Blížící se odjezd na dovolenou je
něco, co u svobodných a bezdětných spouští stříhání metru,
a u rodičů potom zvýšenou spotřebu diazepamu a panáků
slivovice. Už několik let to má neměnný průběh. Několik
měsíců před předpokládaným prázdninovým termínem začnu
vykřikovat, že celý rok dřu jako kůň a mám tudíž právo si
na dovolené odpočinout. Že letos se vyvalím u bazénu, nechám se
obskakovat fešnými číšníky a zvednu zadek tak maximálně proto,
abych si šla užít dobrodiní all inclusive. Rodinní příslušníci
mě shovívavě poslouchají a nijak mi moje emotivní výlevy
nenarušují. Dokonce mám občas dojem, že souhlasně přikyvují.
Takže absolutně nechápu, kde přesně
nastane ten zlom, a jak je možné, že každý rok opět znovu sedím
v autě narvaném až po strop kuchyňským náčiním, poživatinami,
sportovním vybavením a samozřejmě trojicí jízdních kol.
Přičemž je jasné, že all inclusive bude přesně tak bohaté,
jaké ho uvařím. Za číšnici tu budu já a ve volných chvílích
budu poslouchat poznámky o tom, jak jsou mé cyklistické výkony
zoufale nedostatečné.
Přesto se na to každý rok znovu
těším a maluji si tu rodinnou idylku v zářivě duhových
barvách. Představuji si nás na sluncem zalité terase horské
chalupy, kterak upíjíme dvojku bílého z orosených sklenic,
zatímco dítě spokojeně skotačí na přilehlé louce, aby mi ve
finále přineslo kytici lučního kvítí. No dobře, uznávám, že
jsem v pubertě přečetla pár Harlequinek a zřejmě se to do jisté
míry podepsalo na mém duševním zdraví. Každopádně těšení
mi vydrží obvykle přesně do okamžiku, než začnu balit.
Snažím se na to jít systematicky a
už několik dnů předem si začnu psát seznam, co rozhodně nesmím
zapomenout. V těch dnech si připadám příšerně organizačně
zdatná a úplně se vidím, jak ve dnu D jen elegantně odškrtávám
položky a úhledně je skládám do kufrů, které konečně
vypadají jako ty, s nimiž cestují lidé ve filmech. Nevyhnutelným
důsledkem toho, že s sebou seznam všude tahám (aby mi náhodou
neunikla žádná z geniálních myšlenek, které by mě mohly
přepadnout), je to, že ho někam založím a nemohu ho najít. Den
D mě proto spolehlivě zastihne v katastrofálně rozbordeleném
bytě a totálním chaosu, který jsem vyrobila právě při hledání
seznamu.
Když už je jasné, že se ten
zatracenej papír teleportoval do jiné galaxie (protože jinak to
fakt není možný), začnu všechny kolem (a hlavně sebe) hlasitě
přesvědčovat, že seznamy jsou pro blbce a schopná organizátorka
má všechno v hlavě. Takže jasně; první doklady a kreditky. To
je základ všeho. Pěkně na viditelné místo, abychom je měli na
očích a nenechali je tu. Pak se přesunu do Kubova pokoje a začnu
odpočítávat jeho trika, tepláky a trenky. Skládám si to do
komínků za sebe na koberec, abych to mohla potom už jen přesunout
(vzorně složené!) do kufru. Kubovi mezitím skončila pohádky a
jde se podívat, kam se to zase ta matka zašila. Už vás někdy
napadlo, že komínky vyrovnaného oblečení jsou naprosto ideální
doskočiště? Ne? Zeptejte se mého syna!
