Tak jsem si přečetla moudrý a
poučený článek o tom, jak je důležité, aby děti vyrůstaly s
mužským vzorem – a jak je v dětském životě mužského faktoru
chronický nedostatek. Samozřejmě bych ani nepomyslela na to, že
bych mohla s autorem článku polemizovat. Jen bych ráda upozornila
na to, že absencí chlapů netrpí jen děti, ale i matky na
mateřské. A je to dost na hlavu!
Ostatně chtít po normální ženě,
která se celý svůj dosavadní život pohybovala ve smíšeném
kolektivu, aby s potěšením a jásotem ze dne na den začala
existovat ve výhradně ženské společnosti, je podobné, jako
kdybyste hodili neplavce do hlubokého bazénu a řvali na něj, aby
se, sakra už, přestal topit. Estrogenem přetékají dětská
hřiště, kroužky i herny a tahle hormonální tsunami nutně
válcuje všechny zúčastněné. Náhlá přítomnost jakéhokoli
muže jakýchkoli kvalit potom vyvolává skutečné pozdvižení.
Nedávno jsem absolvovala dětské
cvičení v místním Sokole. Celé to spočívá v tom, že skupina
matek různého stupně zoufalosti (a některé jsou na tom tak, že
byste jim dali pětikorunu) pobíhá se svými potomky, snaží se je
dostrkat na švédskou bednu, věší je na kruhy, nebo jim dělá
záchranu pod žebřinami. Významná část přítomných žen
přitom dává ostentativně najevo, že už dávno rezignovala na
jakoukoli nadstavbu a pohybuje se pouze v módu: Přežít.
Poznávacích znamením jsou tepláky s vytahanými koleny,
zařezávající se legíny, beztvará trička a účesy typu „vstala
a šla.“
Na jednu z hodin se ovšem zcela
nečekaně dostavil muž-otec a rozmetal naší poklidnou, domáckou
atmosféru na malé kousíčky. V rámci objektivity nutno dodat, že
nešlo o žádného alfa samce s nagelovanou patkou a pekáčem
buchet na břiše. Jednalo se o zcela běžný exemplář průměrného
otce v zeleném tričku a lehce sešlapaných keckách. Nicméně v
okamžiku, kdy se zjevil ve dveřích sálu, přítomnými ženami
projel elektrický výboj. Všechna přetékající břicha se vcucla
takovým způsobem, že to vypadalo, jako když vyfouknete balónek.
Záda shrbená pod tíhou mateřských povinností je bleskově
narovnala, prsa vyprsila, povolené culíky byly upraveny a
nenalíčené rty alespoň olíznuty. Vzduch byl najednou plný
diblíkovského chichotání.
V tomto kontextu pak působilo poněkud
komicky, že přítomný muž pod tlakem estrogenového očekávání
zcela viditelně zavrávoral a vypadal, že by nejraději okamžitě
zdrhl a ještě za sebou sokolovnu pro jistotu zamkl. Celou hodinu
pak velmi očividně protrpěl s očima pevně upřenýma na své
dítě nebo do země. Zřejmě nabyl dojmu, že kdyby na kteroukoli
matku pohlédl jen koutkem oka, vybouchla by zeměkoule a byl by to
jistý zánik naší civilizace. Představovala jsem si, jak po
absolvovaném cvičeníčku přijde domů ke své zákonité manželce
a pod vlivem utrpěného šoku jí oznámí, že se okamžitě
rozvádí a stěhuje se na Aljašku.
Mužská přítomnost na celoženských
akcích je ovšem blahodárná nejen z důvodu oprášení dávno
zasutých flirtovacích tendencí, ale i z hlediska naprosto
odlišného úhlu pohledu na problém (někdy tak odlišného, že se
vlastně nachází už na jiné planetě). Představte si následující
scénu: Děti si poklidně hrají (to znamená, že nikdo nikomu
neleze po hlavě a nesnaží se ho zašlapat do písku) na hřišti a
přítomné matky, plus jeden otec, se hotoví podávat jim svačinu.
Matky vytahují umělohmotné krabičky s předpisově nakrájeným
ovocem a zeleninou. Několik loserek (včetně mě), které výchovně
zcela selhávají a nedokáží své potomky přinutit ke konzumaci
zdravých potravin, pokradmu a zahanbeně otevírá sáčky se
sušenkami a doufá, že je ostatní supermatky nezačnou lynčovat.
Přítomný otec nevzrušeně
prohrabává batoh a vytahuje plastovou lžičku a uzavíratelný
kelímek plný podivuhodné hmoty, která vypadá jako něco mezi
kompostem a radioaktivním odpadem. Barva i konzistence jsou víc než
odpudivé a celé to působí dojmem, že už to někdo jedl.
Holčička, která k otci i svačině patří, radostně zavýskne a
pádí ke kelímku, jako kdyby se servírovalo prvotřídní menu ve
vybrané restauraci. Matky po očku pošilhávají a já se prostě
nemůžu nezeptat, co to v tom kelímku vlastně je. „Přesnídávka
z mekáče,“ odpovídá ochotně otec. Ehmm... nejsem si jistá,
jestli jsem dobře slyšela a hlavně jsem neměla potuchy, že fasf
foodové řetězce se specializují i na dětskou stravu. Tvářím
se jako idiot, takže se mi dostává dovysvětlení: „To je
rozmixovanej hamburger. Vona by ho ještě neukousla celej!“
O část přihlížejících matek se
pokouší infarkt a vypadají, že je trefí asi tak do tří minut.
Atmosféru nevylepšuje ani skutečnost, že zbytek dětí houfně
sabotuje zdravé svačinky a více či méně nápadně loudí
mekáčovou přesnídávku. A já si konečně nepřipadám s
čokoládovými sušenky jako největší loser v okruhu pětadvaceti
kilometrů, což je pocit, za který bych autora mekáčové
přesnídávky ochotně zulíbala.
Aby bylo úplně jasno; nepropaguji
fastfoodovou stravu, ale jiný úhel pohledu. Čímž jsem dospěla k
rozhodnutí požádat EU, aby ze svých fondů uvolnila nějakou
hezkou dotaci. Ráda bych ji použila na zaplacení několika
tisícovek chlapů, jejichž úkolem by bylo vyvažovat estrogenovou
smršť na dětských akcí. A nikdo mi nevymluví, že by nám to
všem prospělo.
Žádné komentáře:
Okomentovat