neděle 22. května 2016

Oslava narozenin, aneb vylez okamžitě z tý vany!


Tak dlouho jsem hlasitě vykřikovala, že hromadné narozeninové oslavy pro děti jsou záležitostí leda tak pro potrhlé Američany, nebo béčkové sitcomy, až jsem je začala pořádat pro svého vlastního potomka. Dětské oslavy mají totiž podobný princip jako epidemie cholery – jakmile s nimi přijdete do styku, už v tom jedete. Po několika narozeninách Kubíkových kamarádů absolvovaných v předražených dětských centrech a několika traumatech z děsuplných klaunů mě dohnaly společenské výčitky svědomí a Kubovo soustavný a neutuchající nátlak („To fakt nebudu mít ani motorku, ani oslavu s kamarády?) k nejhoršímu.

OK, oslava bude. Ale bude to skromná, komorní záležitost. Odbyde se to u nás doma. Nebude tam klaun, malování na obličej, ani žádné jiné, podobně úchylné aktivity. Zkrátka v klidu a pohodičce posedíme, pojíme dort, možná si zahrajeme nějakou hezkou společenskou hru a pak se všichni v klidu a pohodičce rozejdeme domů. Tak.


První zádrhel nastal už při zvaní hostů. Moje a Kubovo představy komorní sestavy se totiž dost výrazně liší:
  • Pozvu si ještě Pavlíka, Jiříka, Patrika a Toníka.
  • No to už ale stačí.
  • Ještě potřebuju Ládíka.
  • Ládíka? To je ten, co tě ve školce pořád kope?
  • Nojo, to je von. Ale taky umí strašně rychle běhat a já bych chtěl mít na oslavě někoho, kdo umí běhat.
  • Dobře, ale to už je fakt poslední.
  • Jenže Ládík nepřijde bez Frantíka. Toho musíš taky pozvat... A pak ještě nějakou holčičku bych tam chtěl.
  • Kubo, to už se k nám ale nevejdeme.
  • Já jsem to myslel kvůli tobě. Aby ses tam s náma, chlapama, sama nebála.

Dobře, stejně všichni nepřijdou. Takže vybrat dort. Otevírám před dítětem stránky místní cukrárny a naivně se vlichocuji s roztomilým dortem s marcipánovou figurkou krtka. Junior se na něj odmítá byť jen podívat – o něčem tak trapném nebude vůbec diskutovat. Tak co jiné zvířátko? Třeba tenhle srandovní medvídek? Nojo, má holt smůlu, že se narodil absolutně nemožné matce. S tím se evidentně nedá vůbec nic dělat, takže volí metodu setrvalého odporu. Ne, autíčko na dortu nechce. Traktor nepřipadá v úvahu. Vláčkové dorty jsou pro blbce a na variantu dortu s chobotnicí radši ani nebude odpovídat. Potřeboval by dort, na kterém by byla kombinace Spidermana, Supermana, Batmana a přirozeně alespoň těch nejsilnějších ninjů. Když vyjadřuju pochyby o tom, jestli takový dort vůbec na světě existuje, potvrzuji tak jen jeho domněnku o matce, která se mu rozhodla zničit život.

Po mnoha nekonečných diskusích, litrech prolitých slz a tunách fňukání dostává oslava alespoň hrubé obrysy, na kterých jsme schopní se oba shodnout. Ne, nepozveme klauna, šermířský oddíl, provazochodce, ani bojovníka kung-fu, aby dětičkám zpříjemnili odpoledne. Ano, koupím barvy na obličej a když k tomu budou vhodné podmínky (jsem si jistá, že nebudou!), stvořím něco dětem na ksichtících sama. Ne, nemůže si pozvat celou třídu ze školky, včetně paní učitelky, několika kuchařek a uklízečky. Ano, budou balónky, dětské šampaňské a frkačky. A ano, kdybych se nestyděla, zapálila bych za osud našeho obýváku svíčku v kostele.

