Porodila jsem dítě, které prakticky
vůbec nepotřebuje spát. Já vím, že nechuť ke spaní je vlastní
většině dětí, ale ujišťuji vás, že náš případ je
výjimečný. Od té doby, co se naučil chodit, tráví Kuba svůj
život v permanentním poklusu a okamžiky, kdy by měl zalehnout,
bere jako svou osobní prohru a intenzivní křivdu. Pokusy uložit
ho do postele se tak každý den mění v zoufalou bitvu kdo s koho.
Zastávám názor, že důležité je
nepodcenit přípravu, takže pokud nepadají z nebe žádné velké
a studené věci, celé odpoledne se nese ve znamení snahy utahat
dítě do bezvědomí. Tudíž vymýšlím zásadně hodně fyzicky
náročné aktivity – něco jako dětskou verzi porážení stromů,
dobývání pařezů, nebo práce v kamenolomu. Cvrnkání kuliček,
plácání bábovek a podobné intelektuální činnosti jsou pro
sraby! Výsledkem toho všeho je, že k večeru mám nohy jako z
želatiny, tepou mi spánky a víčka bych si potřebovala podepřít
sirkami. Oproti tomu je dítě sice zablácené až za ušima, ale
svěží, čilé a dožaduje se pokračování akce.
Už při večeři sveřepě (a
přiznejme si, také dost agresivně) hlásí: „Já ale spát
nejdu!“ Ignorujeme ho a bavíme se dál. Nicméně je to podobné,
jako kdybychom se snažili společensky konverzovat, zatímco nás
někdo mlátí po hlavě kladivem:
- Jana jede na dovolenou na Sicílii...
- Já vůbec nejsem unavenej.
- … a podle fotek to vypadá moc hezky.
- Já budu ještě běhat a hrát si!
- Ani ty letenky nejsou nijak extra drahý.
- Spát prostě nepudu, protože už sem spal včera!
- A dá se tam levně pronajmout auto.
- Kdyžtak pudu spát až zejtra, ale to ještě uvidím!
Lukáš rezignovaně odkládá vidličku
a žene dítě do vany. Přes dveře koupelny ke mně doléhají
emočně vypjaté diskuse, které se očividně týkají mimořádně
podstatných témat. Jako například, jestli musí Kuba druhý den
do školky, nebo může zůstat doma a střihnout si
několikahodinovou pařbu s tabletem. Případně jestli je nezbytně
nutné čistit si večer zuby, nebo by stejnou službu prokázala i
jahodová žvýkačka, kterou by si junior mohl přežvykovat před
spaním v posteli, a pak ji nalepit na polštář.
Po půl hodině se z koupelny vynořuje
čisté, hyperaktivní dítě a znavený, zmáchaný otec. Dítě se
okamžitě vrhá k autodráze a naprosto nutně musí ještě
absolvovat večerní závody. S myšlenkami na horkou vanu plnou
pěny, kde by po mě nikdo nic nechtěl a nikdo na mě nemluvil,
manévruji dítě do postele. Třeba to dneska klapne.
Tak budeme číst tu knížku, co
včera? Nene, v žádném případě. Nechápu, jak jsem mohla být
tak naivní a myslet si, že to, co prošlo včera, by mohlo
vyhovovat i dnes. Je potřeba vybrat úplně novou knihu. Takže
jakou? Bob a Bobek? Ne, samozřejmě, že ne! Káťa s Škubánek?
Ježiš, to byl ale úplně mimózní nápad. Macha a Šebestovou?
Zase vedle. No pochopitelně, že chce číst oranžovou knížku.
Blbý je, že doma žádnou oranžovou knížku nemáme. Dost dlouho
mi trvá přesvědčit Kubu, jestli by byl tak hodný a vzal zavděk
některou ze stávajících položek naší domácí knihovničky.
Konečně začínám číst. Pohledem
kontroluji hodinky – ještě to není beznadějné. Jsem v půlce
druhé věty, když dítě oznamuje, že musí jít čurat. Pomíjím,
že před deseti minutami tvrdil, že nepotřebuje a že už nikdy v
životě čurat nebude. Trpělivě čekám. Vrací se zpátky a
zalézá zpátky do postele. Začínám znovu číst. Kuba si kolem
sebe rovná plyšáky a okamžitě zjišťuje, že mu chybí plyšový
papoušek. Není mi úplně jasné, jak to v té hromadě plyšových
potvor, která zabírá tři čtvrtiny postele, pozná, ale lezeme s
Lukášem po kolenou a hledáme plyšového papouška. Jako variantu
nabízíme plyšového tučňáka, plyšového orla, nebo plyšový
banán. Zbytečně. Potřebuje papouška. Po dalších sedmi minutách
je ten pták nalezen v krabici s Legem. OK, tak teď už snad.