Po výchovné lekci udělené lehce
zvýšeným hlasem všechno přeskládám a nořím se znovu do
hlubin skříně. Bych se vsadila, že tady ty šortky ještě
nedávno byly! Kuba okouní kolem a klade mi tak zásadní dotazy,
jako jestli vím, kolik má jejich paní učitelka brad, kolikrát
řekl jeho spolužák ve školce „debil“ a kdy už teda jako
pojedem. Zjišťuji, že jsem asi naturelem chlap, protože se
zkrátka nedokážu soustředit na dvě věci najednou. Poněkud
podrážděně žádám juniora, jestli by nemohl zmlknout. Uraženě
kráčí pryč a přitom nechtěně rozkopne všechno, čerstvě
složené, oblečení. Jdu si nalít prvního panáka a vidina vzorně
poskládaného kufru mi mizí v dáli.
Pak už to má poměrně rychlý spád:
Nemůžu najít opalovací krém. Kuba je vyslán zabalit si do svého
batůžku hračky, bez kterých nemůže existovat. Balím
kosmetickou taštičku a cpu do ní takové množství věcí, že se
mi nedaří zapnout zip. Našla jsem pouze podprsenku od plavek.
Jestli se budu muset koupat dole bez, tak nikam nejedu. Kdo zas kam
dal ty nafukovací křidýlka do vody? Tady prostě nikdo nic nedá
na svoje místo, kdyby neměli mě, tak tu snad shnijou. Aha vlastně
- já jsem je před rokem strčila do té krabice na skříň, abych
je snadno našla. No dobře!
V kosmetické taštičce prdla flaška
se šampónem a všechno je obalené průsvitným slizem. Kuba si
zabalil hračky do dvou kufrů a čtyř batohů. Následuje diskuse o
tom, kolik hraček je únosné vézt s sebou na dovolenou. Fajn,
plyšového papouška, vodního robota, fotbalového míče a kostýmu
ninji se nevzdá, ale je fakt nutný vláčet s sebou i pokladnu z
dětského obchodu, krabici s legem a dřevěnej meč?! OK, tak mě
je to jedno, domluv si to s tátou.
Na kufr s Kubovým oblečením se musím
posadit, abych byla schopná ho zapnout. A to si vůbec nejsem jistá,
jestli je tam všechno. Dítě poskakuje kolem a napomáhá mému
soustředění nepřetržitým prozpěvováním: „Když se spustí
déšť, roztrhne se mrak, k sobě přitisknout se čumák na
čumák...“ Začíná mi tepat ve spáncích. Aha, no jasně,
deštníky! Zatímco skládám do tašky boty, Kuba vytahal veškeré
moje oblečení složené v kufru. Prý měl dojem, že někde dole
zahlédl svůj fotbalový dres. Jdu si nalít druhého panáka.
Svoje oblečení už teda znovu skládat
nebudu, nejsem blázen. Házím ho do kufru tak, jak mi přijde pod
ruku – a zavazadlo z filmů to teda nepřipomíná. Spíš to
vypadá jako něco, co před chvílí explodovalo. A to ještě v
tomto okamžiku netuším, že jsem si zvolila takovou skladbu
šatníku, v němž mi spolu jednotlivé kusy zoufale nebudou ladit,
takže půl dovolené strávím v teplákách. Stejně by mě
zajímalo, kdo mi kam dal tu podprsenku od plavek.
Skládání všech těch krámů do
auta nejvíc ze všeho připomíná ježka v kleci. Nervozita
dostupuje vrcholu:
- Nedávej mi to sem, snad vidíš, že jsem to tady složil!
- Hele, já jsem říkala, že tohle musí bejt nahoře!
- … k sobě přitisknou se čumák na čumák!
- Ježišmarjá, nešlapej po tom!
- Už pojedeme?!
- Já teda nevím, ale vloni jsme toho vezli nějak míň!
- Mě to nebaaaaaa!
Ufff! Tak snad konečně máme všechno.
Dvě stě metrů od domu si uvědomím, že taška s botami zůstala
v šatně. Tak zase zpátky. Ale stejně jsem dobrá, že jsem si na
to vzpomněla tak brzo, co? Jedeeem! Třicet kilometrů od domů. Teď
začíná ta pravá dovolená!
- Hele, vzal jsi ty doklady, co ležely v kuchyni?
- Já????
A tak krásnou dovolenou, prázdniny a
léto vůbec i vám!
Žádné komentáře:
Okomentovat