středa 1. června 2016

Mužský faktor, aneb kde je, sakra, nějaký chlap?


Tak jsem si přečetla moudrý a poučený článek o tom, jak je důležité, aby děti vyrůstaly s mužským vzorem – a jak je v dětském životě mužského faktoru chronický nedostatek. Samozřejmě bych ani nepomyslela na to, že bych mohla s autorem článku polemizovat. Jen bych ráda upozornila na to, že absencí chlapů netrpí jen děti, ale i matky na mateřské. A je to dost na hlavu!

Ostatně chtít po normální ženě, která se celý svůj dosavadní život pohybovala ve smíšeném kolektivu, aby s potěšením a jásotem ze dne na den začala existovat ve výhradně ženské společnosti, je podobné, jako kdybyste hodili neplavce do hlubokého bazénu a řvali na něj, aby se, sakra už, přestal topit. Estrogenem přetékají dětská hřiště, kroužky i herny a tahle hormonální tsunami nutně válcuje všechny zúčastněné. Náhlá přítomnost jakéhokoli muže jakýchkoli kvalit potom vyvolává skutečné pozdvižení.


Nedávno jsem absolvovala dětské cvičení v místním Sokole. Celé to spočívá v tom, že skupina matek různého stupně zoufalosti (a některé jsou na tom tak, že byste jim dali pětikorunu) pobíhá se svými potomky, snaží se je dostrkat na švédskou bednu, věší je na kruhy, nebo jim dělá záchranu pod žebřinami. Významná část přítomných žen přitom dává ostentativně najevo, že už dávno rezignovala na jakoukoli nadstavbu a pohybuje se pouze v módu: Přežít. Poznávacích znamením jsou tepláky s vytahanými koleny, zařezávající se legíny, beztvará trička a účesy typu „vstala a šla.“

Na jednu z hodin se ovšem zcela nečekaně dostavil muž-otec a rozmetal naší poklidnou, domáckou atmosféru na malé kousíčky. V rámci objektivity nutno dodat, že nešlo o žádného alfa samce s nagelovanou patkou a pekáčem buchet na břiše. Jednalo se o zcela běžný exemplář průměrného otce v zeleném tričku a lehce sešlapaných keckách. Nicméně v okamžiku, kdy se zjevil ve dveřích sálu, přítomnými ženami projel elektrický výboj. Všechna přetékající břicha se vcucla takovým způsobem, že to vypadalo, jako když vyfouknete balónek. Záda shrbená pod tíhou mateřských povinností je bleskově narovnala, prsa vyprsila, povolené culíky byly upraveny a nenalíčené rty alespoň olíznuty. Vzduch byl najednou plný diblíkovského chichotání.

V tomto kontextu pak působilo poněkud komicky, že přítomný muž pod tlakem estrogenového očekávání zcela viditelně zavrávoral a vypadal, že by nejraději okamžitě zdrhl a ještě za sebou sokolovnu pro jistotu zamkl. Celou hodinu pak velmi očividně protrpěl s očima pevně upřenýma na své dítě nebo do země. Zřejmě nabyl dojmu, že kdyby na kteroukoli matku pohlédl jen koutkem oka, vybouchla by zeměkoule a byl by to jistý zánik naší civilizace. Představovala jsem si, jak po absolvovaném cvičeníčku přijde domů ke své zákonité manželce a pod vlivem utrpěného šoku jí oznámí, že se okamžitě rozvádí a stěhuje se na Aljašku.

Mužská přítomnost na celoženských akcích je ovšem blahodárná nejen z důvodu oprášení dávno zasutých flirtovacích tendencí, ale i z hlediska naprosto odlišného úhlu pohledu na problém (někdy tak odlišného, že se vlastně nachází už na jiné planetě). Představte si následující scénu: Děti si poklidně hrají (to znamená, že nikdo nikomu neleze po hlavě a nesnaží se ho zašlapat do písku) na hřišti a přítomné matky, plus jeden otec, se hotoví podávat jim svačinu. Matky vytahují umělohmotné krabičky s předpisově nakrájeným ovocem a zeleninou. Několik loserek (včetně mě), které výchovně zcela selhávají a nedokáží své potomky přinutit ke konzumaci zdravých potravin, pokradmu a zahanbeně otevírá sáčky se sušenkami a doufá, že je ostatní supermatky nezačnou lynčovat.

Přítomný otec nevzrušeně prohrabává batoh a vytahuje plastovou lžičku a uzavíratelný kelímek plný podivuhodné hmoty, která vypadá jako něco mezi kompostem a radioaktivním odpadem. Barva i konzistence jsou víc než odpudivé a celé to působí dojmem, že už to někdo jedl. Holčička, která k otci i svačině patří, radostně zavýskne a pádí ke kelímku, jako kdyby se servírovalo prvotřídní menu ve vybrané restauraci. Matky po očku pošilhávají a já se prostě nemůžu nezeptat, co to v tom kelímku vlastně je. „Přesnídávka z mekáče,“ odpovídá ochotně otec. Ehmm... nejsem si jistá, jestli jsem dobře slyšela a hlavně jsem neměla potuchy, že fasf foodové řetězce se specializují i na dětskou stravu. Tvářím se jako idiot, takže se mi dostává dovysvětlení: „To je rozmixovanej hamburger. Vona by ho ještě neukousla celej!“

O část přihlížejících matek se pokouší infarkt a vypadají, že je trefí asi tak do tří minut. Atmosféru nevylepšuje ani skutečnost, že zbytek dětí houfně sabotuje zdravé svačinky a více či méně nápadně loudí mekáčovou přesnídávku. A já si konečně nepřipadám s čokoládovými sušenky jako největší loser v okruhu pětadvaceti kilometrů, což je pocit, za který bych autora mekáčové přesnídávky ochotně zulíbala.

Aby bylo úplně jasno; nepropaguji fastfoodovou stravu, ale jiný úhel pohledu. Čímž jsem dospěla k rozhodnutí požádat EU, aby ze svých fondů uvolnila nějakou hezkou dotaci. Ráda bych ji použila na zaplacení několika tisícovek chlapů, jejichž úkolem by bylo vyvažovat estrogenovou smršť na dětských akcí. A nikdo mi nevymluví, že by nám to všem prospělo.