Tak nějak se to přihodilo, že jsem
jeden ze zápasů hokejového MS sledovala se třemi chlapečky a
jednou holčičkou utábořenými v našem obýváku. A byl to
zážitek! Následující řádky jsou doslovným přepisem dění
před obrazovkou:
- TŘETINA
- Mami, s kým vlastně hrajeme?
- S Kazachstánem.
- Cooo? Kdooo? Kdeee? … Jakože všechno zkazí?
- Jak všechno zkazí? Kdo všechno zkazí?
- No ten Zkazachstán.
- Ehmm... no víte... ale to je vlastně jedno.
- Jakou máme barvu dresů?
- Bílou a Kazaši modrou.
Všichni přítomní chlapci ze sebe
začínají bleskově strhávat oblečení.
- Co to děláte?
- Nechceme na sobě nic modrýho, protože nejsme z Kazachstánu. To snad chápeš, ne? (No, dělám, co můžu.)
Chlapci fandí pouze v trenkách a
ponožkách. Holčička je zamyšleně pozoruje.
- Budeš si se mnou stavět kostičky? Ne, tydle ne, tamty barevný!
- Ty vado, ty ale bruslí rychle. Kluci budeme bruslit po parketách, jo? A komu víc kloužou ponožky, ten vyhrál.
- Já už jsem si u toho jednou rozsek hlavu, heč!
- Já už jí měl rozseklou mockrát, tak se nevytahuj!
- Já potřebuju kakat. Přijdeš mě utřít?
- Góóóól!
- Co? Kdo? Kde? Jak?
První gól jsem zazdila utíráním
zadku.
- Uděláš mi copánek?
- Ježiš, já kdybych tam byl, já bych střílel!
- A mami, mohli by vyhrát v nějakém zápase osmdesát nula?
- To těžko.
- A ani s Afrikou?
- Tak ne. Jeden copánek se mi nelíbí. Radši to předělej na dva, jo?
- Já bych chtěl bejt hokejista.
- Jenže voni nemají skoro žádný zuby.
- To neva, já bych jed jenom nekousavý jídla!
- TŘETINA
- Mě teda přijde, že ten fousatej moc bruslit neumí.
- Kluci, já přes vás nevidím! Mazejte od té televize a sedněte si!
- Jak se jmenuje támhleten? Hastrman?
- Pastrňák!
- No to teda nevím! Ten, co do toho furt mluví, říkal Hastrman, já ho dobře slyšel!
- Já mám hlad.
- Já taky.
- Já taky.
- Udělám vám rohlík s něčím?
- Hmm... spíš ne. Já bych radši zmrzlinu.
- Já taky.
- Já taky.
- Tak to není hlad. Zmrzlina nebude!
- Ach jooo!
- Ach jooo!
- Já jsem vám to řikal, že vona nám ji nedá!
- Jééé, proč teď nevyskočil? Kdyby bejval vyskočil, tak mu ten puk projel pod bruslema a byl tam! Ježiš, škoda, že tam nejsem já!
- Padesát sedm, padesát šest, padesát pět, padesát čtyři... Já budu takhle počítat až do konce!
- Proboha, kluci, buďte chvíli zticha. Já vůbec nic neslyším!
- Tak já bych si dal ten rohlík.
- Tak já teda taky.
- Neházej na zem ty drobky!
- Jaký brouky???
- TŘETINA
- Místo Kazachstán budeme říkat Ukazachstán, jakože na něco ukazuje, jo?
- Supeeeer!!
Chlapci mají tříminutový záchvat
srdečného smíchu nad podařeným vtipem. Holčička je zamyšleně
pozoruje.
- Hele, mami, a může jim dát ten trenér na zadek, když jim to nejde?
- A může dát brankář gól? A už jsi někdy viděla, aby dal brankář gól? A myslíš, že by mohl dát gól v tomhle utkání? A proč vůbec brankáři nedávají góly?
- Budeš mi číst tu knížku o prasátku?
- Góóóóól!!!!
Druhý gól jsem zazdila hledáním
knížky o praseti.
- Čtyřicet dva, čtyřicet jedna, čtyřicet, třicet devět...
- Hele, já vám dám tu zmrzlinu, hlavně už buďte chvilku zticha.
- Huráááá! (Čtyřhlasně! Z dění na obrazovce neslyším ani zbla.)
- Hele, vona nakonec není tak špatná.
- Mě to upadlo.
- Já mám upatlaný ručičky.
- Já jsem si prdl!
- A já zas umím krkat na povel!
Další několikaminový hurónský řev
a chechot chlapců a už trochu rezignovaný pohled holčičky.
- Já bych chtěla pustit Prasátko Peppu.
- Kluci, proboha vás prosím, sedněte si už a buďte chvíli zticha. Já vůbec nic neslyším.
- Klid, mami. Já ti vždycky řeknu, když dají gól.
- Tak teda nevím, ale můj táta bruslí mnohem líp a rychlejc.
- A co teprve můj táta. Ten skvěle bruslí, běhá a navíc jezdí na kole, takže je o dost silnější.
- Ty vole!!
- Co jsi říkal?! (Velmi varovný rodičovský tón.)
- Nic mami! Říkal jsem, ty vohe! To se může, to není nic sprostýho... Hele mami, a ty bys uměla dát gól?
- Góóóól.
- Tak teď, mami, teď ho dali.
- Děkuju pěkně, tenhle jsem náhodou viděla.
- Tak vidíš, a to furt říkáš, že přes nás nic nevidíš! A vidíš dobře! To je prima koukat se společně, co?
Něžný hlásek holčičky:
- To byl fotbal?
Je příznačné, že tenhle článek čtu zrovna v době hokejového Mistrovství světa 2022. U nás se taky koukáme ve třech. Já, manželka (největší fanynka) a syn. A synovy otázky jsou super. A tatííí, kdy budu mít konečně vlastní brusle. Dneska když jsem ho vezl do školky, tak jsem mu musel slíbit, že mu je koupím. Jen mu musím vysvětlit, že teď si nikde moc nezabruslí. :D
OdpovědětVymazat