Pověz mi to. (Doufaje ve změnu tématu.)
  • Já si myslím, že dělám ty nejhezčí a hlavně největší z celý rodiny.
Mezi vlastnosti našeho dítěte zkrátka skromnost nepatří a jak vidno, dokáže udělat zásluhu úplně ze všeho.

Navíc je zcela nezatíženo společenskými zábranami a když ho něco zajímá, jednoduše se zeptá. Při jednom z výletů přišel Kuba poprvé do styku se suchým záchodem v jeho nejtradičnější podobě. Zatímco pečlivě obhlížel dřevěný interiér, venku se formovala přešlapující fronta. Dítě nevzrušeně dotlačilo, nechalo se blahosklonně utřít a naivní matka rozrazila dveře, abychom už konečně mohli vypadnout z toho smradu. Tím jsem otevřela scénu pro všechny přihlížející. Nicméně Kuba ještě nevyhodnotil akci jako dokončenou, zvědavě (a poměrně hluboko) se naklonil do díry a hezky sytým hláskem se otázal: „Kterej je ten můj?“ … Na některé otázky zkrátka při nejlepší vůli neexistuje přijatelná odpověď.

Poněkud smutné a nečekané je pro mě ovšem zjištění, že dítě dokáže zasáhnout i do mého vlastního tělesného rytmu a ovlivňovat ho způsobem, který mi nepřipadá důstojný dospělého člověka. Nedávno jsem se rozhodla (už asi po sedmapadesáté), že takhle to prostě dál nejde a odmítám nadále existovat v těle vorvaně. Tudíž začnu (už asi po sedmapadesáté) běhat a konečně vydoluji z těch tukových vrstev tělo modelky, které se tam určitě někde ukrývá (a ukrývá se velmi dobře). Nasoukala jsem se do zařezávacíjích se legín, zanechala doma Lukáše s Kubou a v rámci lehkého běhu jsem vyrazila bez klíčů. Po návratu prostě dole zazvoním a oni mi otevřou bzučákem.

Je asi zbytečné pitvat se v tom, jak moje pohovkové tělo reagovalo na náhlý, intenzivní pohyb. Líčení toho, jak jsem měla pocit, že mi zkolabovaly plíce a před očima se mi míhaly rudé stíny, které jakoby vystupovaly ze záhrobí, by stejně nikoho nezajímalo. Rovněž tak popisování stavu, kdy se zdálo, že moje vyšokované srdce opustí hrudní dutinu a půjde si hledat nového majitele. Skutečně tristní ale bylo, že mi setrvalé natřásání rozpohybovalo peristaltiku (a kdo z běžců tvrdí, že se mu to nikdy nestalo, tak pěkně kecá!).

Byl krásný slunečný den, což logicky znamená, že všude lidí jako na Václaváku. Zalézt si za keříček? To by mělo přibližně stejný efekt jako udělat to uprostřed sídliště. Zahájila jsem zběsilý úprk k domovu a lehla na zvonek. A znovu. A znovu. V mluvítku se ozval sladký dětský hlásek:

  • Kdo to je?
  • To jsem já. Otevři mi. (Ale rychle!)
  • Maminka?
  • Ano, maminka! (Ježiš, kolik asi ženských u nás zvoní v neděli odpoledne?!)
  • Ty už jsi doběhala?
  • Jo, doběhala! Okamžitě mi zabzuč! (Nebo bude moje doběhání definitivního charakteru!)
  • Ty se na mě zlobíš?
  • Ne, samozřejmě, že se nezlobím, ale prosím tě otevři mi. (Vemlouvavý hlasem.)
  • Mě se zdá, že se zlobíš. (A mě se zase zdá, že se brzy zblázním.)
  • To víš, že ne, broučku. Otevři, jo?
  • A řekneš mi nějaký heslo? (No, pár by mě jich napadlo – ale ani jedno publikovatelné.)
  • Jaký zase heslo, krucifix?! Já chci jít hned nahoru, tak okamžitě otevři, nebo bude zle! (Autoři výchovných příruček by ze mě dostali psotník.)
  • Dyť jsem to říkal, že se zlobíš. Já jsem to hned poznal. (Silně uraženým tónem.)
Bzzzzz.

Ráda bych to celé zakončila nějak pozitivně. Třeba něco v tom smyslu, že vám přeji, abyste vždycky všechno stihli, nebo si nenechali zkazit den diskusí o obsahu nočníku. Ale v podstatě asi stačí heslo, které posledních několik let vystihuje můj život: Hlavně se z toho nepo...!