středa 4. května 2016

Matka v kómatu, aneb vyčurat a spát


Porodila jsem dítě, které prakticky vůbec nepotřebuje spát. Já vím, že nechuť ke spaní je vlastní většině dětí, ale ujišťuji vás, že náš případ je výjimečný. Od té doby, co se naučil chodit, tráví Kuba svůj život v permanentním poklusu a okamžiky, kdy by měl zalehnout, bere jako svou osobní prohru a intenzivní křivdu. Pokusy uložit ho do postele se tak každý den mění v zoufalou bitvu kdo s koho.

Zastávám názor, že důležité je nepodcenit přípravu, takže pokud nepadají z nebe žádné velké a studené věci, celé odpoledne se nese ve znamení snahy utahat dítě do bezvědomí. Tudíž vymýšlím zásadně hodně fyzicky náročné aktivity – něco jako dětskou verzi porážení stromů, dobývání pařezů, nebo práce v kamenolomu. Cvrnkání kuliček, plácání bábovek a podobné intelektuální činnosti jsou pro sraby! Výsledkem toho všeho je, že k večeru mám nohy jako z želatiny, tepou mi spánky a víčka bych si potřebovala podepřít sirkami. Oproti tomu je dítě sice zablácené až za ušima, ale svěží, čilé a dožaduje se pokračování akce.


Už při večeři sveřepě (a přiznejme si, také dost agresivně) hlásí: „Já ale spát nejdu!“ Ignorujeme ho a bavíme se dál. Nicméně je to podobné, jako kdybychom se snažili společensky konverzovat, zatímco nás někdo mlátí po hlavě kladivem:
  • Jana jede na dovolenou na Sicílii...
  • Já vůbec nejsem unavenej.
  • … a podle fotek to vypadá moc hezky.
  • Já budu ještě běhat a hrát si!
  • Ani ty letenky nejsou nijak extra drahý.
  • Spát prostě nepudu, protože už sem spal včera!
  • A dá se tam levně pronajmout auto.
  • Kdyžtak pudu spát až zejtra, ale to ještě uvidím!

Lukáš rezignovaně odkládá vidličku a žene dítě do vany. Přes dveře koupelny ke mně doléhají emočně vypjaté diskuse, které se očividně týkají mimořádně podstatných témat. Jako například, jestli musí Kuba druhý den do školky, nebo může zůstat doma a střihnout si několikahodinovou pařbu s tabletem. Případně jestli je nezbytně nutné čistit si večer zuby, nebo by stejnou službu prokázala i jahodová žvýkačka, kterou by si junior mohl přežvykovat před spaním v posteli, a pak ji nalepit na polštář.

Po půl hodině se z koupelny vynořuje čisté, hyperaktivní dítě a znavený, zmáchaný otec. Dítě se okamžitě vrhá k autodráze a naprosto nutně musí ještě absolvovat večerní závody. S myšlenkami na horkou vanu plnou pěny, kde by po mě nikdo nic nechtěl a nikdo na mě nemluvil, manévruji dítě do postele. Třeba to dneska klapne.

Tak budeme číst tu knížku, co včera? Nene, v žádném případě. Nechápu, jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že to, co prošlo včera, by mohlo vyhovovat i dnes. Je potřeba vybrat úplně novou knihu. Takže jakou? Bob a Bobek? Ne, samozřejmě, že ne! Káťa s Škubánek? Ježiš, to byl ale úplně mimózní nápad. Macha a Šebestovou? Zase vedle. No pochopitelně, že chce číst oranžovou knížku. Blbý je, že doma žádnou oranžovou knížku nemáme. Dost dlouho mi trvá přesvědčit Kubu, jestli by byl tak hodný a vzal zavděk některou ze stávajících položek naší domácí knihovničky.

Konečně začínám číst. Pohledem kontroluji hodinky – ještě to není beznadějné. Jsem v půlce druhé věty, když dítě oznamuje, že musí jít čurat. Pomíjím, že před deseti minutami tvrdil, že nepotřebuje a že už nikdy v životě čurat nebude. Trpělivě čekám. Vrací se zpátky a zalézá zpátky do postele. Začínám znovu číst. Kuba si kolem sebe rovná plyšáky a okamžitě zjišťuje, že mu chybí plyšový papoušek. Není mi úplně jasné, jak to v té hromadě plyšových potvor, která zabírá tři čtvrtiny postele, pozná, ale lezeme s Lukášem po kolenou a hledáme plyšového papouška. Jako variantu nabízíme plyšového tučňáka, plyšového orla, nebo plyšový banán. Zbytečně. Potřebuje papouška. Po dalších sedmi minutách je ten pták nalezen v krabici s Legem. OK, tak teď už snad.