Střih. Den D. Hodina H. Byt přetéká dětmi nejrůznějšího věku, protože pozvaná smráďata obvykle disponují minimálně ještě jedním sourozencem, což mi v mé tuposti jaksi nedošlo. Ty starší s gustem šlapou po balóncích a hrají hezkou společenskou hru: „Komu se podaří způsobit kravál intenzity výbuchu v kamenolomu, ten vyhrál.“ Svou kratochvíli doplňují zuřivým troubením na frkačky. (Proč je, krucinál, neprodávají se zbrojním pasem a upozorněním, že labilnějším jedincům mohou způsobit nervový otřes?) Mladší děti buď řvou, nebo se snaží vyškubnout oslintanou frkačku někomu z pusy (koupila jsem jich málo), aby mohly frkat samy. Panuje absolutní chaos a anarchie.

Na podlaze je vrstva rozšlapaných slaných tyček a preclíků. Za nohu mě tahá cizí dítě a dožaduje se puštění videa s Maxipsem Fíkem. Za druhou nohu mě tahá jiné cizí dítě a dožaduje se puštění videa se Spidermanem. Někdo utrhl dvířka od policejního auta. Kubovi to prý nevadí. Mě trošku ano. Na ponožku se mi přilepila oslintaná křupka – podle konzistence a trvanlivosti přilepení předpokládám, že je dělají z vteřinového lepidla. Za nohu mě tahá cizí dítě, chce čurat. Po akci si s ním jdu umýt ruce do koupelny a zjišťuji, že v naší prázdné vaně sedí desetiletý chlapec se stejně starým děvčetem a jsou v družném hovorou. Mám nepatřičný pocit, že jsem tu za trapného narušitele.

Někdo rozbil ovládání na televizi. Ví se, že bylo použito jako laserový zaměřovač při vesmírné bitvě a nepřítel se ho pokusil zničit mečem. Jinak mi přítomní bojovníci nejsou schopni při vyšetřování nijak pomoci. Tahám z ledničky dort, což přiláká spolehlivě veškeré osazenstvo. Tak a teď bude chvíli klid. Zapaluji svíčky. Sfouklo je cizí dítě. Prý omylem. Kuba řve. Utěšuji oslavence, kterému kanou slzy na cukrovou polevu, a zapaluji znova svíčky. Sfouklo je jiné dítě. Malé. Nemá z toho rozum. Třetí pokus. Kuba fouká. Nestihla jsem ho vyfotit. No co, nejdůležitější jsou stejně vzpomínky.

  • Tenhle kousek nechci. Ten je divnej.
  • Jéé, já nejím jahody.
  • A teto? Můžeš mi to dát bez tý tmavý vrstvy? Tu nechci.
  • Bůůů, béééé, bůůůů.... dyž já sem chtěl tu hlavu Spidermana.
  • Teto, nevíš, jestli jsou v tom mandle? Já mám na ně alergii! A mlíko? A česnek? Nebo ryby?
  • Vybereš mi z toho ty jahody?

Je mi dost slaboučko a chce se mi spát, nebo se strašně opít. Zády k dětem si v koutku dávám panáka slivovice. Někdo rozšlapal na podlaze kus dortu. Aha, a ještě do něj vylil šampaňské. Ťápoty se táhnou až na koberec. Cizí dítě pláče. Bolí ho bříško. Vlastní dítě pláče. Někdo mu snědl hlavu marcipánové figurky Spidermana. V zoufalství vytahuji barvy na obličej. Okamžitě se přede mnou tvoří strkající se, povykující a vlnící se fronta.

  • Co chceš nakreslit?
  • Spidermana.
  • A ty?
  • Spidermana.
  • A ty?
  • Spidermana.
Blázinec hadr!

Začíná vysoce kreativní část odpoledne. Dávám si druhého panáka slivovice. Došla červená a modrá barva. Nabízím alternativní výtvory, ale absolutně bez úspěchu. Někdo (zřejmě ze žalu) převrátil židli do zbytku dortu. Lovím cizí dítě na balkóně. Někdo ho tam zavřel a ono se mohutným kopáním do balkónových dveří dožaduje vstupu dovnitř. Cuká mi oko. Třetí panák slivovice. Začíná mi to být všechno dost jedno a plížím se do ložnice. Sem žádné dítě nesmí, tak se na chviličku natáhnu, nechám zklidnit tepající spánky a třeba to i přežiju. Tak bohužel. V mé posteli si hrají dva Spidermanové a zanechávají na povlečení červené a modré skvrny.

Přemýšlím, jak příští rok Kubovi vysvětlím, že se nenarodil, ale zkrátka tak nějak vyskytl – a je tudíž blbost slavit narozeniny.