Musím se k něčemu přiznat. A nebude
se vám to líbit. Zásadně nesouhlasím s tím, že všechny malé
děti jsou roztomilé a k zulíbání. Popravdě se domnívám, že
tohle tvrzení je z podobného ranku, jako že všechny nevěsty jsou
krásné a všechny těhotné ženy sexy. Jsou to nebezpečné
pověry, se kterými je nejvyšší čas skoncovat.
Dokud jsem neotěhotněla, měla jsem k
malým dětem poměrně vyhraněný vztah. Samozřejmě jsem jim
nijak neubližovala (dokonce většinou ani v duchu ne), ale ani jsem
po jejich společnosti nijak zvlášť neprahla. Do kočárků jsem
nakukovala pouze na požádání. Nikdy jsem nepoznala, jestli je
dítě podobné spíš matce, otci, nebo sousedovi. Permanentně jsem
pletla jména dětí svých kamarádů a nepovažovala jsem za
roztomilé, když mě cizí dítě koplo se smíchem do kotníku.
Důkladnou psychoterapeutickou analýzou
jsem dospěla k poznání, že můj odtažitý postoj k dětem byl
nejspíš způsoben nejistotou, kterou jsem v jejich přítomnosti
pociťovala. Už jen to, o čem se s nimi pořád bavit, že? S
cizími dětmi těžko proberete poslední pařbu, kterou jste
protáhli až do rána, zdrbání společných známých není z
výchovného hlediska také příliš žádoucí, a když jsem se
několika z nich zeptala, co naposledy četly, dívaly se na mě jako
na pitomce. Navíc je podezírám, že ty mrňavé příšerky ze mě
moje pochybnosti cítily a kdykoli jsem se je pokusila oklamat
křečovitým úsměvem, inkasovala jsem ránu přímo na solar.
Mám v celkem živé paměti, jak jsem
na své vlastní svatbě v dobré víře přidřepla k chlapečkovi,
který si hrál na zemi. Přiznávám, že to nebylo tak úplně
nezištné gesto a motivovala mě především představa, jak krásně
se bude na fotkách vyjímat moje bílá, široká sukně
rozprostřená na trávníku. Spojení něžného úsměvu nevěsty a
dětského obličejíčku mi připadalo také poměrně fotogenické.
Zaujala jsem postoj, o kterém jsem se domnívala, že by mohl být
půvabný (nebo alespoň ne přímo odpudivý) a přivinula jsem se k
chlapečkovi. Ten se usmál (hurá, hurá, děti se v mé přítomnosti
obvykle nesmějí), sklonil hlavu (ježiš, to je roztomilý, on je
chudáček ještě nesmělý), bez zaváhání se mi vysmrkal do
sukně svatebních šatů (do pr...!) a pak odběhl pryč, aniž by
se jedinkrát ohlédl. Spojení něžných svatebních šatů a
dětského smrkance je skutečně velmi fotogenické. Vím o tom
dost, protože ho mám asi tak na pěti stovkách záběrů. Takže
asi tak.
Jednou jsem se o tomto svém handicapu
bavila se svou kamarádkou, toho času zasloužilou matka, a ta
tvrdila, že se to prý výrazně zlepší, až otěhotním a budu
mít vlastní děti. Tak jo. Trpělivě jsem čekala, až mi naroste
břicho a cizí smráďata konečně pochopí, že jsme na jedné
lodi. Když už jsem měla břicho tak obrovské, že to vypadalo, že
mohu do hodiny porodit cokoli, včetně malého hrocha, vydala jsem
se to otestovat. Dala jsem si sraz s kamarádkou a jejím pětiletým
synem. A teď se uvidí.
Chlapeček mě chvíli nedůvěřivě
pozoroval a pak dloubl prstem do mého vzdouvajícího se břicha.
„Ty tam máš miminko?“ zeptal se dost přímočaře. Tak a teď
nastal čas na něžnou konverzaci o zrození a vzniku nového
života, kterou nastávající matka povede s cizím, zvídavým
dítkem. Konečně jsem objevila svou životní roli! Konečně na mě
cizí děti přestaly pohlížet jako na zrůdičku a objevily ve mně
citlivou a starostlivou bytost! „Ano. Mám v bříšku miminko. A
moc se na něj těším!“ zavrkala jsem snaživě. Chlapeček couvl
dva kroky a z bezpečné vzdálenosti se zeptal: „Tys ho snědla?!“
… Ehm?! Očividně budu ještě s láskou vzpomínat na doby, kdy
mě cizí děti vnímaly jen jako divnou tetu, a nikoli jako
lidožravé monstrum.
Tak dobře, zjevně jsem se nenarodila
se správnými geny, ale třeba ještě není všechno ztraceno. Ledy
se s velkým rachotem prolomí, až budu chovat v náručí vlastní
robátko a všechny ostatní děti pochopí, že jsem matka s velkým
M. Tak jsem si tedy porodila vlastní dítě a začala s ním chodit
na místní hřiště. Ne, že by mě dostávaly do varu děti, které
si vzájemně hází písek do obličeje a ječí u toho, jako kdyby
jim za to platili (tak dalece moje poporodní hormony zase nesahaly).
Ale Kubovi se tam líbilo a já jsem se alespoň cvičila v mateřské
interakci.
Několik dní po sobě jsme se u
klouzaček potkávaly s narůžovělou holčičkou. Vrhala jsem na ni
snaživé (a přiznejme si, že dost vtíravé) úsměvy. Vždyť já
to nakonec zlomím. Holčička mě několik dní po očku sledovala a
zřejmě se v duchu rozhodovala, jestli jsem úchyl. Žvatlala jsem
střídavě na Kubíka i na holčičku a připadala si jako matka
roku. Pak se jednoho dne ke mně holčička přišourala a se zájmem
se na dívala na Kubu hovícím si na mém klíně. Hurá, konečně
všichni pochopili, že jsem plnohodnotná matka! A kdo by to měl
poznat lépe než instinkt čisté dětské duše?! Holčička ještě
chvíli zírala a já se tetelila v očekávání žvatlavě
roztomilého rozhovoru. „To je furt to samý dítě, nebo už máš
nějaký jiný?“ zeptala se znalecky.
Takže tímto bych svou teorii ráda
opravila: Zdaleka ne všechny malé děti jsou roztomilé a k
zulíbání... kromě mého vlastního potomka, který je zcela
geniální, úžasný, krásný a mimořádně skvělý. S čímž
zkrátka musí souhlasit každý, kdo to posuzuje jen trochu
objektivně a rozumí dětem! Tak!
Žádné komentáře:
Okomentovat