středa 11. května 2016

Cizí děti, aneb příšerky jedny mrňavý


Musím se k něčemu přiznat. A nebude se vám to líbit. Zásadně nesouhlasím s tím, že všechny malé děti jsou roztomilé a k zulíbání. Popravdě se domnívám, že tohle tvrzení je z podobného ranku, jako že všechny nevěsty jsou krásné a všechny těhotné ženy sexy. Jsou to nebezpečné pověry, se kterými je nejvyšší čas skoncovat.

Dokud jsem neotěhotněla, měla jsem k malým dětem poměrně vyhraněný vztah. Samozřejmě jsem jim nijak neubližovala (dokonce většinou ani v duchu ne), ale ani jsem po jejich společnosti nijak zvlášť neprahla. Do kočárků jsem nakukovala pouze na požádání. Nikdy jsem nepoznala, jestli je dítě podobné spíš matce, otci, nebo sousedovi. Permanentně jsem pletla jména dětí svých kamarádů a nepovažovala jsem za roztomilé, když mě cizí dítě koplo se smíchem do kotníku.


Důkladnou psychoterapeutickou analýzou jsem dospěla k poznání, že můj odtažitý postoj k dětem byl nejspíš způsoben nejistotou, kterou jsem v jejich přítomnosti pociťovala. Už jen to, o čem se s nimi pořád bavit, že? S cizími dětmi těžko proberete poslední pařbu, kterou jste protáhli až do rána, zdrbání společných známých není z výchovného hlediska také příliš žádoucí, a když jsem se několika z nich zeptala, co naposledy četly, dívaly se na mě jako na pitomce. Navíc je podezírám, že ty mrňavé příšerky ze mě moje pochybnosti cítily a kdykoli jsem se je pokusila oklamat křečovitým úsměvem, inkasovala jsem ránu přímo na solar.

Mám v celkem živé paměti, jak jsem na své vlastní svatbě v dobré víře přidřepla k chlapečkovi, který si hrál na zemi. Přiznávám, že to nebylo tak úplně nezištné gesto a motivovala mě především představa, jak krásně se bude na fotkách vyjímat moje bílá, široká sukně rozprostřená na trávníku. Spojení něžného úsměvu nevěsty a dětského obličejíčku mi připadalo také poměrně fotogenické. Zaujala jsem postoj, o kterém jsem se domnívala, že by mohl být půvabný (nebo alespoň ne přímo odpudivý) a přivinula jsem se k chlapečkovi. Ten se usmál (hurá, hurá, děti se v mé přítomnosti obvykle nesmějí), sklonil hlavu (ježiš, to je roztomilý, on je chudáček ještě nesmělý), bez zaváhání se mi vysmrkal do sukně svatebních šatů (do pr...!) a pak odběhl pryč, aniž by se jedinkrát ohlédl. Spojení něžných svatebních šatů a dětského smrkance je skutečně velmi fotogenické. Vím o tom dost, protože ho mám asi tak na pěti stovkách záběrů. Takže asi tak.

Jednou jsem se o tomto svém handicapu bavila se svou kamarádkou, toho času zasloužilou matka, a ta tvrdila, že se to prý výrazně zlepší, až otěhotním a budu mít vlastní děti. Tak jo. Trpělivě jsem čekala, až mi naroste břicho a cizí smráďata konečně pochopí, že jsme na jedné lodi. Když už jsem měla břicho tak obrovské, že to vypadalo, že mohu do hodiny porodit cokoli, včetně malého hrocha, vydala jsem se to otestovat. Dala jsem si sraz s kamarádkou a jejím pětiletým synem. A teď se uvidí.

Chlapeček mě chvíli nedůvěřivě pozoroval a pak dloubl prstem do mého vzdouvajícího se břicha. „Ty tam máš miminko?“ zeptal se dost přímočaře. Tak a teď nastal čas na něžnou konverzaci o zrození a vzniku nového života, kterou nastávající matka povede s cizím, zvídavým dítkem. Konečně jsem objevila svou životní roli! Konečně na mě cizí děti přestaly pohlížet jako na zrůdičku a objevily ve mně citlivou a starostlivou bytost! „Ano. Mám v bříšku miminko. A moc se na něj těším!“ zavrkala jsem snaživě. Chlapeček couvl dva kroky a z bezpečné vzdálenosti se zeptal: „Tys ho snědla?!“ … Ehm?! Očividně budu ještě s láskou vzpomínat na doby, kdy mě cizí děti vnímaly jen jako divnou tetu, a nikoli jako lidožravé monstrum.

Tak dobře, zjevně jsem se nenarodila se správnými geny, ale třeba ještě není všechno ztraceno. Ledy se s velkým rachotem prolomí, až budu chovat v náručí vlastní robátko a všechny ostatní děti pochopí, že jsem matka s velkým M. Tak jsem si tedy porodila vlastní dítě a začala s ním chodit na místní hřiště. Ne, že by mě dostávaly do varu děti, které si vzájemně hází písek do obličeje a ječí u toho, jako kdyby jim za to platili (tak dalece moje poporodní hormony zase nesahaly). Ale Kubovi se tam líbilo a já jsem se alespoň cvičila v mateřské interakci.

Několik dní po sobě jsme se u klouzaček potkávaly s narůžovělou holčičkou. Vrhala jsem na ni snaživé (a přiznejme si, že dost vtíravé) úsměvy. Vždyť já to nakonec zlomím. Holčička mě několik dní po očku sledovala a zřejmě se v duchu rozhodovala, jestli jsem úchyl. Žvatlala jsem střídavě na Kubíka i na holčičku a připadala si jako matka roku. Pak se jednoho dne ke mně holčička přišourala a se zájmem se na dívala na Kubu hovícím si na mém klíně. Hurá, konečně všichni pochopili, že jsem plnohodnotná matka! A kdo by to měl poznat lépe než instinkt čisté dětské duše?! Holčička ještě chvíli zírala a já se tetelila v očekávání žvatlavě roztomilého rozhovoru. „To je furt to samý dítě, nebo už máš nějaký jiný?“ zeptala se znalecky.

Takže tímto bych svou teorii ráda opravila: Zdaleka ne všechny malé děti jsou roztomilé a k zulíbání... kromě mého vlastního potomka, který je zcela geniální, úžasný, krásný a mimořádně skvělý. S čímž zkrátka musí souhlasit každý, kdo to posuzuje jen trochu objektivně a rozumí dětem! Tak!