Zvládnu přečíst další tři věty. Potřebuje napít. Tak to teda ne, teď se bude spát. Jsme silní, pevní a důslední rodiče a takhle by to prostě nešlo. Už pil u večeře a není možný, aby pořád coural... No tak teda jo, ale jenom čistou vodu a jen trochu, aby se nepočural... Hele, ale když jsi vypil celej hrnek mlíka, musíš si znovu vyčistit zuby.

Tentokrát dám celé dva odstavce, než mi do toho skočí Kuba s požadavkem, abych okamžitě vlezla pod postel a zkontrolovala, jestli pod ní nečíhá zlý dinosaurus. Jsem tak unavená, že nereaguji ani na světlo, a představa, že se budu muset spustit na kolena a nasoukat pod postel, mě dostává prakticky do kómatu. Snažím se vysvětlit Kubovi, že dinosauří jednak vyhynuli a i kdyby ne, stejně by se žádný pod postel nevešel. Se zaujetím poslouchá a chápavě přikyvuje. Když dokončím svůj dinosauří monolog, pevně opakuje svůj požadavek, abych už sakra konečně vlezla pod tu postel a vyšťourala násadou od smetáku toho dinosaura, který tam stoprocentně číhá, aby mohl našemu zlatíčku ukousnout ruku až v rameni.

Pročež se plazím pod postelí (už bych tam ale fakt měla vyluxovat, protože se z toho začíná stávat dost nechutná záležitost) a vyháním zákeřného dinosaura. Dítě mě povzbuzuje tím, že mě shora mydlí plyšovým papouškem do zad. Leknu se a praštím se hlavou o postel, až se mi zatmí před očima. Nepobaveně se zvedám na nohy a na temeni mi roste boule zvíci holubího vejce. Dočtu konečně tu zatracenou pohádku a naložím se do vany, i kdyby to mělo být to poslední, co v tomhle životě udělám.

Musí jít kakat. Ehm, existuje vůbec na světě rodič, který by mohl dítěti odepřít tak nevinné přání? Zatímco trůní na záchodě, ukládám se na koberec. Jen si tak trošku natáhnu záda. Takže samozřejmě okamžitě usínám. O deset minut později mi Kuba s rozběhem a bojovým pokřikem skáče na hrudník. Kakaní se nakonec nepodařilo. „Myslel jsem, že se mi chce, ale nechtělo.“ Nojono, to je holt smůla.

Poněkud nenaladěně se vracím ke čtení pohádky: „Mami, co to znamená: Spral to ďas?!“ Kruci fix, jsem ve stavu, kdy bych nedokázala vysvětlit, ani co je to stůl. Blekotám nějaké silně nepravděpodobné vysvětlení. Ale je to v podstatě dost jedno, protože Kuba už podává své vlastní vysvětlení plyšovému papouškovi. Vůbec mám čím dál tím častěji pocit, že mluvím jen tak do zdi.

Konečně jsme se propracovali na konec pohádky (jen rodiče ví, jak nekonečné mohou být dvě stránky), zhasínám světlo a plížím se z dětského pokoje. Než udělám pět kroků, capou za mnou bosé dětské nožičky: „Já jsem vám ještě zapomněl říct, že si zítra do školky vezmu autíčko.“ Jo jasně, to je podstatná informace, ale koukej zaplout zpátky do postele!

Nemám energii ani na dýchání, natož na napuštění vany. Tak jen rychlou sprchu. Na dveře koupelny škrábou malé prstíčky: „Mami, ty se sprchuješ?“ Ne asi, lyžuju! Dítě si přebírá Lukáš a z chodby se ozývá dost podrážděný tón (otcovský) a hysterické pobrekávání (dětské). Klapnou dveře pokojíku a je klid.

„Přišel se zeptat, jestli by se nemohl podívat ještě na nějakou pohádku, že prej se mu nechce spát,“ oznamuje vyčerpaně Lukáš. Musím jít okamžitě do postele, nebo mi vybouchne mozek. Horkou vanu si můžu dát kdykoli v příštím životě. Usínám ve stejné vteřině, kdy se moje hlava dotkne polštáře. Přes milosrdnou clonu spánku slyším na chodbě capat bosé nožičky...