Zvládnu přečíst další tři věty.
Potřebuje napít. Tak to teda ne, teď se bude spát. Jsme silní,
pevní a důslední rodiče a takhle by to prostě nešlo. Už pil u
večeře a není možný, aby pořád coural... No tak teda jo, ale
jenom čistou vodu a jen trochu, aby se nepočural... Hele, ale když
jsi vypil celej hrnek mlíka, musíš si znovu vyčistit zuby.
Tentokrát dám celé dva odstavce, než
mi do toho skočí Kuba s požadavkem, abych okamžitě vlezla pod
postel a zkontrolovala, jestli pod ní nečíhá zlý dinosaurus.
Jsem tak unavená, že nereaguji ani na světlo, a představa, že se
budu muset spustit na kolena a nasoukat pod postel, mě dostává
prakticky do kómatu. Snažím se vysvětlit Kubovi, že dinosauří
jednak vyhynuli a i kdyby ne, stejně by se žádný pod postel
nevešel. Se zaujetím poslouchá a chápavě přikyvuje. Když
dokončím svůj dinosauří monolog, pevně opakuje svůj požadavek,
abych už sakra konečně vlezla pod tu postel a vyšťourala násadou
od smetáku toho dinosaura, který tam stoprocentně číhá, aby
mohl našemu zlatíčku ukousnout ruku až v rameni.
Pročež se plazím pod postelí (už
bych tam ale fakt měla vyluxovat, protože se z toho začíná
stávat dost nechutná záležitost) a vyháním zákeřného
dinosaura. Dítě mě povzbuzuje tím, že mě shora mydlí plyšovým
papouškem do zad. Leknu se a praštím se hlavou o postel, až se mi
zatmí před očima. Nepobaveně se zvedám na nohy a na temeni mi
roste boule zvíci holubího vejce. Dočtu konečně tu zatracenou
pohádku a naložím se do vany, i kdyby to mělo být to poslední,
co v tomhle životě udělám.
Musí jít kakat. Ehm, existuje vůbec
na světě rodič, který by mohl dítěti odepřít tak nevinné
přání? Zatímco trůní na záchodě, ukládám se na koberec. Jen
si tak trošku natáhnu záda. Takže samozřejmě okamžitě usínám.
O deset minut později mi Kuba s rozběhem a bojovým pokřikem skáče
na hrudník. Kakaní se nakonec nepodařilo. „Myslel jsem, že se
mi chce, ale nechtělo.“ Nojono, to je holt smůla.
Poněkud nenaladěně se vracím ke
čtení pohádky: „Mami, co to znamená: Spral to ďas?!“ Kruci
fix, jsem ve stavu, kdy bych nedokázala vysvětlit, ani co je to
stůl. Blekotám nějaké silně nepravděpodobné vysvětlení. Ale
je to v podstatě dost jedno, protože Kuba už podává své vlastní
vysvětlení plyšovému papouškovi. Vůbec mám čím dál tím
častěji pocit, že mluvím jen tak do zdi.
Konečně jsme se propracovali na konec
pohádky (jen rodiče ví, jak nekonečné mohou být dvě stránky),
zhasínám světlo a plížím se z dětského pokoje. Než udělám
pět kroků, capou za mnou bosé dětské nožičky: „Já jsem vám
ještě zapomněl říct, že si zítra do školky vezmu autíčko.“
Jo jasně, to je podstatná informace, ale koukej zaplout zpátky do
postele!
Nemám energii ani na dýchání, natož
na napuštění vany. Tak jen rychlou sprchu. Na dveře koupelny
škrábou malé prstíčky: „Mami, ty se sprchuješ?“ Ne asi,
lyžuju! Dítě si přebírá Lukáš a z chodby se ozývá dost
podrážděný tón (otcovský) a hysterické pobrekávání
(dětské). Klapnou dveře pokojíku a je klid.
„Přišel se zeptat, jestli by se
nemohl podívat ještě na nějakou pohádku, že prej se mu nechce
spát,“ oznamuje vyčerpaně Lukáš. Musím jít okamžitě do
postele, nebo mi vybouchne mozek. Horkou vanu si můžu dát kdykoli
v příštím životě. Usínám ve stejné vteřině, kdy se moje
hlava dotkne polštáře. Přes milosrdnou clonu spánku slyším na
chodbě capat bosé nožičky...
Žádné komentáře:
Okomentovat